Když se máme tak výtečně, proč nás o tom musí mainstream neustále přesvědčovat?

Možná proto, abychom se nesnažili řešit všeobecný úpadek, například: 

· že v ČR máme největší pokles reálné mzdy ze všech 38 zemí OECD?

· Že v ČR máme s velkým náskokem nejdražší elektřinu ze všech zemí EU?

· Že v ČR máme nehorší dostupnost bydlení ze všech zemí EU?

· Že chudší Polsko má minimální mzdu o 6000 vyšší (od ledna o 7000)?

· Že na minimální důstojnou mzdu tu nedosáhne 67% zaměstnanců?

· Že zatímco před třemi lety nemělo na obědy každé desáté dítě, dnes už je to každé šesté?

· Že zatímco skoro všichni takhle rychle chudneme, naši miliardáři pasoucí si ODS astronomicky bohatnou o stovky miliard ročně?

· Že v podílu oligarchů na ekonomice jsme druzí na světě za Ruskem?

(Vypůjčeno ze statusu Petra Dvořáčka)

Konec víry v lepší časy. Bylo by zajímavé vysledovat, kdy se ono bájné dohánění západu, potažmo Německa přerodilo v umlčování nespokojenosti srovnáváním se Somálskem či jinými neokoloniálně naprosto zničenými zeměmi, středověkem, nebo přes půl století starými výdobytky. Není bez zajímavosti související jev, že v kultuře literární, divadelní a filmové zažívají poslední léta boom postapokalyptické, dystopické a jiné černé scénáře budoucnosti, které vystřídaly dřívější scénáře utopické, technooptimistické, hledící k zářným zítřkům růstu blahobytu a hojnosti. 

Jsme natolik ohlušení propagandou a negativní šokovou manipulací sociálních médií, že už cokoli lepšího, než bylo včera nebo dnes, si kolektivně neumíme ani představit. Ti „nejrebelštější“ si představují jen konzervování současnosti na věčnost nebo „nutné a nezbytné“ setrvalé zhoršování všeho. Nihilismus, pesimismus, defétismus namíchaný s pasivním přihlížením, jak to nakonec dopadne nebo že to někdo vyřeší za nás, co dýchá ze všech těchto normalizačních agitek a kulturní produkce, se ovšem může stát dost silným příkladem sebenaplňujícího proroctví.

Zdroj BL