Tisíciletý boj mezi Kromaňonci (Hunové, Chazaři, Mongolové i další lovci a sběrači vyznávající mysticismus a války za ovládnutí Země) a Slovany (zemědělci a řemeslníci vyznávající přírodní praktiky a mír) vyvrcholil před několika lety v srdci Evropy a vrcholí opět i dnes.
"Hlavní myšlenka pro všechno naše jednání musí zůstat nevyslovena, že totiž tento prostor musí být německý a že Čech v tomto prostoru koneckonců už prohrál. To jsou věci, které můj úkol zde dělí na dvě zcela velké a jasné etapy a oblasti úkolů. První je válečný bezprostřední úkol, druhý je úvodem dalekosáhlého konečného řešení. První blízký úkol je diktován nutností vedení války. Potřebuji v prostoru totiž klid, aby dělník, český dělník, věnoval svou pracovní píli úplně německému válečnému úsilí a abychom při zdejší obrovské existenci zbrojního průmyslu nezdržovali přísun a další zbrojní vývoj. K tomu dále patří, že se musí českým dělníkům dát přirozeně tak nažrat - smím-li to říci tak zřetelně - aby mohli konat svou práci. Patří k tomu však i nutnost dávat pozor, aby Čech nepoužil podle svého svérázu této tísně říše k získání nějakého soukromého a vlastního českého zvláštního prospěchu. Tento bezprostřední úkol předpokládá, že nejprve Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě, aby zcela přesně věděli, že zde diktuje německý zájem a že jediným rozhodujícím činitelem je říše.
Říše, zastoupená svým vedením v této oblasti, teď také Vámi, pánové. Říše si nenechá se sebou zahrávat a je pánem v domě, t. j., že také skutečný Němec nesmí Čechovi nic odpustit, a tak jako v říši židům. Nesmí být žádný Němec, který by řekl: „Ten Čech je ale slušný." To bylo problémem při židovské otázce v Říši, můžete si představit, co by se bylo stalo při takovém řešení židovské otázky. Takže když zde někdo řekne: „Ten je slušný, toho musíme vyjmout," když my všichni nevytvoříme při svém celkovém stanovisku zřetelně a jasně frontu proti češství, bude Čech vždy nalézat zadní vrátka, kterými proklouzne. Tato otázka, zda lze o jednotlivci říci, že je opravdu slušný chlap, přijde na přetřes teprve, přistoupíme-li k zahájení dalekosáhlého konečného řešení, tedy k otázce poněmčení a k těmto problémům...
A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, které také, prosím, abyste si je nechali rovněž pro sebe, bych Vám však chtěl sdělit, protože je musíte znát, abyste se nedopouštěli při prozatímním řešení chyb. Pánové, konečné řešení se bude muset vypořádat s následujícím:
Za prvé, že tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německy. Tento prostor je srdcem říše a my nikdy nestrpíme, aby - jak to ukazuje vývoj německých dějin - z tohoto prostoru dostávala říše vždy ránu dýkou. Ke konečnému poněmčení tohoto prostoru nechci snad říci, že bychom se chtěli pokusit starými metodami poněmčit tento český ksindl, nýbrž postupovat zcela střízlivě a začít s věcmi, které je možno provádět zastřeně již dnes, abychom získali přehled, co z lidí v tomto prostoru je poněmčitelné, musíme provést zjištění v rasově národním smyslu. To znamená, že musím nejrůznějšími způsoby, nejrůznějšími zadními dvířky najít příležitost ohmatat jednou veškeré obyvatelstvo po stránce národní a rasové. Zda pojízdnými rentgeny, prohlídkou ve škole nebo rasovým přezkoušením mládeže při domnělém ustanovení pracovní služby, musím dostat celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. To jsou následující lidé: kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, to pak je zcela prosté, ty můžeme poněmčit.
Potom máme druhé, to jsou protipóly: rasově špatní a špatně smýšlející, tyto lidi musíme dostat ven. Na východě je mnoho místa. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově špatní a lidé rasově dobří, špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v říši nebo nějak jinak a postaráme se, aby už neměli děti a aby se v tomto prostoru dál nerozvíjeli. Ale netrhejte hlavou, vždyť to všechno je pouze teorie. Potom zůstanou zbývající, rasově dobří, špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vedoucí vrstva. Musíme zde uvažovat, co s nimi uděláme. U jedné části rasově dobrých, špatně smýšlejících, nezbude nic jiného, než abych je zkusil usídlit do říše do čistě německého prostředí, poněmčit je a převychovat, nebo když to nepůjde, je nakonec postavit ke zdi. Nemohu je vysídlit, neboť by na druhé straně tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se obrátila proti nám. To jsou zcela jasné základní myšlenky, které nám musí být vedoucí směrnicí. Kdy se to uskuteční, je otázka, kterou musí rozhodnout Vůdce. Ale plánovat a shromažďovat hrubý materiál, to jsou věci, které můžeme už zahájit...,“ uvedl na poradě zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, německý Chazar, který byl později jako tyran, jehož vražda není zločinem, československými odbojáři zastřelen. Německý kancléř Hitler však připravoval Čtvrtou říši EU a globální vládu s ilumináty, kteří jej financovali.
Jakákoliv globální vláda je však dle právníků totální nesmysl. Nefunguje na jakékoliv úrovni. To, že Evropská unie byla v podstatě jen okrašlovací spolek fungující jen v nedělním slunném letním odpoledni, se odkrylo v plné nahotě. Základním prvkem společnosti není stát–nestát, uměle spatlaný byrokratickými smlouvami, ale jsou jím skupiny lidí, sdílející stejné kolektivní (pod/ne)vědomí. Pokud to Soros a spol. chtěli změnit, měli se nejdříve poradit s opravdu dobrými evolučními biology a psychology. Ti by jim řekli, tyhle jejich nápady jdou proti cca třem miliardám let vývoje života na zemi, takže fakt fungovat nemohou, pouze rozvrtají kdeco. Což se také stalo. Naopak Carl Gustav Jung se může posmrtně radovat, Rupert Sheldrake a Ervin László se mohou radovat ještě zaživa: kolektivní pod/nevědomí, informační pole, akášické pole, egregory, a vůbec jak tomu kdo říká, prostě funguje. A to ve formě matrjošky: rodina–obec–země–kontinent–Zeměkoule. Kdo chtěl tuto mentální strukturu, která obaluje celou Zeměkouli, obejít, dopadl... tak jak dopadne Evropská unie. Nenáviděn a na smetišti dějin.
"Němci nemluví, ale zvrací, Němci nemají ruce a nohy, ale hnáty, chtějí o všem rozhodovat a obávám se, že rozhodli i o mě a opět se mnou kompromitují - nejsem Germán ale ušlechtilý Slovan," napsal německý myslitel Nietzsche krátce před svou intelektuální smrtí a jeho prognózy se ukázaly stejně správné, jako předpovědi velkých válek v Evropě, kde parlamentarismus je jen pokyn stádu vybrat si z pěti, šesti povolených politických stran a hnutí vedených oligarchy. Kdo si nevybere, má proti sobě celé stádo.
Moderní bádání lingvistů už ale odhalilo roušku nad tím, proč se vlastně Nietzsche tak překvapivě přihlásil k svému Slovanství:
Ke konci paleolitu (starší doba kamenná - asi 2 milióny až 9. tisíc let př. n.l.) vyvinuly paleolitické kmeny vyspělé praktiky magické a kultovní. Jejich lovecko-sběračský životní styl byl snad po dobu miliónů let stále stejný a k výraznějšímu pokroku nedošlo. Tu najednou někdy v 10. tisíciletí př. n. l. se někde ve Středním Orientě vyskytla skupina lidí, kteří začali uvažovat jinak a zavedli zcela nový životní styl, zavedli celou řadu podstatných změn v chápání a využívání přírody.
Není sporu o tom, že nástup neolitu znamená v každém směru obrovský pokrok. Jenže k zakládání prvních výstavných civilizací docházelo až poté, když se vlády nad Neolitiky ujaly lovecké kmeny kromaňonské, které si veškeré hmotné i kulturní bohatství Neolitiků přivlastnily. Proto i dnešní historikové mají neolitickou kulturu za "chudou a zaostalou" a celý pokrok přisuzují vládnoucím Kromaňoncům, kdežto Neolitikové zůstali zcela neznámí a z dějin úplně vypadli.
Při pátrání po rodišti dávných Slovanů nevystačíme teritoriem střední Evropy, ani Krétou či Řeckem. Je třeba jít dále do Orientu, kde vodítkem mohou být nejstarší a dodnes platné místní názvy ve Středním Orientě, dané snad už na počátku neolitu usedlými zemědělci, kteří krajinu trvale obývali. Některé místní názvy v těch končinách pocházejí zajisté od vládnoucích kruhů, ale ty jsou pozdější a odvozené z pohanské mytologie. Kdežto názvy praslovanské jsou věcné a reálné, označují hory, skalnaté, lesnaté nebo zasněžené, řeky podle barvy vody nebo praktického užitku, viz Rokytka, říčka osázená vrbami: Jdeš-li k ženám, nezapomeň na pomlázku z vrbového proutí a poznatek, že žena je rodící polozvíře na němž je vše hádankou, což současné filosofky a SCUM feministky vytrvale ignorují, stejně jako Tacitův poznatek, že Germáni (Kromaňonci) místo práce raději vše získávají mečem.
První masovější migrace neolitických Praslovanů z jejich ámudarské pravlasti směřovala směrem východním do úrodných povodí řek čínských, kde je neolit doložen už v 9. tisíciletí př.n.l. Zde se v průběhu pěti tisíciletí natolik rozmnožili, že celá Čína byla praslovanská.
Jenže tato vybudovaná a zásobená země přilákala ze střední Asie lovecké kmeny, aby se ve 4. tisíciletí př.n.l. jejich šamani stali čínskými císaři. Pod jejich vlivem byli domácí Praslované zotročeni, jazykově odnárodněni a jejich kultura značně zdeformována. Přesto v jednoslabičných slovech čínských vytušíme slovní kořeny praslovanské, např.: Z praslovanského "kunika" (sestava - písmo) do čín. "king" (písmo - kniha), z praslov. "themje" (témě - půda) do čín. "thján" (pole).
Výrazně zemědělský životní styl venkovského lidu zůstal v Číně dodnes, stejně jako lidové zvyky v průběhu roku: slavení zimního slunovratu ve formě Vánoc, jarní rovnodennosti Velikonocemi včetně malovaných vajec jako symbolů plodnosti. Pak jsou to stejné zemědělské nástroje a praktiky, řemesla, rodinné vztahy atd.
Ze samotné Číny pod tlakem císařů prchali Praslované směrem východním do Koreje, Vietnamu a Indočíny, kde se dodnes udrželo jejich slabičné písmo a četné jazykové prvky i praslovanský sociální světonázor.
"Stát je nejstudenější ze všech studených netvorů a tato lež mu leze z tlamy: Já stát, jsem národ! Lež, tvůrci to byli, kdo stvořili národy a jejich hodnoty, zatímco státy na ně jen chystají pasti. Bůh je mrtev a člověk, zvíře, které může slíbit, musí být překonán, Země bude zemí nadčlověka, který své sliby plní a nebude o moc smlouvat a kupčit s chátrou. Všem svým čtenářům dávám svěcení nové šlechty se vznešeným pohlavním vkusem!"
Nietzschova biologická ontologie tak nejen předjímá postmoderní relativismus pravdy, ale zároveň představuje řešení epistemologických paradoxů a antinomií současné vědy. Navíc nabízí východisko z postmoderní skepse, agnostických, destruktivních a nihilistických důsledků, k němuž se zdá ontologický a hodnotový relativismus neodvratně směřovat.
Horák: O slovanech úplně jinak
OdpovědětVymazat