Naše země nevzkvétá

Sváteční promluvy prezidenta Pavla a premiéra Fialy byly široce komentovány již v minulém týdnu, přesto si k nim dovolím přidat jednu obecnější poznámku. Oba představitelé se prezentují jako obdivovatelé a následovníci Václava Havla, jehož jménem se zaklínají při každé příležitosti. Ten ve svém prvním novoročním projevu řekl, že nebyl zvolen proto, aby svým spoluobčanům lhal a vyslovil tehdy pravdivý soud – „Naše země nevzkvétá“.

Jeho následovníci dělají opak. Jak prezident, tak premiér nás ve svých projevech balamutí, že je vše v pořádku, že masová nespokojenost občanů se situací země a jejími perspektivami není na místě, zveličují skromné úspěchy a prohry připisují stejně jako bývalí totalitní vládci dezinformátorům a zahraničním a domácím škůdcům. Pokoušejí se lakovat poměry na růžovo, namísto toho, aby vážně a otevřeně hovořili o problémech, k jejichž řešení byli do svých funkcí zvoleni.

A problémy před námi jsou opravdu vážné a mají zcela jasnou příčinu. Tou je dnešní zelená politika Evropské unie, která má za cíl socialistickými regulacemi a všudypřítomnými zákazy všeho na všech úrovních spolu s umělým zdražením energií a všech dalších navazujících položek snížit životní úroveň obyvatelstva, a tím i spotřebu a emise v chimérickém boji s klimatickou změnou. Tato politika je příčinou úpadku průmyslu u nás i v Německu a dalších zemích a deindustrializace Evropy. Je to vědomé směřování levičáckých elit, které nám vládnou, a pokud to jasně neřekneme a tuto politiku neodmítneme, nemáme šanci úpadek zastavit. Bude jenom hůř. Letos ani v příštích letech se při pokračování této politiky nic k lepšímu obrátit nemůže. Budeme dále chudnout a propadat se v mezinárodním srovnání.

Bohužel jsme na tom stejně jako v dobách agónie reálného socialismu. Už se sice může hovořit o některých problémech, ale pojmenování příčin je ve vrcholné politice stále tabu. Příkladem budiž neustále omílaná Draghiho zpráva o evropské konkurenceschopnosti, která relativně pravdivě popisuje tristní stav ekonomiky EU a hrozivé trendy, ale jako čert kříži se vyhýbá analýze příčin této situace. Krizi navrhuje řešit ještě většími dávkami medicíny, která EU do dnešního maléru přivedla. Lze ji popsat známým zprofanovaným heslem – „Více Evropy“, které pokrokáři a eurofanatici opakují při každé příležitosti.

Naše země se v důsledku zeleného socialismu nemá dobře a lidé to ze své životní zkušenosti dobře vědí. Žádná těšínská jablíčka našich servilních politiků jim optimismu dodat nemohou, nota bene když vidí, že ti primárně svými postoji neslouží zájmům své země, ale zahraniční vrchnosti. Příkladem budiž postoj české politiky k nejnovější plynové krizi vyvolané ukrajinským zastavením dodávek ruského plynu do Evropy. Česká vládní politika se raduje z tohoto údajného ukrajinského vítězství, oslavuje odstřižení od levné ruské suroviny a celý problém líčí jako osobní konflikt zrádného slovenského premiéra Fica a ukrajinského hrdiny Zelenského. Že tento krok znamená dlouhodobé globální výrazné zdražení pro náš průmysl i domácnosti klíčové suroviny, které hodlá EU a naše vláda následně zesílit emisními povolenkami, naše nejvyšší politiky nezajímá, stejně tak jako environmentální dopady transportu drahého amerického LNG, který má ruský plyn nahradit, obřími tankery přes oceán. Musí se to ovšem líbit americkým těžařům a nezapomínejme, že radikální zdražení fosilních paliv a jejich finální zákaz je přece základem Green Dealu.

Naše svázání s německým Titanicem, na němž se rovněž nesmí hovořit o zhoubnosti zeleného šílenství, nevěstí nic dobrého. Doufat v nějakou radikální změnu k lepšímu po nadcházejících německých únorových parlamentních volbách vůbec není na místě. Vládnout bude „národní“ fronta všech dosavadních mainstreamových stran spojených proti AFD, což nějaký radikální odklon od dosavadního německého sebepoškozování vylučuje.

Opatrně se u nás proto začíná hovořit o nevýhodnosti dnešní výlučné koncentrace české ekonomiky na trhy EU a potřebě diverzifikace našeho exportu. To se však snáze řekne než provede. Česká subdodavatelská ekonomika se těžko přeorientuje na nějaké nové trhy. Čínu, Rusko a arabský svět jsme si znepřátelili, vládou adorované Tchajwan a Izrael nás spasit nemohou, Trumpovy USA hrozí zavedením vysokých dovozních cel. Ekonomika svázaná pavučinou evropských a domácích byrokratických regulací není schopna pružné reakce, váže neproduktivně výrobní faktory a není schopna absorbovat masivní investice. Navíc netuší, jak bude v následujících letech pokrývat své energetické potřeby.

Prezident i premiér nás neupřímně konejšili. Naše země znovu nevzkvétá, na rozdíl od situace před 35 lety však stojí bezradně před blížící se propastí neschopna skutečné problémy ani pojmenovat, natož se jim odvážně postavit. Bez radikální změny tohoto postoje nás v letošním roce i v letech následujících nic dobrého čekat nemůže.

Jiří Weigl