Ukrajina i s EU na tom bude jen hůř a hůř, pomůže populistické povstání vlastenců proti zdegenerovanému jádru globální moci?

 Překlad článku: Zřídka souhlasím s prezidentem Trumpem, ale jeho nejnovější kontroverzní výroky o Ukrajině jsou většinou pravdivé. Zdají se být absurdní jen proto, že západní publikum je více než deset let soustavně krmeno dezinformacemi o Ukrajině. Je na čase uvést tři klíčové body na pravou míru, které ukazují, proč za vypuknutí a pokračování války na Ukrajině nesou odpovědnost nejen Rusko a prezident Vladimir Putin, ale také Ukrajinci a bývalý prezident USA Joe Biden.

Za prvé, jak nedávno potvrdily přesvědčivé forenzní důkazy a dokonce i soud v Kyjevě, to byli ukrajinští pravicoví radikálové, kdo v roce 2014 zahájil násilí, které vyprovokovalo první ruskou invazi na jihovýchod země včetně Krymu. V té době měl Kyjev proruského prezidenta Viktora Janukovyče, který v roce 2010 vyhrál svobodné a spravedlivé volby s výraznou podporou etnických Rusů na jihovýchodě země.

V roce 2013 se rozhodl upřednostnit hospodářskou spolupráci s Ruskem namísto původně plánovaného přibližování k EU. Prozápadní aktivisté odpověděli většinou pokojným obsazením Majdanu a vládních budov v hlavním městě, dokud prezident v polovině února 2014 nenabídl významné ústupky, po kterých většina protestujících odešla.

Právě tehdy však pravicoví ozbrojenci, kteří byli rozmístěni na vyvýšených místech s výhledem na náměstí, začali střílet na ukrajinskou policii a zbývající protestující. Policie opětovala palbu, a radikálové poté falešně tvrdili, že policie zastřelila neozbrojené demonstranty. Pobouřeni tímto údajně vládním masakrem, začali Ukrajinci hromadně přijíždět do hlavního města a prezident byl nakonec svržen a uprchl do Ruska.

Putin reagoval nasazením vojáků na Krym a zbraní na jihovýchodní Donbas na podporu etnických Rusů, kteří cítili, že jejich prezident byl svržen nedemokraticky. Ačkoli to samozřejmě neospravedlňuje ruskou invazi, vysvětluje to, že rozhodně nebyla „nevyprovokovaná“.

Za druhé, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj přispěl k rozšíření války tím, že porušil mírové dohody s Ruskem a usiloval o vojenskou pomoc a členství v NATO. Dohody, známé jako Minsk I a II, byly sjednány jeho předchůdcem Petrem Porošenkem v letech 2014 a 2015 s cílem ukončit boje na jihovýchodě a chránit ohrožené jednotky.

Ukrajina měla do konce roku 2015 zajistit Donbasu omezenou politickou autonomii, což Putin považoval za dostatečné, aby Ukrajina nemohla vstoupit do NATO nebo se stát jeho vojenskou základnou. Ukrajina ale sedm let tuto povinnost neplnila.

Zelenskyj přitom v roce 2019 kandidoval s příslibem, že dohody konečně naplní a předejde tak další válce. Po zvolení však svůj slib porušil, zřejmě více kvůli obavám, že bude považován za slabého vůči Rusku, než kvůli samotnému riziku války.

Místo toho zvýšil dovoz zbraní ze zemí NATO, což bylo pro Putina poslední kapkou. Takže 21. února 2022 Rusko uznalo nezávislost Donbasu, vyslalo tam vojáky jako „mírové síly“ a požadovalo, aby Zelenskyj upustil od snahy o členství v NATO a přijetí vojenské pomoci.

Když Zelenskyj znovu odmítl, Putin 24. února výrazně rozšířil svou vojenskou ofenzivu. Ať už úmyslně nebo ne, Zelenskyj vyprovokoval ruskou agresi, i když to samozřejmě neospravedlňuje následné ruské válečné zločiny.

Za třetí, Joe Biden také významně přispěl k eskalaci a pokračování bojů. Na konci roku 2021, kdy Putin shromažďoval vojska na hranici s Ukrajinou a požadoval realizaci minských dohod, bylo zřejmé, že pokud Zelenskyj neustoupí, Rusko pravděpodobně zahájí invazi alespoň s cílem vytvořit pozemní koridor mezi Donbasem a Krymem.

Vzhledem k tomu, že Ukrajina byla již tehdy existenčně závislá na americké vojenské pomoci, kdyby prezident Biden trval na tom, aby Zelenskyj vyhověl Putinovým požadavkům, k invazi by patrně nedošlo. Místo toho však Biden ponechal rozhodnutí na Zelenském a slíbil, že pokud Rusko zaútočí, USA odpoví „rychle a rozhodně“. Zelenskyj si to vyložil jako zelenou k odporu vůči Putinovi.

Kdyby byl prezidentem Trump, pravděpodobně by takový „bianko šek“ neposkytl, a Zelenskyj by měl jen malou volbu – musel by realizovat minské dohody, aby válce předešel. I kdyby je přesto odmítl a Rusko vyprovokoval k invazi, Trump by mu neumožnil vetovat mírová jednání, což Biden lehkomyslně učinil slovy: „O Ukrajině se nebude rozhodovat bez Ukrajiny.“

Toto prohlášení tragicky posílilo víru Ukrajiny, že může válku prodlužovat v očekávání rozhodující americké vojenské pomoci – kterou však Biden nakonec odmítl poskytnout ze strachu před jadernou eskalací. Tím Biden v Ukrajině vyvolal falešné naděje a zbytečně prodloužil válku, která si za poslední dva roky vyžádala statisíce mrtvých a raněných, přestože se frontová linie posunula o méně než jedno procento ukrajinského území.

Základní obrysy dohody na ukončení bojů jsou přitom zřejmé, i když podrobnosti bude třeba dojednat — jak dnes začali Trump a Putin během telefonátu. Rusko si ponechá Krym a další části jihovýchodu, zatímco zbytek Ukrajiny nevstoupí do NATO, ale získá bezpečnostní záruky od některých západních států. Smutné je, že takový plán mohl být dosažen už před dvěma lety, kdyby Biden podmínil vojenskou pomoc tím, že Zelenskyj vyjedná příměří.

Ještě tragičtější je, že jakákoli mírová dohoda, která po válce vznikne, bude pro Ukrajinu horší než minské dohody, které Zelenskyj pošetile opustil kvůli svým politickým ambicím a naivní víře v nekonečnou podporu USA.

Alan J. Kuperman je profesorem na Texaské univerzitě v Austinu, kde vyučuje kurzy vojenské strategie a řešení konfliktů.

Zdroj s