Marie L. Neudorflová
1) Aspekty týkající se charakteru a fungování státu, zvláště ekonomické a sociální, jsou pro celou vizi nezbytné. Ale měly by ji předcházet vize týkající se:
a) Celku, který je centrem zájmu dílčích zájmů – snad se shodneme na tom, že by to měl být český národ, neboť jiné entity, menší i větší, neposkytují tak širokou škálu dimenzí, které lidé mohou sdílet – jazykovou, historickou, kulturní, politickou, morální, zeměpisnou, atd.
b) Pokud to je český národ, měla by být vytvořena definice národa, která by měla zahrnout pro jeho identitu a integritu historické aspekty vývoje včetně negativních zkušeností, charakter kultury, včetně politické, obranu proti desintegrujícím snahám případných menšin nebo vnějších tlaků. To znamená i ochranu českého jazyka, pozitivních tradic a idejí a ideálů.
c) Vizi, jako sdílenou a obecně přijatou dimenzi politického myšlení, není možné vytvořit bez zahrnutí jako stavebního kamene historii znalostí pozitivních snah národa. K nim v českém, ale částečně i slovenském případě, patří reformační zkušenosti a osobnosti, a naopak proti reformační po Bílé hoře i další případy cizí vlády jako varování, že cizí moc reprezentuje téměř vždy cizí zájmy na úkor domácích.
d) Také by mělo být zvýrazněno vědomí, že hodnotná kultura, přispívající k obecnějšímu hlubšímu pochopení světa, ve kterém lidé žijí a tím i k jejich úrovni (a nesloužící jen útěku z realisty do soukromí, zvláště intimního), byla většinou vytvářena ze znalosti reality každého specifického národa (podmínek, potřeb, problémů) a ne z reality soukromí či naopak z reality nějakých nadnárodních hodnot. Stavění honosných paláců a kostelů není znakem skutečné kultury, neboť není sdílena velkou většinou lidí, naopak ta je jen zdrojem prostředků k tomuto aristokratismu.
e) S těmito problémy souvisí otázka obecného pěstování demokratické a humanitní filosofie a kultury, zvláště ve školách, a to v tradici Husa, Komenského, Masaryka při vědomí, že agresivní, expansivní a nedemokratické síly, budou stále součástí naší civilizace, a že je naprostá nutnost je trvale odkrývat inteligentními argumenty na pozadí idejí a ideálů, obecně přijímaných jako legitimních, jimiž je stále ještě idea demokracie, i když stále více deformovaná, zvláště scestným konceptem liberalismu, neoliberalismu a globalismu. Je zvláštní, že je tak málo povědomí o nekompatibilních rozdílech mezi filosofií demokracie a liberalismu.
f) Je potřeba jasně formulovat hlavní rozdíly mezi ideou demokracie, vázanou na humanismus, ideál rovnosti a spravedlnosti, respektu k národům, jako hluboce historicky, jazykově a kulturně zakořeněným entitám, které podstatně přispěly k celkové úrovni západní civilizace, zvláště od reformace a osvícenství mající kořeny v základních křesťanských principech) a konceptem liberalismu, vznikajícím v období kolonialismu a částečně na jeho obranu. Liberalismus, tak jako jiné málo demokratické ideologie (plus římské katolictví) má svými hodnotami zabudovánu expanzi ve svém základu, podobně jako disrespekt k existenci národů, jejich historii, kultuře, jazyku. Individualismu a vyhraněný koncept konkurence jsou pro menší a slabší národy velmi nebezpečné. Naopak, demokracie je soustředěná na vnitřní rozvoj každého národa, na jeho celkovou, duchovní, kulturní i sociální úroveň podle jeho podmínek a možností. To nevylučuje vzájemné kontakty a obchod. Ale vyžaduje to respekt k národům jako cenným výdobytkům dlouhého historického vývoje, jehož výsledky ve formě - vytvoření života schopné kolektivní entity - vytvořily podmínky pro rozvíjení demokracie, jako jediného systému, který směřuje k větší rovnosti lidí, spravedlnosti a tím i k jejich důstojnému životu.
g) Obhajoba konceptu demokracie a kritika liberalismu, zvláště jako ideologie, musí být součásti vize změn. Je to jak v zájmu respektu pro národní entity, tak v zájmu demokracie. Je potřeba vyvrátit liberalistickou lež, že existence národů je příčinou válek, která se objevila hned po 2. světové válce na straně poražených. Naopak, je třeba ukázat, že to byly vždy expansivní ambice mocenských vrstev a jejich neschopnost a nevůle, řešit vnitřní problémy svých států ve prospěch veřejného dobra, které byly tradičně u kořene válek. Idea expanse, zda se, znovu nabírá v různých formách na síle. Tak tomu bylo před první i druhou světovou válkou a v tomto kontextu T. G. Masaryk už v České otázce (1895) apeloval, že národ je třeba bránit i železem.
Žádné komentáře:
Okomentovat