Je Putin schopen strategického myšlení?

Moje pochybnosti o Putinově schopnosti strategicky uvažovat sahají až do roku 2008. Vždy jsem byl obráncem Putina v tom, že agrese je z Washingtonu do Ruska, nikoli naopak, a že za konflikt na Ukrajině může Washington, nikoli Putin.

Přesto jsem měl zpočátku pochybnosti o Putinově strategické vizi.   Mluvil, jako by měl vizi, ale choval se, jako by neměl. Když americká vycvičená gruzínská armáda přešla do Jižní Osetie a zabila obyvatelstvo a ruské mírové síly, Putin byl na olympijských hrách v Pekingu, zjevně naprosto nic netušící a naprosto nepřipravený.   Jak mohl Putin nevědět, že USA a podle některých Izrael cvičí gruzínskou armádu?   Co si Putin myslel, že s tím udělají?

Poté, co porazil americkou vycvičenou armádu a dobyl Gruzii, Putin shromáždil své síly a vrátil se do Ruska, aniž by zjevně zajistil jakoukoli dohodu, že se Gruzie bude vyhýbat aktivitám NATO a Západu proti Rusku. Přemýšlel jsem o Putinově selhání ve strategickém myšlení, ale dal jsem mu výhodu pochybností, protože jsem si myslel, že Putin se rozhodl ukázat, že věří v nevměšování se do vnitřních záležitostí země, a využil příležitosti k tomu, aby ukázal, že nemá zájem na reformě sovětského Říše.

Přesto jsem se dál divil, jak je možné, že Putin a Lavrov na jedné straně jasně prohlašují, že Západ je připraven zničit Rusko, a na druhé straně oslovují uznávané nepřátele Ruska jako „naše západní partnery“. 

Dále jsem si všiml, že Putin nevěděl o převratu, který Washington rozvíjel na Ukrajině, nebo o něm neměl žádné strategické myšlenky. Ruské rozvědce muselo být jasné, že Washington léta naléval miliardy dolarů – pět miliard podle Victorie Nulandové – do západem sponzorovaných nevládních organizací, studentských skupin a uplatitelných politiků v rámci přípravy na převrat.   Kde byl tedy Putin, když došlo k převratu?   Byl na olympiádě v Soči. 

Tohle mě silně zasáhlo. Jak by si vůdce Ruska, který jasně vyjádřil záměr Washingtonu vůči Rusku, mohl myslet, že olympijské hry jsou důležitější než americký převrat na Ukrajině?   Ale Putin zřejmě ano.

Právě Putinova nedbalost způsobila stále se rozšiřující válku na Ukrajině. Putin ukázal nedostatek strategické vize, když v roce 2014 odmítl hlasování ruského Donbasu o opětovné začlenění do Ruska spolu s Krymem. Bylo to katastrofální rozhodnutí dostatečné k diskvalifikaci jakéhokoli nacionalistického vůdce.

A odtud to bylo jen horší. Putin, který dal přednost papírové, a tedy bezcenné dohodě se svými nepřáteli před položením silné odstrašující nohy, přišel s idealistickým schématem Minské dohody. Putin přiměl Donbas a Ukrajince, aby souhlasili s dohodou, a Francie a Německo souhlasily s tím, že budou vymahači.   Putinův plán z Minsku ponechal ruský Donbas na Ukrajině, ale dal Rusům z Donbasu prvky autonomie, které je měly chránit před pronásledováním a vražděním.

Po zajištění této dohody, o níž kancléř Německa a prezident Francie později veřejně prohlásili, že ji Západ použil k oklamání nevinného Putina, stál Putin osm let stranou, zatímco Washington vybudoval, vycvičil a vybavil velkou schopnou ukrajinskou armádu. 

Když se zoufalé pokusy Putina a Lavrova zajistit během prosince 2021 a února 2022 smlouvu o vzájemné obraně, která však byla brutálně chladně odmítnuta, nepovedly a ukrajinsko-americká invaze do dvou odtržených ruských republik Donbas začala, Putin, nepřipravený jako vždy zasáhl nedostatečnou silou. Ředitel jeho centrální banky zřejmě Putina přesvědčil, že si Rusko nemůže dovolit válku. V důsledku toho Putin postrádal prostředky pro účinnou intervenci, která se nyní vleče tři roky. To, že Rusko po třech letech stále bojuje na ruském území, zničilo pověst ruské armády na Západě. Dokonce i Britové jsou ochotni napadnout Rusko.

Putin potřeboval okamžitě vyřadit Ukrajinu.   Ale buď kvůli nedostatečné připravenosti nebo absenci   strategické vize, Putin vyhlásil dočasnou vojenskou operaci k vyčištění Donbasu od ukrajinských sil. Je těžké si představit hloupější rozhodnutí, rozhodnutí zcela postrádající strategickou vizi. Putinovo rozhodnutí poskytlo Washingtonu každou příležitost neustále testovat vody a zkoumat, zda příští provokace nevyvolá v reakci více než slova. Protože žádná z Putinových deklarovaných červených čar nic neznamenala, provokace pokračovaly do té míry, že Washington a NATO útočí na Rusko raketami dlouhého doletu a ruský ministr zahraničí prohlašuje, že to neznamená, že Západ je ve válce s Ruskem. 

Takže Putinova naprostá neschopnost myslet strategicky přivedla Rusko do bodu, kdy ruská vláda není schopna uznat, že rakety vyslané do Ruska Washingtonem a NATO jsou válečným aktem.

A teď tu máme zničení Sýrie, země, za kterou Rusko bojovalo 8 let. V Putinově jediném proaktivním kroku Putin přesunul ruské letectvo do Sýrie a podařilo se mu zablokovat rozhodnutí amerického prezidenta Obamy napadnout Sýrii. Ruské letectvo a jednotky syrské armády porazily džihádistické žoldáky CIA, které Washington vyslal, aby svrhli Asada. 

Na Putinově intervenci mě zarazilo, jak byla omezená. Ponechal Washingtonu kontrolu nad ropnými vlastnostmi Sýrie. Ponechal Turecko pod kontrolou okupované severní Sýrie. Putin vytrvale bránil Sýrii používat ruské systémy protivzdušné obrany k zabránění izraelským a americkým leteckým útokům na Sýrii. Proč mě zajímalo, jestli byl Putin takový minimalista v použití síly.

Zničení Sýrie, jehož bylo dosaženo ruskou a íránskou nedbalostí, je katastrofální strategickou porážkou pro Rusko a Írán a velkým vítězstvím pro Izrael a Washington. Zánik Sýrie, se kterým Putin zjevně souhlasil a o kterém se v ruských médiích nevede žádná diskuse, zanechal Hizballáh v Libanonu bez zásob a neschopen nadále odstrašovat izraelskou okupaci. Když je syrský nárazník pryč, cesta je otevřena pro útok na izolovaný Írán. Sionistická neokonzervativní agenda sedmi zemí během pěti let se nyní dokončuje. 

Úspěch Washingtonu a Izraele je způsoben absencí strategické vize v Kremlu. Co vysvětluje tuto absenci?

Možná že John Helmer ano. Helmer se na Putina nevymlouvá. Helmer říká, že Putin nikdy neudělá dobré rozhodnutí, protože Putin je „balancér“.  Vyvažuje každý pohled proti druhému a nikdy neučiní nezávislé rozhodnutí na základě realistických okolností.

Třeba někdo přijde s lepším vysvětlením. Mezitím jsme konfrontováni s rizikem, že Západ pohlíží na Putina jako na muže slov, ale nikoli činu. Jak jsem napsal v nedávném sloupku, rok 2025 bude rokem, kdy se dozvíme, zda Putin bude bojovat, nebo se vzdá. 

Zdroj IPE