Český sen a československá realita

Trump zatím trousí jen poznámky - převážně skrze svůj rodící se vládní tým. Pokud promluví sám, radostně cení zuby. Opětovně nazval třeba mimořádně odpornou kreaturu v pozici „uchvatitele Kanady“ (jakýsi Trudeau) jen kanadským „guvernérem“. Už předtím mu nabídl (příznačně ironicky) připojení této britské državy (Commonwealth) k USA. Teď nabídku rozvinul o daňovou vějičku pro občany. A chce koupit Grónsko. Dánsko, člen NATO, v důsledku toho okamžitě zvyšuje výdaje na zbrojení, protože (zatím) prodat nechce. Stejně bude muset.

Všeobecně totiž hrozí, že s Trumpovým prezidentstvím bude sovětizovaný svět Západu mít tendenci vrátit se do „normálu“. Ano, ta naše milá a známá „normalizace“. Opět uprostřed permanentní (ale vlastně docela bezpečné) studené války mezi Spojenými státy a Ruskem (tehdy – a možná někdy opět) v hranicích někdejšího Sovětského svazu. Jen k tomu přibude Čína. To bude celá změna.

Proto také jedna z mála autentických Trumpových poznámek (jinak za něj hovoří stále „ti druzí“) směřovala ke společenství BRICS: Jediné, kvůli čemu by prý šel Big Donald do války, by bylo vytvoření nové světové „rezervní měny“ (plně podložené zlatem) – a tedy pád dolaru jako mezinárodního platidla (podloženého vojenskou silou). Jasně, vždyť v takové chvíli si do dvou týdnů nekoupíte v americké sámošce ani mléko. Americký sen stojí jen na vysávání zbytku světa.

Je i tenhle sen u konce? Stěží.

V každém případě však předznamenává konec „fialového“ českého snu. A to dokonce ať podzimní parlamentní volby dopadnou jakkoli (s největší pravděpodobností je ovládne Andrej Babiš s nadpoloviční většinou poslanců a jednobarevnou vládou). Všechny západní sny se totiž „kanalizují“ ve snu o prosperitě na úkor ostatních. V tom ani Donald Trump pochopitelně není výjimkou.

Máme tu smůlu, že jsme do tohoto snění bez vlastního přičinění spadli před pětatřiceti roky právě ve chvíli, kdy se měnilo v noční můru. Ale zase máme to štěstí, že – alespoň v nepodvolené části národa – jsme si uchovali jistou bdělost. Bude jí teď čím dál více zapotřebí. Rok, který nás čeká, bude totiž bez „gruzínských snů“. Na to jsme totiž příliš hluboko v NATO.

Ale i tak: Procitnutí těch ostatních (ať zkorumpovaných či prostě morálně zdevastovaných svou hloupostí a snahou konformovat se se sny mocných) může mít otřesný průběh. Agentů typu Saakašviliho je mezi námi stále dost.

Budou nebezpeční. Do Gruzie máme ještě daleko.

A blízko.

Zdroj PP