Zatímco bývalý Český Telecom, nyní O2, jede na technologiích Huawei, tak premiér Babiš na pokyn svého řídícího orgánu Pompea rozjíždí studenou válku na několika frontách nejen proti firmě, ale proti celé Lidové republice a jejím evropským spojencům, ačkoliv anebo právě proto, že válku s Covidem - 19 už prohrává a protektorát Czechie má nyní nejvíce nakažených na sto tisíc obyvatel v Evropě.
FOTO: Rybák
Prezident Lukašenko ale dle top analytika Bašty příklonem k Říši Středu vyřešil nejen svou faktickou závislost na Ruské federaci, ale také problémy s opozicí, která pravidelně protestuje po každých prezidentských volbách (1996, 2001, 2006, 2010, 2015 a nyní). Velmi intenzivně se snaží adoptovat čínský model sociálních kreditů.
Jeho syn Nikolaj (na rozdíl od otce) mluví plynně bělorusky a mandarínskou čínštinou. Orientační tabule ve městech jsou trojjazyčné – v běloruštině, angličtině a čínštině. O tom, že ČLR přenesla část zbrojní výroby do Běloruska jsem již psal.
Můj odhad scénáře vývoje po běloruských prezidentských volbách je přes veškeré sympatie k demokratickým silám velmi pesimistický. Nepůjde ani o Sametovou nebo Oranžovou revoluci, protože vzorem modelu represe je potlačování protestů v Hongkongu, varuje bývalý disident a ministr pro koordinaci činnosti tajných služeb Bašta.
V dnešním rozhovoru pro své Lidové noviny v svěřenském fondu se ale Babiš postavil do pozice rozhodného a radikálního bojovníka za lidská práva, momentálně v Bělorusku a chce být hybatelem barevné revoluce v Minsku podle vzoru listopadu 1989.
Tím ovšem vypálil všem havlistům rybník, protože už nemají co nabídnout. Všechno je přece tak jasné a zřetelné. Stačí se spojit přes telekonferenci a rozhodnout, že Lukašenko končí. Už se spojil s předsedou ER i s předsedkyní EK. A to by bylo, aby nebylo.
Na dotaz, co by na to řeklo Rusko, odpověděl suverénně, že na Rusku vůbec nezáleží. Stačí, aby Evropská unie dala najevo že za Běloruskem bude stát a vše půjde jako po másle. Dýchá z toho klid a jak říkají rádi Američané leaderchip. Takovými detaily, že Ukrajina je dnes zcela rozvrácená a visí EU jako závaží bez zřetelné naděje na změnu k lepšímu se správný Američan při organizování barevky nezabývá.
Že pro jakékoliv rozhodnutí v Evropské radě potřebuje jednomyslnost a určitě pár států by takovou blbost nezkously je detail. Minimálně Orbán, který přijel podpořit Lukašenka v červnu do Minska zcela určitě ne. Konečně, proč se zabývat Orbánem, za ním velký Pompeo nejel.
Neznám duševní pochody, které Babiše vedly k této originální myšlence. Jedním skutečně může být fakt, že chce naší prozápadní pravici vzít vítr z plachet. Ale možná, že si dokonce myslí, že takhle to správně v západním světě funguje. Vzorem mu mohou být USA. Vzpomeňme si jak před rokem a půl Trump rozhodl, že Západ odmítne uznávat jako venezuelského prezidenta Nicoláse Maduru a začne uznávat Juana Guaida. Babiš byl jedním z prvních, který i u nás prosadil tuto změnu. Geniální. Velká část Západu ihned uznala Guaida, ale jinak Maduro i nadále vládne a v OSN je stále uznáván jako hlava státu. Guaido se pak potácí od jedné emigrace ke druhé jako Bludný Holanďan. Vtipné.
Chce Babiš prosadit stejné řešení a na místo Lukašenka uznat prezidentkou tu ženskou, která utekla do Litvy? No řeknu Vám, máme premiéra s otevřenou hlavou. To by málokdo vymyslel. Lukašenko bude v Bělorusku vládnout a ta ženská bude ze zahraničí vysílat signály a projevy. To ovšem taky bude všechno.
A jinak k těm násilnostem, které Babišovi tak vadí? Až EU požene k odpovědnosti Macrona, že prakticky po celý rok nechal brutálně masakrovat Žluté vesty, až požene k odpovědnosti španělské premiéry, za jejich brutalitu ke Kataláncům, začal bych v této otázce brát Babiše vážněji. Ale to se nestalo ani nestane.
Co nás může uklidnit a číst tyto řádky jako oddechové čtení je fakt, že v zahraniční politice dokonce i ti největší jestřábové ho vážně neberou. Na obranu Babiše jen musím říct, že těch blbečků, kteří uvažují tak prostince jako Babiš je přece jenom více, a omluvím se mu veřejně, kdyby tu pitomost prosadil. Evropská unie je v křeči a oprávněně má pocit, že jí zase tak vážně nikdo geopoliticky nebere.
Zoufalé instituce tak jako zoufalí lidé dělají zoufalé činy, podotýká bývalý soudce Nejvyššího soudu Jiří Vyvadil.
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat