Nové Putinovo geostrategické domino se dalo do pohybu! Eurokrati žasnou, a Putin, Trump, i Netanjahu se už chystají posbírat nové tučné dividendy! Analýza!

 Saúdská válečná letadla v posledních dnech pokračují v útocích na pozice jemenských separatistických milic, známých jako STC (Jižní přechodné rady) podporovaných Spojenými arabskými emiráty, čímž se rychle prohlubuje rozkol mezi blízkovýchodními státy bohatými na ropu. Začaly se tak “dít děje” předpovězené loni v září Vladimírem Putinem na setkání Valdajského klubu. A tyto děje poskytují dodatečnou oporu pro bližší pochopení současných mimořádně vlažných ruských postojů ke krizi ve Venezuele, i k ruské neústupnosti na Ukrajině. Proto celou Jemenskou krizi dnes nebývale důkladně rozebereme. Ostatně je analýza 2500, a ta by měla poněkud vyčnívat nad ostatní. A teprve zítra se vrhneme na včerejší setkání Volontérů války na Ukrajině v Paříži, na němž se na rozdíl od Orbána i Fica zviditelňoval i nejnovější volontér Andrej Babiš. 

(1) První důsledek nastupující nové dominantní světové politiky “rozdělených sfér”. Spolupráce Trump – Netanjahu = Saúdská Arábie se v Jemenu začala střetávat se Spojenými arabskými emiráty, a celý muslimský svět se tak začíná rozpadat na vzájemně řevnivé celky. Izrael si u muslimů bohatých na ropu už buduje svou novou rozšířenou sféru vlivu. Putin se spokojeně usmívá, jeho geniální domino se konečně dalo do pohybu. A společně s Trumpem hodlá z celé té nové řevnivosti vybírat politické i ekonomické dividendy 

Jemen je od roku 2014 zapleten do občanské války a jeho území je rozděleno mezi tři hlavní rivaly. První část země kontroluje Eurokraty uznaná vláda prezidenta Rašada al-Alímího, známá jako PLC (Prezidentská rada vedení), a ta je podporovaná Saudskou Arábií. Západ ovládají pověstní Hútíové ze strany Ansar Alláh, a ty podporuje Írán. Hútiové ovládají nejlidnatější oblasti Jemenu, i jeho bývalé hlavní město Saná. Třetí znepřátelenou stranou je Jižní přechodná rada (STC) podporovaná Spojenými arabskými emiráty SAE, a ta usiluje o vyhlášení úplné nezávislosti východu Jemenu, který ovládá. Krom teritoriálního a politického dělení jemenských znepřátelených frakcí, existuje ještě náboženské dělení. Všichni jsou sice muslimové, ale Hútíové jsou ” Zajdíja Šíité“, PLC je převážně sunnitská, a STC je sice také sunnitská, ale jde o stoupence větvě “Šáfiovský Mazhab“. A aby to nebylo tak jednoduché, v Jemenu operují i další dvě skupiny – džihádisté ISIS a Al-Káida, ale ti ovšem zase patří k sunitské salafistické větvi. Vše nejlépe vysvětluje tato mapa zachycující současné postavení jednotlivých znepřátelených milic:

Do konfliktu v Jemenu jsou nyní všechny ropné emiráty a království zapojeny různými způsoby. Katar je kvůli své blízkosti k Íránu napojen na Hútíe, ale v této fázi konfliktu se rozhodl raději podpořit saúdské úsilí zabránit vzestupu Jižní přechodné rady (STC), a postavil se proti plánům Emirátů SAE. Omán, který hraničí se Saúdy, Jemenci a Emiráty, vystupuje jako prostředník. Bahrajn se ovšem už připojil k úsilí Emirátů SAE, s nimiž se ve své zahraniční politice stále více sbližuje. Obě země jsou signatáři Abrahamových dohod a uznávají Izrael. Později uvidíme, proč je to důležité. Kuvajt se ovšem zase spojil se Saúdy, i když zatím bez své účasti na vojenské stránce operace proti milicím STC. 

Konflikt v Jemenu byl v letech 2014 až 2025 primárně konfliktem Hútiú podporovaných Iránem, proti STC i PLC, a proti Izraeli. Tato liga proti Hútiúm, společně podporující STC a PLC, se poslední den roku 2025 rozpadla. Liga ukutá s podporou Eurokratů byla stejně od svého počátku ryze formálním uskupení. Účastníci koalice nikdy nevyslaly své vojáky na podporu Saúdské Arábie, ačkoliv jak Egypt, tak Jordánsko svými prohlášeními Saudy v konfliktu s Hútii podporovaly. Maroko navíc ke všemu zarytě mlčelo. A další člen koalice Súdán se defacto v posledních letech rozpadl ve svém vlastním krvavém vnitřním konfliktu. Nicméně teprve až teď se v Jemenu konečně začíná ostře projevovat rostoucí rozdělení mezi členy, kdysi kooperující blízkovýchodní muslimské sféry; sféry, která v ještě v letech 2015 až 2019 jednala jako jednotná fronta proti Hútiúm.

Mezi červnem 2017 až lednem 2021 tato koalice – bez Maroka, ale zahrnující Mauritánii, Senegal, Džibutsko, Maledivy, Jemen a Komory – nejprve blokádou izolovala Katar poté, co jej obvinila ze zneužívání svého finančního systému ve prospěch podpory teroristických skupin, jako jsou Muslimské bratrstvo a al-Káida. Katar byl při tomto konfliktu podporován Íránem, a až do úpadku Teheránu po Dvanáctidenní válce s Izraelem, a do kolapsu iránských spojenců v Sýrii, v Libanonu, a na palestinských územích, sloužila tato koalice svému účelu tím, že omezovala růst specifického šíitského “džihádismu” vyváženého Íránci. Letos se však vše dramaticky změnilo. S oslabením Íránu Trump-útoky se v bývalé proti-iránské koalici začaly střetávat konkurenční zahraniční politiky Saúdů a Emirátů. Katarci, původně spojenci Iránců a Hútiů, byli rychle rehabilitováni, a začali se sbližovat se Saúdy.

V prosinci 2025 zahájily síly STC ofenzívu proti svým bývalým spojencům PLC, a obsadily významné části jejich území v klíčových východních provinciích Hadramaut a Al-Mahra, které jsou bohaté na ropu(!). Tomuto útoku předcházela dodávka velkého množství obrněných vozidel pro milice STC ze Spojených arabských emirátů SAE, a Saúdská Arábie tehdy okamžitě signalizovala svou značnou nelibost bombardováním části této techniky poté, co byla 29. prosince 2025 vyložena v přístavu Mukala. Bylo to první varování pro Emiráty SAE, a počátek konfliktu. 

Spojené arabské emiráty sice okamžitě prohlásily, že stáhnou své síly z jižního Jemenu, ale místo toho, aby dohodu dodržely, pokračovaly ve vykládání vybavení na jihu Jemenu, a udržely si tam své pozice. Hútíové okamžitě oslavovali rozpad koalice PLC-STC, která jim brání v jejich expanzi na východ, k ovládnutí ropných polí(!). Počátkem ledna jsou Saúdové a Emiráty už na pokraji přímé vojenské konfrontace. Saúdská Arábie se rozhodla pro Spojené arabské emiráty nakreslit čáru v písku, čáru, která sahá za hranice Jemenu, a je načase pochopit plný rozsah tohoto sporu mezi šejky bohatými na ropu, protože čas “rozdělených sfér vlivů” po celém světe právě nadchází! 

Když se Izarel rozhodl jako první země světa uznat Somaliland, jak koncem prosince 2025 zvěstoval hrdě Netanjahu, byla blíže pochopena i přítomnost Emirátů SAE, jako entity financující tento separatistický region Somálska. Saúdská Arábie podporuje somálskou vládu a odmítá odtržení Somalilandu. Katar se v této krizi, stejně jako v současné jemenské krizi opět spojil se Saúdy. A Maroko i Bahrajn podpořily Spojené arabské emiráty. A zde se opět objevuje společný faktor – všechny tři země podporující Emiráty SAE jsou signatáři Abrahamových dohod uznávajících Izrael. A to vyvolává zásadní otázky ohledně role Izraele v této nové letošní jemenské krizi, i v krizi kolem Somalilandu, stejně jako jeho stále více neskrývané sbližování s Emiráty SAE v oblasti jižní části Rudého moře, která je strategická pro přepravu arabské ropy, plynu LNG, a čínského zboží do EU, i zboží EU zpět. 

Připomeňme si, kdo je strůjcem Abrahámových dohod z 15. září roku 2020: 

Spojené arabské emiráty si už vybudovaly vojenskou přítomnost na dvou ostrovních skupinách v Jemenu, které dominují západní části Adenského zálivu. V roce 2025 dokončily SAE výstavbu dvou svých leteckých základen na ostrovech And al-Kuri a Sammah v souostroví Sokotra, další na ostrově Mayun ve skupině ostrovů Perim, a další na ostrově Zuqar. Tato zařízení jim spolu s vojenským přístavem, který vybudovaly ve městě Berbera v Somalilandu, (bývalé hlavní město tzv. Britského Somalilandu!), dávají kontrolu nad oběma stranami průlivu Bab al-Mandeb v Adenském zálivu, a nad 12 % světové ropné dopravy směřující do Suezského průplavu. A ten je ovšem životně důležitý pro fosilní ekonomiku všech arabských ropných států. A svým způsobem tak už SAE mohou účinně začít eliminovat budoucí možné další útoky Hútiú na tyto námořní trasy. A hlavně ovšem mohou poskytnout tato svá vojenská a námořní zázemí, i letiště, pro případné akce ozbrojených sil USA a Izraele namířené proti komukoli, kdo by se odvážil protivit jejich zájmům v této strategické oblasti světa. 

Dosud malý a bezvýznamný ostrov Zuquar v Rudém moři, asi 80km od hútijského přístavu Hudaja se loni koncem roku proměnil v novou válečnou základnu s ranvejí 2000metrů, a s přístavním molem pro válečné lodě. Základnu i molo ovládají Emiráty SAE. Jeruzalémská média už přiznala, že “Izrael nemá na tomto souostroví žádnou přímou přítomnost“, byly tak potvrzeny spekulace arabských médií, že tam jsou pouze “specialisté z Mossadu“. Díky této ostrovní základně, a kooperaci Izrael-SAE podle Abrahámových dohod, už byly letos v červnu eliminovány takřka všechny námořní přepravy iránských zbraní vypravované z přístavů v africké Džibuty k Hútiúm do jemenského přístavu Hujada.

Tato mapa pro Vaši lepší představu ukazuje souostroví Hanish, a ostrov Zuquar je jeho součástí. 

Byla také ověřena přítomnost izraelských „poradců“ na základnách Emirátů na souostroví Sokotra, a ti měli za úkol monitorovat aktivity Hútíů a Íránců. Na vojenské základně Emirátů v Berbeře v Somálsku byl také instalován izraelský radar ELM 2084, spolu s podobnými systémy na Zuqaru, i dalších ostrovech. Pokud k tomu přidáme izraelskou a emirátskou ofenzívu s cílem urychlit odtržení Somalilandu od Somálska, začíná se ním jasně vyjasňovat hrozící střet mezi Saúdy a skupinou zemí, tzv. Abrahámových dohod. 

Izraelský radar ELM-2854 na pozici v Somalilandu. Foceno koncem října 2025. 

Existují však i další fronty tohoto počínajícího konfliktu. V Súdánu, zatímco Saúdové a Katarci podporují vládu Abdala al-Burhána, Emiráty SAE nadále vyzbrojují povstalecké síly RSF Hemedtiho, považovaného i českým mainstreamem za mimořádně brutálního masového vrahouna. Tato podpora přichází ze základen SAE v Somalilandu, hlavně z letecké základny Bosaso v tzv. Puntlandu. Puntland se nachází východně od Somalilandu, ale formálně uznává svou územní příslušnost k Somálsku, ačkoli je plně autonomní. Druhá zásobovací trasa, která vede k Hemedtiho hrdlořezům RSF, kteří nedávno brutálně povraždili desetitisíce křesťanů, vede z Libye, kde SAE podporují stejně jako Putinovo Rusko frakci Vlády národní stability maršála Chalífy Haftara. Haftar, bojující v Libyi proti klice financované bruselskými Eurokraty a tureckým Erdoganem, kteří se snaží zmocnit libyjských ropných polí a přístavů, dříve také dostával podporu ze Saúdské Arábie, ale ta nedávno svou pomoc už značně omezila. 

Na druhé straně libyjského konfliktu je Vláda národní jednoty Abdul Hamida Dbeibeh v Tripolisu, podporovaná Bruselem, Katarem a Tureckem, a ti zase podporují vládu Somálska proti Somalilandu, i vládu generála Burhána v Súdánu proti vyhlášenému řezníkovi Hemedti. A právě zde se nám objevuje další konstanta: podpora separatistických skupin ze strany Emirátů v každém jednotlivém scénáři. A tento rozdíl je důležitý, protože s tím, jak se rozdíly mezi Emiráty a Saúdy prohlubují, se přetvářejí i dosavadní ustálená spojenectví prostřednictvím změn podpor vlád nebo skupin, které jsou v sporu. A právě přítomnost Kataru a Turecka v těchto svárech nakonec vysvětluje rozsah celé nové Abrahámové roztržky v muslimských zemích. 

Turecko krom toho, že je členem NATO, je také častým spojencem s Evropou a partnerem USA na několika frontách, včetně palestinské otázky. Katar je zase mostem pro budoucí kontrolu nad Íránem, se kterým sdílí své zásoby ropy a plynu. Ale Spojené arabské emiráty a Izrael jsou vždy na opačných koncích tohoto složitého propletence vztahů.

Ergo, Emiráty začaly důvěřovat Izraelcům, ale nedůvěřují si s Katarci nebo s Turky. První obviňují z ochrany teroristů z Hamásu a dalších šíitských džihádistických skupin, a druhé ze sponzorování teroristů ze sunitského Muslimského bratrstva.

Saúdové se ovšem vydali opačnou cestou. Od dohod z Al-Ula v roce 2021 obnovili svůj vztah s Katarem a během palestinské i syrské krize projevovali rostoucí spolupráci s Katarem a Tureckem, která se vždy ještě okatěji projevovala, když Katar otevřel svou pokladnu. Saúdská Arábie byla vždy první zemí mezi královstvími ze Zálivu bohatými na ropu, a této staré alianci Saudů a ostatních Emirátů dávala bývalá podpora Emirátů SAE perfektní soudržnost. Nyní je tato struktura v krizi a vstup Turecka a Kataru do bojů o nové rozdělení sfér vlivů v celé této arabské ropné oblasti zcela mění povahu celé politické krajiny.

Dalším problémem jsou vzájemně se překrývající aliance. Turecko se od úpadku Íránu stále více blíží konfrontaci s Izraelem a rychle se sbližuje s Katarem. Spojené arabské emiráty se naopak přiblížily k Izraeli a obávají se stejných zemí, se kterými Saúdská Arábie nyní posiluje své vazby. To se už projevilo v různých krizových scénářích, například v Jemenu a v Somálsku, kde se toto nové uspořádání protichůdných stran opakuje. A tyto nové tendence jsou opět už přítomny v palestinské otázce, kde se také střetávají protichůdné názory.

Spojené arabské emiráty mají s Izraelem diplomatické vztahy od Abrahamových dohod z roku 2020 a v této otázce jsou nejednoznačné. Saúdové podmiňují svůj podpis zahrnutím příslibu palestinského státu a zde opět souhlasí s Katarem a Tureckem. Tyto tři hlavní ropné státy Zálivu, (Saudové, SAE a Katar), hrají klíčovou roli na světové trhu s uhlovodíky, a jejich mocný investiční systém, hluboce zasahuje do globálního ekonomického systému. A toto je oblast, v níž tyto tři země mezi sebou soupeří. Saúdská Arábie už investovala 1,1 bilionu USD, Spojené arabské emiráty dokonce 2,9 bilionu USD a Katar 557 miliard USD, a to zejména v USA, Evropě a v Asii. Emiráty mají při těchto investicích značnou výhodu, a jejich zahraniční politika je ve vývozu petrodolarů značně pokročilejší. Saúdská Arábie má však naopak mnohem větší vliv než Spojené arabské emiráty. Její území je 25krát větší, její HDP je 2,2krát větší, a její populace je třikrát větší. V produkci ropy jsou Saúdové na 2. místě na světě a Emiráty na 7. místě, s polovinou saúdské produkce.

Z náboženského hlediska má však Saúdská Arábie dvě nepřekonatelné výhody: nacházejí se v ní města Mekka a Medina, dvě ze tří nejposvátnějších míst islámu. Saúdská monarchie byla vždy připravena tuto skutečnost využít k prosazení své vůdčí role v muslimském světě. Náboženská otázka je dalším bodem sporu s Emiráty SAE, protože obě země mají odlišné perspektivy. Emiráty sice zůstávají konzervativní, ale zastávají méně přísný postoj a upřednostňují mezináboženský dialog. Jedním z výsledků je jejich prudké sblížení s Izraelem. Saúdská Arábie, ačkoli zavedla určitá opatření k uvolnění práva šaría, zůstává oddána myšlence konzervativního řádu a strategii formování sunnitského bloku, který zahrnuje co nejvíce sunitských spojenců, tak aby se Saudové staly vůdcem nové globální mocnosti – koalice sunitských států ovládající tzv. arabskou sféru vlivu. 

Doslova před několika hodinami oznámily milice STC, podporované Emiráty, že budou usilovat o nezávislost na Jemenu. V Somalilandu, a možná i v Puntlandu, ale určitě v súdánské oblasti ovládané řezníkem Hemedti už probíhají procesy státní fragmentace, a ty přímo odporují plánované konsolidaci celé této oblasti světa se sunnitskou většinou v oddělenou koncentrovanou vlivovou sféru pod přímým vedením Saúdské Arábie. Rozdíl se rozšiřuje i na vztah s Íránem. Saúdská Arábie zaujala v roce 2023 opatrný přístup, ale nadále vnímá šíitismus jako primární hrozbu. Spojené arabské emiráty v roce 2021 de-eskalovaly konflikt, a vedou s Teheránem otevřený dialog, ačkoli stále zdaleka nejsou spojenci. Tento dialog zahrnuje otázku Hútíů, námořní dopravu v Rudém moři, a jejich nárok na ostrov Abú Músa a Velký a Malý Tonb, které de facto kontroluje Teherán. Nynější ofenzíva milic STC, která úmyslně vynechala útoky na Iránem podporované rebely Hútie, má nyní racionální vysvětlení. Spojené arabské emiráty se již léta snaží vymanit ze saúdského stínu, a to vysvětluje další neshody, například ty v rámci OPEC. Saúdská Arábie chce snížit produkci, aby podpořila růst ceny ropy, kdežto Spojené arabské emiráty chtějí zvýšit těžbu na 6 milionů barelů denně. 

Tato řež mezi ropnými šejky má i jiný rozměr než jen politické manévrování, a ten souvisí s monumentálními sumami peněz, které mají všechny emiráty k dispozici. To znamená, že jejich rozhodnutí jsou bedlivě sledována zeměmi, které doufají, že z jejich investic budou profitovat. Saúdská Arábie má suverénní investiční fond ve výši 1,15 bilionu USD, SAE 2,9 bilionu USD, Kuvajt 1 bilion USD, Katar 557 miliard USD, Omán 55 miliard USD a Bahrajn 20 miliard USD. To jsou extrémní sumy peněz, a touží po nich mnoho politiků, i mimo Blízký východ. Všechny tři soupeřící Emiráty tyto prostředky využívají k posílení své zahraniční politiky. SAE však vedou v regionech, jako je Afrika, kde od roku 2019 investovaly 110 miliard USD. Saúdové s 29 miliardami USD v těžebních oblastech Súdánu, Zambie a Mauritánie výrazně zaostávají. Katar, Kuvajt a Omán také přidělují Africe finanční prostředky, ale v menší hodnotě, a tento rozdíl vysvětluje jak zájem Emirátů o zasahování do probíhajících konfliktů, tak snahu Saúdů a jejich spojenců omezit rostoucí vliv, který si Emiráty v této oblasti budují.

Stejná konkurence probíhá i v Egyptě, kde SAE vedou v investičním závodě s 35 miliardami USD, blíží se k nim se 30 miliardám USD Katar, ale a výrazně zaostává s 5 miliardami USD Saúdská Arábie. V Jordánsku vedou Saúdové a Kuvajťané. V Sýrii prozatím spolupracují země bohaté na ropu a Turecko. Alespoň v tomto ohledu zatím nedochází k žádnému většímu rozkolu, i když spolupráce je povrchní a závazek SAE je méně energický než závazek Kataru a Saúdské Arábie. Dohromady všechny emiráty v Sýrii investovaly už 29 miliard USD.

Výše dostupných finančních prostředků představuje problém pro řešení všech sporů, které mezi sebou ropné emiráty vedou. Například Trump by se jen těžko postavil na něčí stranu, vzhledem k tomu, že Saúdové mu slíbili investice ve výši 600 miliard dolarů, Katar 1,2 bilionu dolarů a Emiráty 1,4 bilionu dolarů. USA čelí stejnému dilematu jako ostatní země. Zaujetí postoje ve prospěch jedné emirátské strany by mohlo v případě eskalace jejich sporů znemožnit příjem investic od ostatních. To platí jak pro Bílý dům, tak i pro ty nejskromnější národy, které se snaží o přístup k těmto fondům. Evropa není této ambici cizí a síť politických a ekonomických zájmů s ropnými národy, spolu s potřebou uklidnit klíčové země pro kontrolu Blízkého východu, jako je Turecko, Egypt a Jordánsko, činí všechny intervenční nástroje Eurokratů nejistými.

Tyto panující nejistoty způsobují eskalaci konfliktu mezi Saúdy a Emiráty. A s jejich prohlubováním se do emírátské eskalace začínají zapojovat i další státy, které dychtí sklízet výhody spojenectví s jednou z válčících emírátských frakcí, ať už za účelem přilákání investic nebo pro získání regionálního vlivu. Problém je v tom, že s tím, jak se boj mezi Saúdy a Emiráty dále šíří, vzniká i konfrontace, která by mohla přesáhnout vojenskou sféru. Celá struktura jejich spojenectví a rivality se stává nyní napjatou, a nutí mnoho lidí, aby se postavili na něčí stranu.

Emiráty sice nemohou, co do velikosti konkurovat Saúdům, ale podařilo se jim vybudovat síť nových přátelství, mimo jiné s Izraelem a s různými místními skupinami s pochybnou pověstí. Ale využitím svých finančních prostředků jako maziva rozšířily svůj vliv do Afriky s obdivuhodnou efektivitou. Tento vliv lze měřit počtem základen, které Emiráty není udržují mimo své území: čtyři v Jemenu, Berbera v Somalilandu, Bosaso v Puntlandu, Assab v Eritreji, Al Jufra a Al Khadim v Libyi, Amdjarass v Čadu a Sidi Barrani v Egyptě. Jsou jediným emirátem se základnami v zahraničí. A Saúdská Arábie právě pochopila tuto novou výzvu, kterou představuje její bývalý spojenec. Postup STC proti PLC v Jemenu signalizoval konec soužití SAE a Saudů, které trvalo po celá desetiletí. Myšlenka SAE na vytvoření nových nezávislých států je pro ně nepřijatelná, stejně jako pro jejich nové i staré strategické partnery.

Spolupráce s Izraelem v Somalilandu a vyhlášení nezávislosti STC na Jemenu by Emirátům umožnily ovládat obě strany Adenského průlivu, kterým proplouvají lodě všech zemí světa, a žádný stát světa by neovládal tak důležitou strategickou oblast světa tak důkladně jako Emiráty. Zároveň tento ambiciózní postup Emirátů odhalil slabinu zahraniční politiky Saudů, a zpochybnil jejich vůdčí postavení, jak v muslimském světě, tak mezi arabskými státy, a také mezi sunnitskými národy, mezi než patří i tak sekulární státy jako jsou Turecko, nebo Egypt. SAE mají nyní karty vyložené ven, a musí se tak držet své strategie v Jemenu, Somálsku, i Súdánu. Už zašly příliš daleko, a nashromáždily si obrovské množství protivníků. Zároveň si ale začaly získávat významné spojence, a to by nemělo zůstat bez povšimnutí.

USA i Čína bránily územní celistvost Jemenu a nabídly mediaci, ale už toho moc udělat nemohou. Válčící strany brání třetím stranám v intervenci do jemenské krize, a drží je na uzdě proudy ropy a hromadami petrodolarů. Je to luxus, který si mohou Saudové, Katar i Emíráty SAE dovolit jako jediné na světě.

Problém Hútíů, podporovaných Íránem, ale také Ruskem a Čínou, výměnou za bezpečnou plavbu jejich lodí, zůstává přetrvávajícím problémem. Vzhledem k rozpadu aliance proti nim a příměří s USA, které platí od května, mohou Hútíové obnovit svou vojenskou sílu. Je známo, že Hútíové chtějí postoupit do provincií Hadramaut, Šabvá a Mahra, a zmocnit se v nich tamních ropných polí. Blízká přítomnost Izraele je sice může odradit, ale pokušení, které představují milice STC a PLC oslabené vzájemnými vlastními boji mezi sebou bude velmi silné.

S těmito informacemi je snazší pochopit, co je v Jemenu v sázce, a proč najednou vypuklo takové nepřátelství mezi dvěma ropnými státy ze Zálivu, které byly ještě donedávna spojenci. A vysvětluje to také, proč je Katar v očích svých protějšků rehabilitován, a jak do toho spletitého propletence nových koalicí nyní zapadají USA, Izrael, Írán, Turecko a Egypt. Celý systém aliancí na Blízkém východě se mění, a každý hraje svou vlastní hru. Jemen by mohl být začátkem hlubší změny, která bude mít dopady v Africe i mimo ni a ovlivní investiční plány zemí, které s krizí nechtějí mít nic společného. Jako vždy, zdánlivě okrajová událost Jemen, otevírá okno do fungování komplexního blízkovýchodního mechanismu drolících se a rozdělovaných sfér vlivu, a ukazuje, jak rychle se mění současná světová situace, a jak dalekosáhlé vlivy má tento nový konflikt i mimo tento region.

(pokračování zítra, více jsem dnes v noci nestihl)

Je středa 7. leden 2026, 04:32 ráno, a přeji Vám všem krásný den. Naše analýzy čte odhadem nejméně 10 tisíc čtenářů denně, a pořady poslouchá okolo 50 000 posluchačů, kdyby každý přispěl desetikorunou měsíčně, nebyly by starosti. Protože tomu tak není, a doba je zlá, o to víc děkuji od srdce čtenářům, i posluchačům, že nás i v dnešní těžké době podporují, aby naše analýzy mohly i nadále pokračovat! 

Zdroj map