Dění kolem koronaviru potvrdilo, že Západ již ztratil postavení světového hegemona. Také Evropská unie je mrtvá. Skončila rovněž doba globálního nomádství. Lidstvo však rozhodně nebude lepší.
Uznávaný profesor Metropolitní univerzity v Praze Ivo Budil v rozhovoru pro PL uvedl pro mnohé šokující zjištění – v Rakousku překrývají symboly EU, v Itálii je dokonce nahrazují ruskou vlajkou. Myšlenka evropského státu už jen slouží k přežívání parazitující neproduktivní byrokracie. Vrací se pojem národních států, suverenity, a to probíhá už nyní pod rouškou všeobecné karantény. Jde však o pragmatismus při pohledu na vyprázdněnou ideologii, kariérismus a chamtivost bruselských orgánů, úředníků a na to navázané europeistické lobby.
Co prý není zřejmé, je, kdo bude "vítězem" koronavirové krize? Zda to budou nadnárodní korporace, které mají dostatečné finanční rezervy pro překonání ekonomických potíží, nebo široké lidové vrstvy drobných a středních podnikatelů a zaměstnanců. Nesmíme zapomenout, že v této chvíli jsou to především „obyčejní lidé“, zdravotníci, sociální pracovníci, záchranáři, policisté nebo požárníci, kteří stojí v první linii boje s nákazou. Odpovědná, realistická a konzervativní politika se za ně musí v obtížné době po ústupu epidemie postavit.
Nastal tak čas na přípravu radikální obnovy České republiky, a to ve všech oblastech veřejného, ekonomického a kulturního života. Podobným způsobem bezpochyby uvažují i další evropské národy. Zakrývání symbolů Evropské unie na rakouských hranicích a nahrazování evropské vlajky ruskou v Itálii v souvislosti s humanitární pomocí, kterou zmíněné zemi poskytla Ruská federace, nejsou pouhými symbolickými a pomíjivými gesty. V Evropě probíhá pod rouškou všeobecné karantény tichá revoluce směřující k rehabilitaci národních států. To není projev šovinismu, nacionalismu či populismu, ale pragmatické opatření a výraz poznání, že politické instituce opírající se o živý patriotismus jsou odolnější než nadnárodní struktury zaštítěné vyprázdněnou ideologií nebo obyčejným kariérismem a chamtivostí.
O selhání Evropské unie, jejíž vrcholní představitelé se v krizových chvílích zmohli pouze na všeobecná prohlášení, či dokonce pokárali některé členské státy ze střední a východní Evropy za jejich racionální kroky, již toho bylo řečeno a napsáno dost. Přitom Evropská unie měla mimořádnou historickou příležitost se osvědčit a ukázat svým kritikům, že se mýlili. Stačilo sledovat situaci v Číně, vytvořit evropský krizový štáb a včas a účinně koordinovat a realizovat preventivní bezpečnostní opatření, která by ochránila celou Evropskou unii. Lidských, materiálních a finančních zdrojů k tomu měla dost. Místo toho vystoupila na půdě Evropského parlamentu Greta Thunbergová. Před pěti lety se neschopnost Evropské unie řešit migrační krizi mohla vydávat za „velkorysé humanitární gesto“. V současné době ale nic podobného není možné.
Nastal čas zásadně přehodnotit dosavadní průběh evropské integrace. Pouhé diskuse o tom, zda se vrátit před Lisabonskou či Maastrichtskou smlouvu, již nepostačují. Je třeba obnovit Evropu jako společenství svrchovaných a soběstačných národních států respektujících specifickou politiku a nezávislost jednotlivých vlád, navrátit se k národním měnám, ukončit kontraproduktivní přerozdělování a korumpující systém dotací, odstranit ideologický diktát aktivistických a progresivistických neziskových organizací, dusících evropské hospodářství, a svěřit zodpovědnost za bezpečnost a obranu národním vládám. Je pravdou, že na bruselské mocenské struktury jsou vázány tisíce úředníků a další zájmové skupiny včetně nejrůznějších vlivných hospodářských, mediálních a akademických kruhů, které se svého privilegovaného postavení nevzdají bez odporu. Řadových občanů, kteří se nechtějí smířit se stagnací a nedůstojným úpadkem západní civilizace, jsou ale miliony. A dokud stále existuje demokracie, mohou nechat zaznít svůj hlas u volebních uren.
Mýtus vyspělého Západu definitivně padl. Krize NATO a přítomnost ruských a kubánských lékařů a humanitárních pracovníků v Itálii je pouze symptomem této skutečnosti. Od doby osvícenství Západ zdůvodňoval svoji celosvětovou expanzi moralizujícími argumenty o civilizační misi a vyvedení zámořských kultur z "temnoty barbarství". V éře Rudyarda Kiplinga měla tato rétorika určité ospravedlnění. Prostřednictvím našich lékařů a misionářů jsme léčili „tělo a duši" divochů. Západní poradci učili místní pohlaváry vládnout a válčit.
Nyní byly naopak asijské státy schopny ochránit životy svých občanů lépe než státy západoevropské a prokázaly vyšší disciplínu, organizaci a efektivitu. Podobnému civilizačnímu šoku čelilo v polovině devatenáctého století Japonsko, když zjistilo, že nedokáže účinně vzdorovat západní asertivitě. Následovala epocha celonárodního vzepětí a touhy po znalostech a vědomostech, která přivedla zemi mezi nejrozvinutější státy světa. Západ by měl teď vynaložit obdobné úsilí.
Veškeré moralizující a paternalistické výhrady a kárání ze strany "vyspělých západních demokracií" vytýkající "zaostalým" zemím střední a východní Evropy demokratický deficit, xenofobii, populismus či korupci budou působit nadále pokrytecky.
Zdá se, že konečně nadešla chvíle, kdy si český národ může říct, že byl úspěšným, a na tomto základě vytyčit pozitivní program svého dalšího rozvoje. Můžeme být ohniskem obrody kontinentu, ale pouze v úzké součinnosti se zeměmi s podobnou kulturou a historickou zkušeností. Vytvoření takové aliance by mělo být zásadním úkolem pro českou diplomacii v nejbližším období.
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat