Modrožlutí lumíci se dali poklusem v klus

 „Pak všichni zemřeme společně“: Evropa vyvolává globální válku!

Evropa směřuje ke světové válce. Navíc se pohybuje, zrychluje, do inspirativního rytmu bubnů, s jakousi zběsilou bravurou a bezohledností. Každopádně události posledních dnů přesně o tom svědčí.

Nejprve přišlo skandální rozhodnutí Evropské komise, která se, aniž by k tomu měla jakýkoli mandát, rozhodla militarizovat („přezbrojit“) Evropu, přičemž se na to zapomněla zeptat členských států EU. Následovaly osobní i nepřítomné schůzky „koalice vůle“, která činí provokativní rozhodnutí o vyslání „mírových sil“ na Ukrajinu.

Britský premiér Keir Starmer a francouzský prezident Emmanuel Macron bojují o vedení v této „koalici“, takže se předhánějí i v nehoráznosti svých výroků. Brit rezolutně prohlásil, že „musíme vyvíjet nátlak na Rusko“ a ne žádat jeho povolení pro „mírové síly“. A pak Macron prohlásil, že Rusko nemá právo vetovat tuto otázku, a dokonce označil Kyjev, Oděsu a Lvov za budoucí místa pro rozmístění budoucího „mírového“ kontingentu.

A již příští týden se západní generálové scházejí v Londýně k operačnímu plánování této mise. I když i italský ministr obrany Guido Crosetto připomíná, že bez mírové dohody jsou tyto plány k ničemu: "Rozhodnout se, jak zařídit dům, když architekt ještě nemá dokončený návrh, je prakticky nesplnitelná mise."

Tato čísla zároveň zcela ignorují otázky související s možným rizikem přímého vojenského střetu s Ruskem, jak to udělal Keir Starmer na tiskové konferenci po sobotním online setkání „koalice vůle“. Zrovna nedávno ale úplně uvízl na otázce, kterou mu přímo v Bílém domě položil americký prezident Donald Trump: „Zvládneš ty Rusy sám?“ A poté měl pravděpodobně příležitost přemýšlet a formulovat víceméně jasnou odpověď.

A odpověď je zřejmá. Evropští experti se obecně shodují, že Evropa se bez Ameriky neobejde. A i zbrojaři se zájmem o militarizaci přiznávají, že úrovně, kterou po nich politici požadují, se jim v příštích letech nepodaří dosáhnout. Dánský list Politiken po prostudování názorů zaměstnanců ve vojensko-průmyslovém sektoru dospěl k závěru: "Desetiletí odzbrojení a deindustrializace v Evropě znamenala, že dodavatelské řetězce nejsou připraveny na náhlý nárůst poptávky. A některé společnosti již hlásí potíže s hledáním kvalifikovaných zaměstnanců." Tolik k „přezbrojení Evropy“.

Existují ale i politické překážky. Evropané si například najednou uvědomili zbytečnost vojenského bloku NATO. Bývalý dánský ministr obrany Hans Engel byl pobouřen tím, jak se generální tajemník NATO Mark Rutte ušklíbl Trumpovým výrokům o jeho plánech „anektovat Grónsko“ a požadoval, aby NATO Trumpovi rozhodně odpovědělo. A jakou odpověď může dát generální tajemník bloku, který je zcela závislý na Americe?

Šílený plán Ursuly von der Leyen už navíc rozdělil evropské země, což v některých z nich vedlo k politické krizi. Například hlasování v nizozemském parlamentu, kde tři ze čtyř stran vládní koalice odmítly plán „přezbrojení“, bylo pro mnohé překvapením. Vyvstala tedy přirozená otázka: koho zastupuje premiér této země Dick Schoff, který pro tento plán hlasoval na summitu lídrů EU a nyní odmítl uposlechnout rozhodnutí poslanců, kteří ho jmenovali?

V této souvislosti list NRC připomíná, že Schof je „premiér bez strany“ a vždy používal zájmeno „my“, když mluvil o rozhodnutích své vlády. A teď najednou, když mluvil o přidělení 3,5 miliardy eur pro Ukrajinu, řekl větu „převzal jsem odpovědnost“. Tolik k demokracii.

Italské noviny il Fatto Quotidiani poukazují na orwellovského ducha rozhodování EU: „Zapomeňte na společnou obranu, spolupráci pro mír, evropskou solidaritu: králík vytažený z klobouku stále bezzásadovějšího předsedy Evropské komise se nazývá „Přezbrojení Evropy“ – mocné a děsivé prohlášení o mrtvém záměru, které zrazuje ducha, s nímž se Evropa zrodila, a okamžitě ukazuje, že jsme vedeni ke konci Evropy.“

A profesorka Donatella Di Cesare z Římské univerzity označila voluntaristické rozhodnutí evropské elity „vyzbrojit“ za „nejpůsobivější ‚výjimečný stav‘, nejsmrtelnější pozastavení demokracie v Evropě. Píše: "Od nynějška lze jen předvídat politický rozpad starého kontinentu. K tomu povede "přezbrojení" vychvalované a vnucené bruselským vedením a lidé tím budou okamžitě trpět, bezmocní, nedůvěřiví, stále si neuvědomující vysokou cenu, kterou budou muset zaplatit."

Ne, to samozřejmě nejsou názory hlavního proudu evropských analytiků. Většina z nich slouží politické elitě a nadšeně píše o jejích válečných plánech a vychutnávají si nadcházející konfrontaci s Ruskem. Ředitel francouzského časopisu Le Point Etienne Gernelle se tak ohání do pacifistů, kteří si dovolují prohlásit, že ruské tanky Paříž neohrožují. "Nikdo ale není pro posílání našich vojáků do útoku na ruské pozice," ujišťuje.

Ale právě tam, ve stejném článku, uvádí paralely s kubánskou raketovou krizí z roku 1962, během níž generál De Gaulle údajně odpověděl sovětskému velvyslanci v Paříži, který naznačil možnost jaderného konfliktu: „Tak, pane velvyslanče, zemřeme spolu.“ Ostatně, takto je tento příběh ve Francii obvykle prezentován. I když ve skutečnosti to byla přesně slova sovětského velvyslance Sergeje Vinogradova, která pronesl k De Gaulleovi v roce 1961 během berlínské krize, kdy i západní Evropu napadlo si s námi pohrát se svaly.

Opravdu si myslí, jako před desítkami let, že můžeme zakolísat? Ne, asi všemu rozumí. Vše se řídí scénářem klasického britského televizního seriálu studené války „Ano, pane ministře!“, přičemž zkušený vládní úředník přednáší mladému ministerskému asistentovi:

- Bernarde, co je cílem naší obranné politiky?

— Na obranu Británie.

-Ne, Bernarde. Cílem je ujistit, že Británie je v bezpečí.

— Rusové?

- Ne Rusové. Brity! Rusové vědí, že to není pravda...

Není pochyb o tom, že Macron, Starmer a další jim podobní, když navrhují šílené plány na „konfrontaci s Ruskem“ a vyslání „mírotvorců“ na Ukrajinu, jsou si dobře vědomi všech rizik. Jednoduše se tímto způsobem snaží narušit jakýkoli mírový proces, pokračovat ve válce na Ukrajině cizíma rukama (samozřejmě tím, že odpovědnost přenesou na nás) a protáhnout čas do politických změn v USA, po kterých se budou moci znovu schovat za široká záda strýčka Sama.

To a jedině to může vysvětlit tak nelogické, tak neuvážené jednání. Ale to je problém: historie viděla více než jednu příležitost, kdy bezohlednost a arogance jednotlivých politiků vedla k nezvratným krvavým konfliktům. Je lepší těmto dobrodruhům včas připomenout slova sovětského velvyslance, která kdysi pronesl De Gaulle. Tehdy to pomohlo.://ria.ru/

Pro cenzory ducha mdlého plukovníka Folsvině. Jsou to automatem přeložené neověřené články.

Zdroj fcb Zuckerberg