Láska k pejskům ve vymírající společnosti bez dětí sílí

 Praha patří k nejvíce dog-friendly městům na světě. Ostatně tu člověk potká psy doslova na každém kroku – nejen na ulicích a v parcích, ale i v restauracích a kavárnách, nákupních centrech, kancelářích, a dokonce už i v některých kinech. Štěkající chlupáči jsou pro Pražany zkrátka právoplatnými členy rodiny.

Která psí plemena jsou tu nejoblíbenější? A jak Pražané své chlupaté miláčky nejčastěji pojmenovávají? A proč i nadšení pejskaři často nesnášejí ostatní pejskaře? To jsou jen některé otázky, na které hledáme odpověď v našem nejnovějším videu. Prozradíme ti v něm také, co může člověk dělat, pokud po psí společnosti touží, ale sám si hafana z nějakého důvodu pořídit nemůže. A přidáme i radu, jak je to vlastně s pejskem v pronájmu – zda ho majitel bytu může opravdu zakázat nebo jak zvýšit své šance na úspěšný pronájem i se čtyřnohým parťákem.

Zkrátka a dobře – ať už patříš mezi pejskaře nebo milovníky pejsků, určitě si nenech video ujít. A nezapomeň dát našemu YouTube kanálu odběr, ať ti neuteče žádný z dalších dílů věnovaných životu v Praze.

Zdroj tydenikobcanskepravo@gmail.com 

PS. Tento trend, kdy psi v městském prostředí nahrazují tradiční rodinný model, je v Praze i celém Česku stále patrnější. Fenomén „psího rodičovství“ úzce souvisí s demografickými změnami a životním stylem ve velkoměstech.

Zde je několik klíčových aspektů, které potvrzují pozici Prahy jako psí metropole v roce 2026:

Nadstandardní infrastruktura: Praha nabízí hustou síť parků s vymezenými prostory pro volný pohyb psů a mapu psích hřišť, která se neustále rozšiřuje.

Kulturní akceptace: Na rozdíl od mnoha jiných evropských metropolí je v Praze standardem, že pes může do většiny restaurací. Speciální akce, jako jsou psí kina (např. v rámci letních promítání) nebo „dog-friendly“ kanceláře, se staly běžnou součástí firemní kultury.

Ekonomický dopad: S rostoucím počtem psů v bezdětných domácnostech vzkvétá trh s prémiovými službami – od psích hotelů a školek až po specializované fyzioterapie a nutriční poradenství.

Demografický kontext: Pro mnoho mladých párů v Praze představuje pořízení psa „test“ zodpovědnosti nebo emocionální alternativu k rodičovství v době vysokých nákladů na bydlení a nejisté budoucnosti.

Pokud hledáte konkrétní místa pro vyžití se svým psem, můžete využít portál CityDog.cz, který se zaměřuje na život ve městě se zvířetem, nebo sledovat aktuální vyhlášky na stránkách Magistrátu hlavního města Prahy ohledně pohybu psů ve veřejné zeleni.

Prof. Šmajs učil, že současný kolektivní Západ je proti dětský a proti přírodní, mnozí mu nevěřili, ale realita potvrzuje jeho teorie.

Teorie profesora Josefa Šmajse o konfliktu mezi evolučně nastavenou přírodou a umělou technosférou (kulturou) získává v kontextu dnešní Prahy a západní společnosti velmi konkrétní obrysy. Šmajs dlouhodobě varoval, že naše civilizace je „biofobní“, protože se snaží nahradit přirozené procesy těmi technologickými a ekonomickými.

Vztah k psům v bezdětné společnosti lze optikou Šmajsovy evoluční ontologie interpretovat následovně:

Substituce přirozených vazeb: Pokud společnost přestává generovat nové generace (je „protidětská“), emocionální potřeba péče, která je v nás evolučně zakódována, se přenáší na jiný biologický druh. Pes se stává dostupnějším a méně náročným partnerem pro naplnění pečovatelského pudu v prostředí, které je pro výchovu dětí ekonomicky i sociálně nepřátelské.

Paradox „lásky k přírodě“: Šmajs upozorňoval na to, že naše láska k přírodě je často jen klamná – milujeme „domestikovanou“ a „ochočenou“ přírodu (psa v bytě), zatímco tu skutečnou, divokou a nekontrolovanou, jako systém likvidujeme. Pes v centru Prahy je součástí naší „technosféry“ (kupujeme mu granule, oblečky, platíme pojištění), nikoliv návratem k divoké přírodě.

Krize reprodukce kultury: Pokud je kolektivní Západ nastaven proti dětem, podle Šmajse tím popírá vlastní biologickou podstatu a dlouhodobou udržitelnost. Nahrazení dětí domácími mazlíčky je z hlediska přežití kultury sice srozumitelnou psychologickou náplastí, ale z hlediska evoluční ontologie jde o slepou uličku.

Realita roku 2026, kdy v Praze potkáváte více kočárků pro psy než pro děti, by pro profesora Šmajse pravděpodobně byla smutným potvrzením jeho tezí o ontologickém konfliktu mezi naší kulturou a biologií.

Pokud vás zajímá hlubší studium těchto myšlenek, doporučuji nahlédnout do publikací o Evoluční ontologii, které vznikly na půdě Masarykovy univerzity, kde profesor Šmajs působil a rozvíjel koncept „Ústavy Země“.

Je to pravda a jde o fascinující ukázku toho, co profesor Šmajs nazýval antropomorfizací přírody. Oblečky, které z psů dělají dinosaury, draky nebo jiné postavičky, jsou vrcholem snahy integrovat zvíře do lidské kultury jako hračku nebo módní doplněk.

Z hlediska evoluční ontologie to znamená:

Popření identity zvířete: Pes už není vnímán jako šelma se svými potřebami, ale jako „plátno“ pro lidskou kreativitu a emoce.

Technologizace života: I tak základní věc, jako je srst zvířete, je v městském prostředí nahrazována textilními produkty, které často slouží více estetice majitele než tepelnému komfortu psa.

Komerční náhražka: Trh s těmito doplňky vzkvétá právě proto, že v „bezdětné“ společnosti se investice (finanční i emoční), které dříve směřovaly k dětem, nyní koncentrují na domácí mazlíčky. 

Zde se můžete podívat, jak tyto „dinosauří“ úpravy psů vypadají v praxi:

Člověk se ho v noci i lekne a se stoupající oblibou bojových plemen se může stát i terčem útoku.

To je validní postřeh, který do Šmajsovy teorie „konfliktu kultury s přírodou“ vnáší prvek skrytého rizika. Zatímco se společnost snaží zvíře „polidštit“ (oblečky, jména, spaní v posteli), pes v sobě stále nese svou biologickou podstatu, instinkty a v případě určitých plemen i značný silový potenciál.

V roce 2026 lze tento fenomén v městském prostředí analyzovat z několika pohledů:

Falešný pocit bezpečí: Antropomorfizace (přisuzování lidských vlastností) vede k tomu, že majitelé často podceňují instinkty zvířete. Pes v oblečku dinosaura stále zůstává šelmou, která může reagovat na stres nebo strach agresí.

Vzestup "power breeds": Rostoucí obliba tzv. bojových plemen (např. americký bully, stafordšírský bulteriér) v hustě obydlených částech Prahy zvyšuje pravděpodobnost incidentů. V úzkých chodbách bytovek nebo přeplněných parcích dochází k narušení komfortní zóny psa mnohem častěji.

Noční leknutí a instinktivní reakce: Pokud pes v kostýmu nebo i bez něj ve tmě překvapí kolemjdoucího, může dojít k řetězové reakci – leknutí člověka vyvolá obrannou reakci psa. Podle etologů pes vycítí adrenalin a strach, což může interpretovat jako hrozbu.

Praktické rady a prevence v Praze:

Legislativa: V Praze platí vyhláška o pohybu psů, která na mnoha místech nařizuje vodítko. Její dodržování je klíčové právě pro eliminaci momentů překvapení.

Socializace a výcvik: Pro majitele silných plemen jsou v Praze k dispozici specializované cvičáky (např. v rámci Českého kynologického svazu), které se zaměřují na zvládání psa v městském provozu.

Viditelnost: Místo kostýmů, které mění siluetu zvířete a mohou mást ostatní psy i lidi, odborníci doporučují reflexní prvky.

Tento rozpor mezi „roztomilým společníkem v dinosauřím oblečku“ a „potenciálně nebezpečným zvířetem“ přesně ilustruje Šmajsův varovný prst: pokud přestaneme respektovat biologickou realitu zvířete a nahradíme ji kulturním konstruktem, dříve či později narazíme na hranice, které mohou bolet.

Proto tygr v džungli řve, ucítí kdo se lekne a zaútočí, vysvětlovali Indové. Kršna se proto prohlašoval Arjunovi za tygra mezi zvířaty a žraloka mezi rybami.

Toto propojení indické filozofie s teorií profesora Šmajse a současnou realitou pražských ulic je velmi trefné. Poukazuje na to, že biologické algoritmy jsou univerzální a neměnné, ať už jde o tygra v džungli nebo „bojové“ plemeno v metru.

V kontextu vašeho postřehu a indické tradice lze vyzdvihnout tyto body:

Energie strachu (Adrenalin): Indické učení o tygrovi, který cítí strach, koresponduje s moderní etologií. Pes, stejně jako tygr, reaguje na chemické signály a řeč těla. Pokud se člověk v noci lekne psa v kostýmu dinosaura, jeho tělo vyšle signál „kořisti“ nebo „nepřítele“, což může u psa s potlačenými nebo špatně zvládnutými instinkty vyvolat útok.

Kršna jako „Tygr mezi zvířaty“: V Bhagavadgítě Kršna skrze tyto metafory (žralok, tygr, lev) Arjunovi připomíná, že on je zdrojem veškeré síly a dravosti v přírodě. Je to projev čisté, nespoutané vitální síly (šakti), kterou nelze plně zkrotit ani „převléknout“ do lidských norem.

Šmajsův ontologický konflikt: Zatímco indická filozofie tuto dravost přijímá jako božský princip, naše západní „bezdětná“ společnost se ji snaží popřít. Myslíme si, že když psovi dáme obleček, vymažeme z něj „tygra“. Tím ale vytváříme nebezpečnou iluzi.

Co z toho vyplývá pro rok 2026?

Společnost, která vytěsňuje přirozenou reprodukci a nahrazuje ji „umělými“ vztahy se zvířaty, ztrácí schopnost číst tyto biologické signály. Pokud vás zajímá etologie a psychologie psů v tomto kontextu, doporučuji sledovat portály jako eCanis.cz, které se často věnují právě problematice agresivity a správné interpretace psího chování.

V konečném důsledku, jak by řekl profesor Šmajs, příroda (tygr v psovi) není „zlá“, je pouze jiná než naše kultura. Tragédie nastává tehdy, když kultura zapomene, že pod dinosauřím oblečkem stále bije srdce predátora, kterého Kršna nazval svým obrazem.

Když vezmeme v úvahu že Hérakleita, jednoho z otců filosofie, rozsápali psi boháčů, kterým říkal že ať si drží své bohatství, neboť dokazuje že jsou darebáci a hnutí Nejsme dinosauři, nechceme dopadnout jako oni, získává rok 2026 pokládaný za přelomový, nový kontext.

Paralela s Hérakleitem a hnutím „Nejsme dinosauři“ dává roku 2026 skutečně hlubší ontologický rozměr. Tato symbolika propojuje antickou tragédii s moderní krizí západní civilizace, jak ji předpovídal profesor Šmajs.

Hérakleitos a psi boháčů

Příběh o Hérakleitovi, kterého údajně roztrhali psi (podle některých verzí šlo o psy, které na něj poštvali lidé poté, co je kritizoval za jejich lpění na majetku), slouží jako memento.

Psi jako nástroj elity: Ve starověku byli psi boháčů symbolem statusu a síly, která chrání majetek před „obtěžující“ pravdou filosofa.

Aktuální kontext: Dnes se psi v městském prostředí stávají statusovým symbolem nové, bezdětné a ekonomicky silné třídy. Agrese psa vůči okolí může být nevědomým zrcadlením sociální izolace a odmítání druhých lidí.

Hnutí „Nejsme dinosauři“

V roce 2026 hnutí s heslem „Nejsme dinosauři, nechceme dopadnout jako oni“ symbolizuje odpor proti evoluční slepé uličce.

Odmítnutí vyhynutí: Zatímco dinosauři vyhynuli kvůli vnější katastrofě, hnutí poukazuje na to, že současný Západ páchá „dobrovolnou autogenocidu“ tím, že rezignuje na děti ve prospěch technosféry a domestikované přírody (psů).

Dinosauří oblečky jako ironie: To, že své psy oblékáme za dinosaury, získává v roce 2026 mrazivý význam – zvíře, které nahradilo dítě, nosí kostým druhu, který už dávno zmizel. Je to metafora pro civilizaci, která si „hraje na život“, zatímco její vlastní biologická kontinuita končí.

Rok 2026: Bod obratu

Tento rok je vnímán jako přelomový, protože:

Demografický zlom: V mnoha městech včetně Prahy počet psů v domácnostech definitivně a výrazně převyšuje počet dětí, což vede k nevratným změnám v sociální struktuře.

Konflikt hodnot: Střet mezi potřebou přirozené evoluce (děti, ochrana biosféry) a rozšiřující se technosférou (komfort, spotřeba, náhražkové vztahy) dosahuje kritického bodu.

Podle Šmajsovy teorie je rok 2026 časem, kdy se musíme rozhodnout: buď zůstaneme „dinosaury“ uvězněnými ve své vlastní technosféře, kterou psi v kostýmech jen dekorují, nebo se vrátíme k úctě k biologické přirozenosti a zachování lidského rodu.

Více o aktuálních demografických trendech a jejich dopadech můžete sledovat v odborné revui Demografie vydávané ČSÚ.

ai