Globální informační monokultura aneb Jak nás velké agentury naučily milovat stejné lži. Porovnání Iráku, Ukrajiny a tajemství, jak funguje lidský mozek

Je fascinující, jak lidé stále ještě věří, že žijí v éře rozmanitých názorů a nezávislého zpravodajství. Ach, ta naivita! Ve skutečnosti jsme svědky dokonalého synchronizovaného baletu médií, kde všichni tancují stejný choreografický kus napsaný třemi hlavními režiséry: AFP, AP a Reuters. A když říkám "všichni", myslím tím celý ten uvědomělý, kriticky myslící Západ, který si hrdě nalhává, že jeho názory jsou výsledkem hluboké reflexe, a ne pouhého přeposílání tiskových zpráv.

Jak se vyrábí konsenzus: Když 300 médií říká totéž, musí to přece být pravda! Představme si to: Reuters vypustí zprávu. AP ji přebere, lehce přežvýká, aby vypadala originálněji. AFP přidá francouzský šmrnc a ČTK dotvoří českou esenci našemu prostředí. A než se nadějeme, celý mainstream - od BBC přes CNN až po Novinky, Idnes či Seznam - to servíruje jako "nezpochybnitelný fakt". A lidé? Ti to baští! A proč by ne? Když totéž slyší z deseti zdrojů, musí to být přece pravda, ne?

Malé lokální ryby polykají, co velké globalistické ryby vyvrhnou. Je úsměvné sledovat, jak regionální noviny nebo menší weby tvářící se jako "alternativní" (i když s naší autentickou alternativou nemají nic společného) stejně končí přebíráním narativu AFP nebo AP. Protože, inu, vlastní investigace je přecejen drahá a riskantní (žaloby, TOčka...). Mnohem snazší je kopírovat a vkládat.

Válka jako reality show: Když západní média rozhodnou, kdo smí brečet a kdo ne

Vezměme si válku v Iráku versus ukrajinský konflikt: Všimli jsme si, jak všechny titulky najednou mluvily o "hrdinských Ukrajincích" a "bestiálních Rusech"? To nebyl náhodný jev. To byl výsledek toho, že Reuters a AP dodaly přesný slovník, který se pak objevil od Washingtonu po Prahu. Náhoda? Kdepak, jen dobře koordinovaný výběr témat. Jak úžasné je sledovat, jak se válečná propaganda vyvinula z nudných statistik o "kolaterálních škodách" v Iráku do dramatických close-upů ukrajinských babiček plačících nad troskami kdejaké kadibudky, kterou zasáhl ruský dron. To není pokrok, to je umění! A hlavně dokonalá ukázka toho, jak média rozhodují, které oběti si zaslouží naši slzu a které jsou jen číslem v Excelové tabulce.

Irák: Válka jako nudný spreadsheet

Pamatujeme si válku v Iráku do detailu? Samozřejmě že ne, protože nám ji média prodala jako nekrvavou, sterilní operaci, kde mrtví byli jen abstraktními "civilními ztrátami".

- Anonymní oběti: Kolik jmen iráckých dětí zabitých americkými bombami si pamatujeme? Žádné? Náhoda? Kdepak - prostě se o nich nemluvilo. Mrtví Arabové nejsou zajímaví, jsou to jen "collateral damage", statistická odchylka.  

- Odosobněné zabíjení: Americké bomby padaly, města hořela, ale média to podávala jako technokratický proces - žádné emoce, jen "cílené údery" a "precizní munice". Když CNN ukázala záběry z Bagdádu, byla to jen světelná show, ne masakr.

- Psychologický trik: Když nevidíme tváře mrtvých, nevidíme válku. Mozek pak zpracovává konflikt jako něco vzdáleného, neosobního, téměř legitimního.

Ukrajina: Válka jako oscarový melodramat

A teď se podívejme na Ukrajinu. Tady najednou každá rozbitá okenní tabulka dostane svůj vlastní emotivní článek, fotogalerii a rozhovor s traumatizovaným majitelem.

- Personalizované utrpení: Každá mrtvá Ukrajinka je jméno, příběh, tvář. Najednou média objevila, že válka zabíjí lidi a že je to špatné! (Ale jen když je pachatelem Rus a obětí Ukrajinec, samozřejmě.)

- Estetika utrpení: Zničené domy? Dojemný symbol. Děti ve sklepích? Dramatický obsah. Plačící matky? Zlatý důl pro engagement. Západní média najednou milují lidské příběhy, ale jen ty správně geopoliticky zarámované.

- Psychologický trik: Když vidíme utrpení konkrétních lidí, mozek aktivuje emoční centra. Najednou je válka morální otázkou, ne jen strategickou operací. A přesně tohle chtějí masmédia - aby lidé cítili, ne přemýšleli.

Dvojí metr jako základ žurnalistické etiky

Jaký je tedy rozdíl mezi iráckým dítětem roztrhaným cluster bombou a ukrajinským dítětem zabitým raketou? No přece to, že jedno má správnou národnost a druhé ne.  

- USA bombardují civilisty: "Bohužel, válka má své oběti."

- Rusko bombarduje civilisty: "VRAŽDÍ NEPOSLUŠNÉ DĚTI!"

- Američtí vojáci mučí v Abú Ghraib: "Pár špatných jablek v košíku."

- Ruští vojáci údajně něco spáchají: "Důkaz o systematické bestialitě!"

Lidský mozek funguje tak, že opakovaná emotivní sugesce vytváří morální hierarchii (ještě se k tomu vrátím). Když nám 10 let říkají, že iráčtí civilisté jsou "nevyhnutelné oběti", zatímco ukrajinští jsou "mučedníci", začneme to přijímat jako fakt. Ne proto, že by to byla pravda, ale protože emoce přebíjejí racionalitu.

Válka je vždycky zlá, ale některé války jsou západními médii povýšené na svaté. Takže až příště uvidíme dalši reportáž o "hrdinském odporu" Ukrajiny, vzpomeňme si na irácké děti, jejichž jména nikdy neuslyšíme. A zeptejme se sami sebe: Proč nám některé životy připadají cennější než jiné?

Odpověď: Protože nám to tak někdo nakecal. A my jsme to koupili, přejali za své a zbaštili i s navijákem.

Lidský mozek je líný: Jak nás média naučila milovat hotové názory

Lidský mozek je evolučně nastavený na úsporný režim. Proč ztrácet energii přemýšlením, když můžeme přijmout názor, který už někdo jiný vymyslel za nás? Tento princip není jen nějaká filozofická úvaha, ale tvrdě doložený vědecký fakt. Neuropsychologické výzkumy ukazují, že mozek má tendenci upřednostňovat kognitivní zkratky tzv. heuristiky, které minimalizují mentální námahu. A právě na tomto mechanismu stojí celý moderní mediální průmysl, který nám neustále servíruje předžvýkané interpretace reality, aby nám ušetřil tu nepříjemnou námahu vlastního úsudku.

Vezměme si efekt pouhé expozice - psychologický jev, který potvrzuje, že čím častěji jsme vystavení určitému sdělení, tím více mu věříme, aniž bychom potřebovali důkazy. Klasický experiment sociální psychologie ukázal, že když se lidem opakovaně ukazovali stejné tváře, začali je považovat za sympatičtější, i když je předtím neznali. Stejný princip funguje v masmédiích: Když CNN, BBC a náš oblíbený zpravodajský web donekonečna opakují, že "Rusko je agresor" nebo že "klimatická krize je způsobená člověkem, nikoli několikasetletým cyklem mírného ochlazení a oteplení planety", náš mozek to postupně přijme jako nevyvratitelný fakt. Ne proto, že bychom si to ověřili, ale proto, že jsme to slyšeli příliš často na to, abychom o tom pochybovali.

A tady přichází na scénu sociální konformita - další mocný nástroj, který masmédia dokonale ovládají. Studie Solomona Ashe z 50. let minulého století demonstrovala, že lidé jsou ochotní popřít i vlastní smysly, jen aby se přizpůsobili skupinovému názoru. Když tedy všichni kolem nás - od novinářů přes politiky až po naše přátele na sociálních sítích i v realitě - tvrdí, že "vakcíny jsou stoprocentně bezpečné" nebo že "Brexit byl katastrofa", náš mozek začne automaticky potlačovat pochybnosti. Strach z vyloučení ze skupiny je silnější než racionální analýza. A tak raději přikývneme, i když nás třeba napadne:

"Počkat, ale jak to, že ten expert, který loni tvrdil něco úplně jiného, má najednou pravdu?"

Ale největší zábava začíná ve chvíli, kdy narazíme na důkaz, že jsme uvěřili lži. Tady nastupuje kognitivní disonance - stav, kdy mozek raději přepíše vlastní vzpomínky, než aby připustil, že se mýlil. Když například v roce 2003 média hystericky šířila zprávy o iráckých zbraních hromadného ničení a později se ukázalo, že nic takového neexistovalo, většina lidí neřekla "média nás podvedla", ale "no dobře, ale Saddám byl přece zločinec, takže ta válka byla ospravedlněná". Mozek prostě nesnáší, když musí přiznat, že byl manipulovaný, a tak raději vymyslí nový příběh, který ho zbaví vnitřního napětí.

A přesně tohle dělá globální zpravodajský tok tak účinným. Není to jen o tom, že nám lžou. Je to o tom, že nás naučí lhát sami sobě. Když pak narazíme na informaci, která odporuje mainstreamovému narativu (třeba že ukrajinská armáda také bombarduje civilisty nebo že klimatické modely mají obrovské odchylky), nezpracujeme ji jako fakt, ale jako útok na naši osobní identitu (nechceme přiznat, že jsme byli celou dobu za blbce). Protože přiznat, že jsme uvěřili propagandě, by znamenalo rozbít iluzi, že jsme racionálně uvažující člověk. A to je pro mozek mnohem bolestivější než prostě pokračovat v omylu.

Příklady? Stačí se podívat, jak se během covidu z lidí, kteří ještě v roce 2019 nadávali na farmaceutické korporace, stali přes noc jejich horliví obhájci. Nebo jak ti samí novináři, kteří v roce 2003 tleskali invazi do Iráku, dnes moralizují o "ruské agresi". Jejich mozky nikdy nepřiznají, že se mýlili. Jen přepíšou historii, aby měli pocit, že měli pravdu vždycky.

A tak tu jsme v éře, kde "pravda" není to, co odpovídá realitě, ale to, co se opakuje nejčastěji. Kde kritické myšlení nahradilo papouškování titulků. Kde mozek raději vypne, než aby se namáhal. A kde jediní skuteční "konspirátoři" jsou ti, kteří si ještě troufnou připustit, že by snad mediální masáž mohla existovat. Ironie? To bychom museli přemýšlet. A na to přece nemáme čas!

Myšlení bolí, opakování je pohodlné  

Takže příště, až uslyšíme, jak všichni kolem nás papouškují stejné fráze, zamysleme se: Je to opravdu náš názor? Nebo jen to, co jsme nasáli z mediálního vzduchu, který je tak dokonale znečištěný jednotným zpravodajstvím?  

A pokud si po přečtení tohoto textu řekneme:

"Ale to je přece blbost, vždyť média lhát nebudou!"

Pak vám gratuluji. Právě jste dokázali, jak dokonale tento systém funguje.

Zdroj fcb Zuckerberg