"Žádný plán nepřežije první setkání s nepřítelem, přesto je důležité plánovat. Bez plánování si o neúspěch přímo říkáte," vzkazuje nám spoluautor Německé říše von Moltke, takže plánujme, neboť Klausův "volný trh" nevyřeší nic.
FOTO: Lukešová
Dnešní EU totiž čeká vyřešení otázky, kudy půjde hranice mezi Euroasijskou unií a dnešním Západem. Varianta č. 1 - tato hranice půjde jako v 19. století na hranicích mezi Polskem a Německem. Varianta č. 2 - rozhraní mezi zónami bude tvořit hranice mezi Německem a Francií. V případě této varianty Francie a Nizozemí budou podřízeny vlivu Velké Británie. Je též varianta č. 3 - ve Střední Evropě vznikne nové uskupení, jakési nové Rakousko-Uhersko, zahrnující Rakousko, Česko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko a části dalších zemí – Chazin uvádí Bavorsko, severní Itálii a část Rumunska. Takový útvar by byl ekonomicky neutrální a spolupracující se Západem i euroasijskou zónou. V případě této varianty by západ, sever a východ Německa byl začleněn do euroasijské zóny.
Toto přeformátování Evropy bude probíhat v nadcházejících 5 – 8 letech. Rozpad dnešní EU je na pozadí všech tří variant nevyhnutelný. Existují finanční makroukazatele, že stávající EU se nemůže udržet, resp., že v rámci jednotného ekonomického prostoru tyto ukazatele nutné pro další existenci nemohou být naplněny.
Čína bude muset radikálně změnit svůj ekonomický model a směřování, protože projekt "Jeden pás – jedna cesta" byl vytvářen za účelem přímého průniku na evropské trhy, a po skončení globální ekonomické krize a výše popsaných procesů v západní Evropě už nebude přebytečná kupní síla, které by bylo možné nabízet v tomto formátu čínské výrobky. Lidé zde budou pracovat proto, aby si vydělali na jídlo, životní úroveň v západní Evropě upadne o polovinu. Čína přijde o přebytek v zahraničním obchodu a bez toho Hedvábnou stezku ani neufinancuje.
Hrubý domácí produkt spadne na polovinu nejen v zemích západní Evropy, ale též v samotné Číně a v USA a to postupně během několikaleté globální hospodářské krize, kdy se bude postupně snižovat přibližně o 10 procent ročně.
V dalších letech může ekonomický růst vykazovat pouze zóna v postsovětském prostoru, protože zde v minulosti nedocházelo k stimulaci poptávky v rámci dosavadního globálního finančního modelu vycházejícího z Brettonwoodských dohod jako na Západě (tyto peníze zde nebudou v takovém rozsahu oproti dřívější situaci náhle chybět). Částečně lze totéž říci i o Indii a Latinské Americe, pokud se dostane do zájmové zájmy USA v rámci oživené Monroeovy doktríny.
V případě ekonomického růstu v Rusku bude tato situace vzbuzovat zájem o spolupráci ze strany zemí východní Evropy a bude otázka, komu dovolit se do tohoto procesu zapojit. Ve 30. letech 20. století SSSR taky navzdory krizi světové ekonomiky rostl…
Brettonwoodský systém již není funkční. Ti, kdo do něj byli připojení z toho požívali výhod v podobě vysokých cen ropy, pokud šlo o její producenty, nebo v podobě přístupu na vnitřní trh USA a související ekonomické spolupráce s USA. Chazin vyjmenovává zejména všechny státy západní Evropy, ropné státy Perského zálivu, Čínu, Japonsko a Austrálii. To byly dosud dobře situované státy, ale nyní, když daný systém již nefunguje, bude třeba situaci restartovat novou mírovou konferencí uspořádanou vítěznými světovými velmocemi.
Obdobou Vestfálského míru po třicetileté válce, Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, Pařížské konference po 1. světové válce, či Jalty (kde byly vítěznými mocnostmi SSSR, USA, Velká Británie plus Francie) ve spojení s dohodami Brettonwoodského systému. Chazin to označuje jako novou Jaltu 2.
Které velmoci to tentokrát budou a nad kým zvítězí?
Budou to velmoci, které zvítězí ve válce s dosavadním globálním finančním systémem zdegenerovaným jáderem globální moci, pozn.red.), který bude tou poraženou mocností. Půjde o USA v čele s Trumpem, Čínu a Rusko, plus Indii.
Lze očekávat, že taková mírová konference proběhne do roku 2022 či 2023.
Možná budou nalezeni i obětní beránci z řad států, které zašly v podmínkách dosavadního liberálního modelu příliš daleko a namísto toho vytvořily korupční totalitární systémy. Žhavými kandidáty jsou Ukrajina, Polsko a Pobaltské státy.
Nyní se tedy v ČR bojuje o to, abychom mezi obětními beránky nebyli i my, jak pochopil i ředitel IVK Weigl.
Poznáme až za čas, zda dnešní martyrium bylo skutečně potřebné nebo zda jsme podlehli boji s větrnými mlýny. Zatím se totiž nezdá, že by nejen u nás, ale ani v Číně, Itálii, Španělsku či New Yorku nějak významně stoupala celková úmrtnost lidí, což by svědčilo o tom, že epidemie představovala hrozbu ospravedlňující dnešní šílenství.
Bylo by frustrující zjistit, že v moderní společnosti potřebuje každá generace zažít sebedestruktivní ataku strachu a bolestnou proceduru oběti a vykoupení. Velikonoce jsou takovému směru přemítání vhodnou dobou. Přejme si jenom, aby dnešní koronavirová oběť byla dostatečnou náhradou za připravovanou spásu klimatickou.
Po ní by vzkříšení už nemuselo přijít vůbec.
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat