Vize Kudy z krize a teorie her

 Jak se vyzbrojit teorií (mechanismů)

Následující série je věnována otázce, co a jak lze využít ze současného teoretického bádání pro tvorbu perspektivní, realistické a přitažlivé vize. Konkrétně teorii návrhu (designu) a uplatnění (implementace) mechanismů.

Vraťme se ještě jednou k Hurwiczovu pojmu ""úspěšného prosazování" (successful enforcement) legálních her". Jedná se o jeden z klíčových pojmů. Mechanismy, které zajistí žádoucí sociální stavy, musí tomuto požadavku vyhovovat, konkrétně:

"Říci, že pravidla legální hry jsou úspěšně prosazována, znamená, že výsledky skutečné hry zajišťují, že nelegální strategie jsou méně atraktivní než legální strategie. Silná formulace úspěšného prosazování může vyžadovat, aby pro každého hráče byla ke každé nelegální strategii dominantní nějaká legální strategie. Slabá dominance by vyžadovala pouze to, aby si hráč nepohoršil, když zůstane v souladu se zákonem. To však může být příliš silný požadavek: pokud všichni ostatní jednají nezákonně, nemusí být pro hráče výhodné zůstat v souladu se zákonem. Zdá se proto rozumnější přijmout poněkud slabší koncept úspěšného prosazování pravidel daného mechanismu."(citováno podle Trockel 2022)

To odpovídá zdravému rozumu, který nás tentokrát neklame. Pokud někdo navrhne a do praktického života zavede mechanismy, které umožňují některým podvádět a získávat tak výhodu jedněch oproti druhým, nic dobrého z toho asi nevzejde. Takové mechanismy nebudou splňovat ani další ze zásadních podmínek dobře navržených mechanismů, totiž to, aby slaďovaly motivace hráčů (resp. aby docházelo ke konvergenci stimulů).

Tím se ovšem pootevírá další podstatný rozdíl mezi řešením kooperativních či nekooperativních her, která má podobu vektoru (rozdělení) výplat a mezi teorií návrhu a uplatnění mechanismů: Návrhem rozdělení výplat role teorie kooperativních či nekooperativních her končí; výrazně jinak je tomu v případě výstupů teorie návrhu a uplatnění mechanismů, zde teorie nemůže ignorovat, co se bude odehrávat po dosažení "žádoucích sociálních stavů", resp. zda to skutečně budou "žádoucí sociální stavy".

Tuto zásadní odlišnost si L. Hurwicz velmi dobře uvědomoval a částečně si to uvědomují i jeho pokračovatelé. Teorie je zde v trochu jiné pozici, protože musí odhadovat a v případě reálného uplatnění i zkoumat, co se bude dít v praxi. K tomu musí být i metodologicky vybavena:

1. Při navrhování mechanismů musí pracovat minimálně s myšlenkovými experimenty převedenými do podoby matematických modelů.

2. Využívat empirickou analýzu reálného fungování mechanismů obdobného typu (co nejvíce blízkým těm, které jsou navrhovány) v praxi.

3. V případě, že dochází k využití výsledků teorie (navržených mechanismů) v praxi, zaměřit pozornost na to, zda v procesu uplatnění nedošlo k nevědomému či záměrnému deformování toho, co teorie navrhovala.

4. Následně pak vyhodnotit to, jak mechanismy reálně fungují, včetně toho, zda postupně nedochází ke změnám podmínek.

Role teorie je tedy v tomto případě mnohem komplexnější a podstatným způsobem se odlišuje od neoklasického pohledu, který končí dosažením užitků jednotlivých aktérů. 

Radim Valenčík,

TOP komentátor