Kanonické knihy politiků selhaly, dějiny VKS(b) však nikoliv, proto "Ať žije Populistický manifest a vzkvétá vlastenecké povstání!"

Každé významné myšlenkové a sociální hnutí má svou "kanonickou knihu" – lhostejno zda čtenou, nebo jen formálně uctívanou brožurku. 

FOTO: Exner

Klasický anarchismus tak ctil knihy Bakuninovy a Kropotkinovy, liberalismus se odvozuje od slavného Bohatství národů Adama Smithe (a Tocquevilla či Milla), konzervatismus navazuje na Edmunda Burka či Thomase Carlyla a vrcholí slavnou Hayekovou Cestou do otroctví (rozdíly mezi liberalismem a konzervatismem jsou někdy na hranici jemné intelektuální nuance). 

Jakkoliv významné tyto spisy byly (a dodnes se čtou), 20. století žilo také (a část světa žel především) ve znamení dvou totalitních režimů s jejich „kanonickými knihami“, jež nelze úplně přehlížet, konec konců již proto, že sice nevelká, ale stále vlivná skupina lidí se k jejich odkazu (přesněji – k „leitmotivům“ těchto textů) stále hlásí. 

Německý nacionální socialismus měl hned tři kanonické knihy – první byl Program NSDAP (schválený 24. února 1920), na němž se Hitler podílel jen marginálně několika doplňky a který v 25 bodech shrnoval konkrétní budoucí akce strany. 

Podstatnější je to, že již v tomto programu se dominantním motivem stává dvojjediná idea – odmítnutí statu quo spolu s přisouzením viny za daný stav věcí Židům, ergo neskrývaný rasismus a antisemitismus. 

Druhý text již pocházel z pera samotného Hitlera – proslulý Mein Kampf napsal po nezdařeném puči ve 20. letech minulého století, první díl (406 stran) vyšel v roce 1925 a jeho dominantou jsou životopisná data, vzpomínky a rekapitulace duchovního vývoje a formování „světového názoru“, druhý, „programový“ díl vyšel v roce 1927. 

Tím, kdo dal v předhitlerovském Německu antisemitismu a rasismu „teoretický tvar“, ovšem nebyl Hitler, nýbrž jeho věrný korteš Alfred Rosenberg, jehož Mýtus XX. století, vydaný v roce 1930 v nákladu tři tisíce výtisků, byl sice hned rozebrán, avšak za čas si získal zcela neoprávněně pověst „knihy, kterou každý cituje, ale nikdo nečte“ (jak se vyjádřil například vůdce Hitlerjugend Baldur von Schirach na Norimberském procesu). 

Rosenbergova kniha obsahuje celou řadu teoretických konotací (na rozdíl od přímočarého Hitlera), Hartmannem počínaje přes Ferdinanda Tönniese až třebas k Ernestu Renanovi a Houstonu Stewartu Chamberlainovi. Ačkoliv nacismus měl řadu tichých i hlasitých intelektuálních mluvčích (například dnes znovu vydávaného „právního filosofa“ Carla Schmitta), skutečně kanonické knihy byly nakonec přece jenom dvě a pouze dvě (pomineme-li efemérní Program NSDAP). 

Kupříkladu Goebbels, jehož intelektuální potenci nelze zpochybnit, nevydal žádnou knihu a jeho Deníky nejsou ničím více než osobním svědectvím o soužití s Hitlerem. 

Ještě jednu „kanonickou knihu“ 20. století, z níž Hitler (a nejen on) čerpal, však nelze pominout, totiž tzv. Protokoly sionských mudrců, vlastní bibli antisemitismu. Tradiční spory o původ protokolů (zda jde o plagiát, či dokonce plagiát plagiátů, jehož základem jsou dialogy v pekle mezi Machiavellim a Montesqieuem, napsané jistým Mauricem Jolym snad někdy v polovině 19. století, ovšem na základě dávných znalostí „obecného programu ovládnutí světa židovstvem“) sem nepatří.

Protokoly zůstávají neustále dráždivě přitažlivé tím, že obsahují „proroctví“, jež se údajně naplňují, ačkoliv jde větší měrou o jakási „univerzália“, která je třeba číst určitou optikou: konec svobody, degradace vzdělání, růst chudoby a aktivizace mas, podpora komunismu, rozšiřování ateismu a boj proti křesťanství („nezapomeňme, jaký užitek nám přineslo učení Darwinovo, Marxovo a Nietszcheovo“), lež jako základní zbraň propagandy, programová deformace dějin, neustálé mravní rozkládání mládeže, rozšiřování pornografie a špatné literatury atd. 

Zvlášť aktuálně by mohla působit teze, že „je nutno odvrátit neklidný lid od politických otázek, rozptýlíme jej zábavou, hrami, divadly a středisky lidové kultury. V tisku začneme vypisovat ceny pro umělecké a sportovní soutěže všech druhů; nový zájem dokonale odvrátí myšlení lidí od problémových otázek. Až ztratí schopnost samostatně myslet, budeme mu dávat látku k přemýšlení, ale tak, aby o její spojitosti s námi neměl tušení“ [cit. podle Helebrandt 1991: 44]. 

Tento exkurs byl svým způsobem nutný: ilustruje nikoliv logiku sionismu, ale každého totalitarismu, a již proto má smysl ony neblahé Protokoly přece jen znát. Nota bene i ony spoluutvářely duchovní klima Ruska, v němž se formovala „východní verze marxismu“, původně ovšem nikoliv antisemitská. 

„Fenomén“ Dějiny VKS(b) Spis Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků) VKS(b) tedy patří do těchto dvou kontextů: 1) vnitromarxistického sporu o „ortodoxii“, který Stalin vyřešil tím, že vydal „kanonickou knihu“, a 2) mýtotvorného, který ukazuje, jak se totalitní režimy prezentují svými „kanonickými knihami“. 

Fenomén Dějin VKS(b) je nadto sycen řadou jen zčásti doložených údajů, z retrospektivního pohledu zakrývá události kdysi podstatné a později mytologizované, co však zůstává z hlediska „živé sociologie“ podstatnější, je skutečnost, že nás nutí konfrontovat mytologii s lidskými životy, dnes poměrně podrobně, i když ne zcela jednoznačně popsanými. 

Celá řada osobností sovětských dějin let 1898–1938 je nejednoznačná, jejich historické posouzení ambivalentní a morální hodnocení velmi složité. Z tohoto hlediska poskytuje „stalinský kanonický spis“ řadu podnětů nejen pro historiky, ale také pro biografickou sociologii. 

V Rusku takové pokusy byly učiněny se střídavými úspěchy, protože do biografií příliš silně intervenuje řada politických faktorů – tentokrát nevnucovaných zvenčí, nýbrž interiorizovaných samotnými autory. 

V případě Dějin VKS(b) jde nadto o historicky a sociologicky pozoruhodný jev, kdy se vytvořila jakási literární metahistorie, jejíž reálné podloží téměř všichni současníci sice znali, nicméně chovali se tak, jako by institucionální verbální „kanonický“ výklad byl více než „realita“ sama: s jistou mírou ironie můžeme říci, že simulakrový svět se zrodil dříve, než se v sovětském Rusku rozsvítila první televizní obrazovka. 

Chce-li někdo interpretovat tento fenomén jako zdařilý pokus o makrosociální konstrukci („falšovaných“ či deformovaných) dějin, pak i to je možné. Nelze tvrdit, že by příběh této svým způsobem výjimečné události (nemá v dané podobě a rozsahu analogii v evropských kulturních dějinách) nebylo možné rekonstruovat jinak, než to činíme v této studii. Položili jsme důraz spíše na „ideové spory“ (včetně osobních zápasů o charismatické či reálné vůdcovství) než na „zločiny“, o nichž bylo napsáno dosti – i když nikdy dost na to, aby byly varováním před neblahou repeticí. 

Do Stalinovy smrti vyšla zmíněná kniha v 67 jazycích ve více než 300 vydáních v celkovém nákladu 42 816 000 výtisků. To samo o sobě už představuje bezprecedentní fenomén manipulativního vlivu v celém 20. století. A patrně nejpodstatnější paradox této knihy spočívá v tom, že přes všechny zčásti již ve své době a později zcela evidentně viditelné nepravdy a výslovné lži byla v době 2. světové války tajně kolportována, za což existoval jediný trest – smrt, tentokráte ovšem z rukou nacistů. 

„Leninská“ revize klasického marxismu a první kanonická kniha 

Vzhledem k zásadní personální proměně ve vedení bolševické strany po Leninově smrti se kanonické knihy bolševismu proměňovaly, jinými slovy Dějiny VKS(b) malou řádku kanonických spisů uzavírají, nikoliv otevírají. 

Patří mezi ně především svazek, jehož prostřednictvím Lenin provedl (poté co Engels rezignoval na „barikádovou revoluci“ na počátku 90. let 19. století) největší revizi marxismu v jeho dějinách, totiž o spis Co dělat? Ačkoliv je text dnes již mimo historický kontext téměř nesrozumitelný, centrální Leninova idea zůstává srozumitelná dodnes. Lenin rozvíjí klasickou ideu o živelnosti lidových mas, které musejí být vedeny ke skutečnému třídnímu uvědomění (u Marxe měla tato idea ještě hegeliánskou formu úvah o třídách an sich a für sich), dovádí ji však do radikálního konce – „dejte nám organizaci revolucionářů a pohneme Ruskem“ [Lenin 1975: 302]. 

Leninova kniha, jakkoliv psaná v polemice s dobovými oponenty (a proto dnes nezáživná a nečtivá), vedla, jak správně postřehl Robert Service, k tomu, že „rozsah polemiky, kterou vyvolal, (jej samotného) zaskočil; skutečnost, že celá kontroverze vedla ke vzniku komunistické strany a k říjnové revoluci, znamená, že se jeho brožurka řadí ke stěžejním politickým dílům 20. století“ [Service 2002: 131–132; zvýraznil autor článku]. 

Za možná ještě podstatnější okolnost lze považovat to, že právě tento text utvrdil ve Stalinovi jeho absolutní vazbu na Lenina (pozdější rozmíšky, zejména z 20. let, na věci nic podstatného nemění): Leninova teze, že „dříve než se sjednotíme a abychom se sjednotili, musíme se napřed rozhodně a přesně názorově rozdělit“, se stane Stalinovou direktivou na celý život. Snad jen s tou odlišností, že bude většinou rozdělovat, aby již „nesjednocoval“. 

Robert C. Tucker v souvislosti se Stalinovou četbou Leninovy knihy Co dělat konstatuje, že Leninova brožura na Stalina učinila podobný dojem jako jeho mladistvé setkání se sešitovým románkem Otcovrah, podle jehož hlavního hrdiny si Stalin vzal revoluční pseudonym Koba. 

Podobnou – a nikoliv nepodstatnou – literární aluzi ovšem nabízí samotný název Leninovy brožury. Je známo, že Lenin byl fascinován četbou románu Nikolaje Černyševského Co dělat, který byl vůbec první ruskou sociální utopií s hlavním hrdinou v podobě revolucionáře Rachmetova, jenž sám sebe podrobuje osobním omezením až na hranici askeze, aby byl dokonale připraven, „až přijde čas“. 

Kromě toho najdeme v Černyševského románu sympatický „feministický“ moment (Věra Pavlovna, která se osobně i sociálně osvobozuje z tradičních vazeb rodinných, manželských a ekonomických), ale vcelku, jak se i dnes shodují literární historici, bylo dílo z literárního hlediska již ve své době přijímáno s rozpaky. 

Nicméně bylo provázeno nečekaným úspěchem společenským: mladá inteligence knihu četla a nacházela se v ní, román se stal „biblí několika generací“, a jak říká Furet, Lenin „Černyševskému vděčí za více než Marxovi“ [Furet 2000: 97]. Lenin četl ovšem výběrově – Černyševského Rachmetov je tak pro Lenina tímtéž co Koba (z Otcovraha) pro Stalina – totiž profesionálním revolucionářem. 

Ústřední Leninovou ideou, jež natrvalo rozdělila směřování západní a východní levice, byla koncepce „revoluční strany“, „avantgardy proletariátu“, která a) do proletariátu „vnáší třídní vědomí“ a b) je složena z profesionálních revolucionářů, nikoliv tedy z „katedrových socialistů“, kteří jsou – v Leninově terminologii – podobně jako celá inteligence jen snůškou „užitečných idiotů“. 

Ale Černyševského utopický ideál, jenž Lenina prapůvodně inspiroval, byl poněkud jiný, a to naivně sladkobolný – „budoucnost je světlá a krásná. Milujte budoucnost, směřujte k ní, pracujte pro ni, přenášejte z ní do přítomnosti, kolik jen můžete. Natolik bude váš život světlý a dobrý, nakolik dokážete z budoucnosti přinést světlo a dobro do přítomnosti“ [cit. podle Parolek, Honzík 1977: 224]. Leninova vize budoucnosti i přítomnosti rozhodně ale nebyla časem „světla a dobra“.

Leninův „odumírající stát“ a spor o nástupnictví 

Lenin svou ideu revoluční strany jako organizovaného předvoje proletariátu sice podrobněji rozvinul ve spise z roku 1904 Krok vpřed, dva kroky vzad (a v Dějinách VKS(b) je to podrobně a se „stalinskou přesností“ popsáno), brožura Co dělat? nicméně až do roku 1917 představovala hlavní programovou knihou bolševismu; řada jiných Leninových textů byla přitom předmětem diskusí a svárů.

V podstatě bez ohlasu zůstal (dnes znovu objevovaný) jeho Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, tedy spis, v němž opřen o předchozí texty Hilferdingovy, Luxemburgové či Kautského dokazuje, že imperialismus nemůže dosáhnout vnitřní shody mezi mocnostmi, které se nakonec dostanou do vzájemného konfliktu. 

Rozhodně nejvýznamnějším textem (až do Leninovy smrti v roce 1924) z hlediska marxistické teorie tak zůstává spis „kolosální neupřímnosti“ [Service 2002: 265], totiž Stát a revoluce. Ten lze považovat za zajímavý hned ze dvou důvodů: 

1) je příkladem toho, jak lze soustavou citátů ukázat něco, co nikdy a nikde soustavně ani Marx, ani Engels nevyložili, totiž blízkou budoucnost socialismu, jež bude probíhat ve třech etapách – diktatura proletariátu, první fáze „neúplného socialismu“, druhá fáze „úplného socialismu“ („v němž celá společnost bude jediná kancelář a jediná továrna, kde je rovnost v práci i rovnost v platech“ a kde se „nezbytnost dodržovat základní pravidla každého lidského soužití stane zvykem“ [Lenin 1976: 381]); 

2) je modelovým příkladem toho, jak bude psát Stalin – z umně vybraných (a stejně umně eliminovaných) citátů bude skládat poměrně přesvědčivé šarády o tom, jak „se žije lépe a radostněji“ (a to v době „velkého teroru“!) – vše důsledně podloženo autoritou Leninovou (výjimečně Marxovou a Engelsovou). 

Leninova smrt samozřejmě znamenala počátek zápasu o nástupnictví, který zde nehodláme v detailech popisovat, jakkoliv jde o „reálné dějiny VKS(b)“. Omezíme se pouze na dvě skutečnosti. Tou první je „vymezení leninismu“ jako teoretického ohniska sváru, jež se stalo počátkem legitimizace Stalinova nástupnictví. A tu druhou představuje proslulá Leninova závěť, v níž těsně před smrtí podal charakteristiky svých možných nástupců, tedy onen dokument, jehož existence se od poloviny 20. let tajila, ačkoliv byla závěť zveřejněna, a dokonce ve 30. letech Stalinem komentována. 

V zápase o nástupnictví sehráli jistou roli také Grigorij Zinověv (s ním údajně pobýval Lenin v Razlivu, když psal Stát a revoluci), dále Bucharin, zejména však Lev Davidovič Trockij a Stalin. Bucharin nebyl bez vyhlídek zejména proto, že Lenin si vysoce cenil jeho teoretické erudice („patří k nejplatnějším a nejvýznamnějším teoretikům strany, ale je také právem pokládán za miláčka celé strany“, ačkoliv „má v sobě cosi scholastického (nikdy nestudoval a nikdy myslím plně nepochopil dialektiku)“ [Lenin 1981: 677]), nakonec i on ovšem v zápase s „ocelovým“ Stalinem podlehl. 

Hlavní Stalinův oponent, totiž Trockij, se utkal se Stalinem bezprostředně po Leninově smrti v diskusi na téma „co je leninismus?“. Stalin tehdy poprvé významněji zasáhl do bolševického teoretického života dvěma přednáškami – O základech leninismu (předneseno na Sverdlovově univerzitě v dubnu 1924) a K otázkám leninismu (publikováno 1926) [srov. Stalin 1950: 9–82 a 111–159]. 

Oba texty se vyznačují osobitou stalinskou dikcí, o níž někteří historikové a biografové říkají, že se jí Stalin naučil během svého krátkého pobytu v semináři. Jde o sugestivní kladení otázek a následujících jednoduchých odpovědí, o princip „repetice“, opakování téže teze jinými slovy, a konečně o proslulé „stalinské“ členění každého většího tematického bloku na většinou číslované části (oddíly, „subkapitoly“). Tím se text stává přehledným, snadno čtenářsky i posluchačsky uchopitelným a tedy vpravdě sugestivním. 

Ačkoliv Stalin pravděpodobně neměl (rozhodně původně) osobní charisma (na rozdíl od Trockého či Karla Radeka), tento jazykový styl k jeho utváření – kromě řady dalších činitelů – nepochybně přispěl. 

Bezprostředně po Leninově smrti píše Bucharin text Lenin jako marxista, v němž konstatuje, že „jakmile uspořádáme Leninovy spisy, povstane před námi Lenin v celé své gigantické velikosti…, doposud však na svého systematika čeká“ [Bucharin 1988: 50, česky 1928]. Ostatně není bez zajímavosti, že v této přednášce najdeme některé formulace, které se později objeví u Stalina téměř doslovně. 

Co Bucharin formuloval jako program – systematizovat leninismus, Stalin prostě bez skrupulí učinil, byť se tak stalo, jak konstatovali někteří neuctiví současníci, „jazykem toporným“. Leč – dodejme – srozumitelným a jasným. 

Ještě jednu okolnost třeba v této souvislosti zmínit. Již v lednu 1924 vyšel spisek Lva Trockého Nový kurs [česky 1924], který si nedělal ambice stát se „systémem leninismu“ – měl být spíše upozorněním pro politickou praxi, že „jistý druh ideologického ztuhnutí“ vede k tomu, že strana se dostává do nadvlády svého aparátu (nezapomeňme, že Stalin byl na Leninův návrh jmenován v roce 1922 generálním tajemníkem – pro personální otázky, což byla funkce jen zdánlivě okrajová). To bylo ze strany Trockého sice velmi předvídavé, ale nakonec málo platné: Stalin svým aparátem stranu ovládl již v polovině 20. let. 

Ačkoliv sám Stalin nebyl vybaven tak sofistikovaným intelektem jako Trockij, měl (coby Leninův žák, Trockij byl spíše „partnerem“ a „souputníkem“) mimořádnou schopnost ironie a sarkasmu. Když totiž Trockij metaforicky vymezil leninismus jako „systém revoluční činnosti, který předpokládá revoluční cit, totéž co svalové pocity při tělesné práci“, Stalin ironicky replikoval – „leninismus jakožto svalové pocity při tělesné práci. Není-liž pravda, je to i nové, i originální, i hlubokomyslné. Pochopili jste však z toho něco? Všechno je velmi malebné, hudební, a chcete-li, dokonce velkolepé. Chybí tomu maličkost: prostá a lidská definice leninismu“ [cit. podle Tucker 2003: 252]. Zesměšnění se neodpouští, nemluvě o tom, že Stalin si tím upevnil pozici – již tehdy – oficiálního ideologa strany. 

Druhý zápas by sveden o již zmíněnou Leninovu závěť, ve skutečnosti dopis, který Lenin těsně před smrtí poslal sjezdu strany a v němž charakterizoval všechny své potenciální nástupce – Trockého, Kameněva, Bucharina, Zinověva a samozřejmě Stalina. Po osobním konfliktu, který měl Lenin se Stalinem (5. března 1923 s ním písemně přerušil „osobní i soudružské styky“), Lenin ke Stalinově charakteristice dopsal, že je „hrubý“, což by mohlo ve funkci generálního tajemníka být ke škodě věci. Trockého, Zinověva i Bucharina kritizoval podrobněji s uvedením jejich politických a ideologických omylů a chyb. Tento zápas o moc pak definitivně vyvrcholil až deset let po Říjnu, konkrétně na zasedání, na němž v roce 1927 vystupoval i Trockij, stále ještě jako uznávaný „vůdce strany“, a Stalin jako osobnost významná, leč přece jen spíše druhého řádu. 

Na tomto jednání Trockij s odkazem na Leninovu závěť sdělil následující: „Hrubost a nespolehlivost, o nichž Lenin psal, již nejsou pouhými rysy osobnosti. Staly se základní charakteristikou našeho současného vedení s jeho vírou ve všemohoucnost násilných metod – dokonce ve vztahu k vlastní straně“ [cit. dle Bullock 2005: 207]. Trockij, který sám zajisté nebyl bez viny, již nejen předvídal, ale přímo konstatoval stav věcí, jakkoliv vinu přenášel až příliš přímočaře na Stalina. 

Stalin byl dostatečně inteligentní i rafinovaný, aby dokázal obrátit Trockého (a Leninovu) kritiku – neuvěřitelně – ve svůj prospěch: „Ano, soudruzi, jsem hrubý – k těm, kteří hrubě a neloajálně naši stranu ničí a usilují o její rozkol. To jsem nikdy nezastíral a nezastírám ani teď… ani jediná zmínka se nedotýká v Závěti Stalinových10 chyb. Je zde zmíněna pouze jeho hrubost. Nedostatek zdvořilosti není nedostatkem Stalinova politického názoru nebo politické pozice, a ani nemůže být“ [tamtéž]. 

Hrubost – to Stalin dobře pochopil – příliš nevadí. K uchopení moci je třeba jiného a efektivnějšího nástroje a tím Stalin disponoval: stranický aparát, do té doby fenomén vlastně neznámý.Trockij ostatně (s jistou mírou hořkosti) konstatoval svou porážku tímto komentářem: „Bylo by naivní si myslet, že Stalin, v masách neznámý, vystoupil z pozadí na scénu vyzbrojen hotovým strategickým plánem. Ještě dříve než Stalin nalezl tápavě svou cestu, byrokracie ho instinktivně sama odhadla. Stalin jí poskytoval všechny potřebné záruky: prestiž starého bolševika, silný charakter, omezený obzor a nerozlučné spojení s aparátem jakožto jediným zdrojem svého osobního vlivu“ [Trockij 1995: 109]. 

Přesně v tomto bodě bychom mohli zkusit hru na virtuální dějiny – co by se bylo stalo, kdyby se Leninův pokyn odvolat Stalina z funkce generálního tajemníka podařilo uskutečnit před vůdcovou smrtí? Představa trockistického Ruska konec konců není příliš lákavá a jiná alternativa v té době stejně neexistovala, konstatuje Petrusek.

V zájmu historické celistvosti bude nutné se ale ještě zmínit rovněž o prvním autorovi, který psal souborně o „Stalinových filosofických chybách“. Byl jím Roger Garaudy [1964], původně stalinský dogmatik, autor řady knih nezřídka z pochopitelných důvodů kultivovanějších, než jaké nabízela domácí a sovětská produkce (například jeho přehledná studie o Marxovi je znamenitá [Garaudy 1968], ale rámec „ideologického zákona“ nikdy nepřekračovala). 

Ve své kritice Stalinových chyb Garaudy konstatuje, že ze Stalinovy brožury se učila celá jedna generace marxistických filosofů, nicméně „přes její nedostatky by bylo mylné paušálně zavrhnout toto dědictví“ [Garaudy 1964: 433]. Základní zásady Otázek leninismu prý „ve své podstatě nadále zůstávají platné“ a základní Stalinova chyba tedy spočívala jen v „odtržení teorie od praxe“. 

Garaudy v podstatě pouze lituje toho, že Stalin neznal Marxovy rukopisy z roku 1844, takže revize Stalinových chyb „nesmí vést v žádném případě k revizi marxismu-leninismu“. Již Pareto přece věděl, že kvalita a síla jakékoliv argumentace, ba dokonce míra „pravdivosti“, jsou nepodstatné, protože vliv idejí se ve skutečnosti měří jejich sociální působností a ta byla díky ruskému lidu a Stalinově osobnosti obrovská, jak pravil Chrurchil a stal se cílem útoků Antify a trockistů.

Pro Rusko bylo velkým štěstím, že v době zatěžkávajících zkoušek v jeho čele stál génius a neochvějný vojevůdce J. V. Stalin. Byl vynikající osobností, imponující naší těžké době, ve které žil.

Stalin byl člověk neobyčejně energický, erudovaný, pevné vůle, ostrý, tvrdý. Byl to člověk nelítostný jak v práci, tak při jednání. Ani já, vychovaný v britském parlamentu, jsem mu nedokázal odporovat.

Stalin měl především velký smysl pro humor a sarkasmus, dovedl přesně vyjádřit své vlastní myšlenky. Svá vystoupení si psal výhradně sám, z jeho prací vyzařovala neochvějná síla. Tato síla byla v samotném Stalinovi natolik veliká, že se zdál neopakovatelný mezi státníky všech dob a všech národů.

Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele. Žádné problémy se nevyřeší uložením k ledu. Jsem optimista. Nevidím důvod být něčím jiným, uvedl jasně v boji proti sociáldemokratickému bolševismu a trockismu. Stalin převzal Rusko s bídou a zanechal je vyzbrojené atomovou zbraní.

Takže, europeisté a globalisté byli právem vyděšeni po selhavším pokusu o otravu vtipného vlasteneckého populisty Milana Rokytky v TOP hotelu a byli pak hrůzou zcela bez sebe, když se na Žofíně setkal se "strategickým exporadcem" prezidenta Trumpa a prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý mu před všemi hosty na rautu pogratuloval k zázračnému uzdravení a kandidatuře na Hrad. 

V Budapešti ho nedávno představili jako "velkého myslitele". V Praze označil  poválečný liberální pořádek za  "fetiš". V severní Francii navštívil shromáždění spojené s Marine Le Penovou a elektrizoval tam dav těmito slovy: "Ať vám nadávají do rasistů, xenofobů, nativistů, homofobů, mizogynů - noste to jako odznak cti!"

Bannon očekává, že bude zrušena jednotná evropská měna, že budou odmítnuty europeistické hodnoty a Evropa se promění v "konfederaci svobodných a nezávislých států". Protože po finanční krizi začali nabývat síly populisté v Evropě dříve než v USA, Bannon je přesvědčen, že Evropa v populistické revoluci vede, což Itálie vítězstvím pravých a levých populistů a jejich spojením ve vládě prokázala. Pak ovšem přišel Janov.

Bannonovo učení, požadující "návrat k národním totožnostem" tak má v Evropě dychtivé publikum, a to nejen v té středovýchodní. 

Rokytka s ním proto zformuloval Populistický manifest a usiluje v první fázi populistického Hnutí (The Movement) o Czexit, bez kterého nelze uskutečnit žádný z politických projektů v bruselské dysfunkční byrokratické struktuře Green Dealu. Dále pak o ukotvení exilové československé vlády ve Washingtonu i Pekingu a Moskvě.

Czexit, strana populistického povstání má programový cíl uspořádat referendum o bruselské EU a ukončit trojité ponížení člověka – centrálními bankami, centralistickými vládami partajních oligarchů a data shromažďujícími koncerny. 

Populus je lid a všechny strany by měly sloužit lidu, být populistické, prosazovat referenda a Lidový sněm, nikoliv elitářské a upírat lidu právo  rozhodovat demokraticky přímo svými Dekrety. Česko-slovenští populisté tak  navazují na husitské tradice a Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše. 

Strany a hnutí, které nemají alespoň 45 000 členek a členů budou referendem rozpuštěny, neboť to jsou jen sekty a podnikatelské projekty neplnící politickou roli ve společnosti a hrubým násilím škodící většině lidu.

Ve světě existují pouze dvě antagonistické skupiny, jak zjistil poradce amerického prezidenta Steve Bannon – dělnická třída a establishment. K osvobození drobného lidu ze spárů vykořisťující vrstvy je třeba povstání u volebních uren. Proto vzhůru k předčasným volbám a referendům!

Dějiny jsou na naší straně! Pravda vítězí!

My, lid Československé republiky, který byl nelegitimně a nelegálně obejit při rozbíjení naší vlasti, nyní v čase ohrožení samotné existence evropských národů, jejich kultury, svébytnosti, jazykové a historické integrity, plně obnovujeme touto ústavní smlouvou československého lidu Republiku Československou (RČS) na základě Dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše s tím, že iniciace násilí vůči občanům RČS je trestná a kontrakty uzavřené dle dobrých mravů a v dobré víře jsou vynutitelné jak v korunách československých, tak výměnou produktů a pracovními kredity.
Své představitele a veřejné činitele vybíráme demokraticky losem na Lidovým sněmem RČS stanovenou dobu a v rozpočtovém rámci určeným rovněž tímto nejvyšším orgánem veřejné moci. Vrchní velitele Stráže obrany státu volíme a odvoláváme přímo.
Vyzýváme představitele samozvaných tzv. nástupnických republik, aby respektovali vůli československého lidu a integrovali se do RČS prostřednictvím ústavních smluv.

https://www.yit.cz/prodej-bytu/praha/praha-9/suomi-hloubetin