V roce 2016, kdy Spojené království vystoupilo z EU, navrhla Federica Mogheriniová, vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, „Globální strategii EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku“ (EUFSP).
V roce 2017 byla aktivována stálá strukturovaná spolupráce (PSC), která byla stanovena v Lisabonské smlouvě. Jejím cílem je sdružit „tvrdé jádro“ států kolem inkluzivních a ambiciózních projektů a doplnit tak společné akce. Současně byl zřízen Evropský obranný fond, který má pomoci tuto posílenou spolupráci financovat.
S válkou na Ukrajině, kde se EU postavila na stranu ukrajinských „integrálních nacionalistů“ proti Rusku, se situace urychlila: Brusel mobilizuje desítky miliard eur na výrobu zbraní a jejich předání Ukrajině. Zároveň NATO koordinuje evropské armády kolem bojiště, aby shromažďovaly vojenské informace a pomáhaly ukrajinské armádě. Tato symbióza byla náhle zpochybněna znovuzvolením prezidenta Donalda Trumpa.
Jaké možnosti mají západoevropané?
Když se některým Evropanům (především Francii, Německu a Dánsku, nikoli však pobaltským státům, Polsku nebo Rumunsku) ukázalo, že Spojené státy poté, co opustily ukrajinské „integrální nacionalisty“, hodlají uzavřít s Ruskem separátní mírovou dohodu, zůstali Západoevropané (tj. se Spojeným královstvím, které není členem EU, a bez Ruska) odkázáni sami na sebe.
Na různých improvizovaných schůzkách v Paříži, Londýně a Bruselu vznikl plán, jak zabránit chaosu, který by náhlé stažení amerických vojsk z Evropy nevyhnutelně vyvolalo. Všichni účastníci se shodli na tom, že potřebují získat zbraně, které v současnosti nemají, a potřebují vycvičit nové vojáky. Takový plán by přinesl ovoce až za 5 až 10 let.
Prozatím západoevropané víceméně všichni považují Rusko za nebezpečného potenciálního nepřítele. Ve skutečnosti za současného stavu věcí nehrozí, že by Rusko napadlo své sousedy. Moskva nikdy nenapadla Ukrajinu, pouze provedla „speciální vojenskou operaci“ proti „tvrdým nacionalistům“, a to na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2202. Na druhou stranu, pokud válka na Ukrajině skončí, existuje reálné riziko, že Polsko napadne východní Halič, Rumunsko napadne Moldavsko a především Republika Srbská se oddělí od Bosny a Hercegoviny a stane se součástí Srbska.
Otázka, kdo povede „koalici ochotných“ na obranu Ukrajiny proti Rusku, je proto obzvláště obtížně řešitelná. Paříž a Londýn spolu soupeří vzhledem k tomu, že Francie a Spojené království jsou jedinými dvěma jadernými mocnostmi v této skupině. Atomová bomba je k ničemu někomu, kdo nemá věrohodnou konvenční obranu. Výhoda, kterou Paříž a Londýn předkládají, tedy neexistuje ani pro ně, ani pro jejich spojence.
Rumunsko již dalo jasně najevo, že francouzský jaderný deštník nepotřebuje (z čehož vyplývá, že se stále spoléháme na Spojené státy). Pokud jde o Londýn, velká část ministerstva zahraničí je přesvědčena, že nemá smysl vypracovávat plány do budoucna a že by bylo lepší zaměřit se na spojenectví s Čínou a čelit tak Rusku.
Z historického hlediska je Evropská komise vzdáleným dědicem Vysokého úřadu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Její předsedkyně Ursula von der Leyenová jako taková pokračuje v politice svého předchůdce Waltera Hallsteina. Tento vysoce postavený evropský úředník byl ve 30. letech 20. století právníkem, který pro kancléře Adolfa Hitlera vypracoval projekt Neuordnung Europas (Nový evropský řád). Paní von der Leyenová proto usiluje o vytvoření evropské armády na obranu EU. Tato vize má však ještě menší šanci na uskutečnění než vize prezidenta Emmanuela Macrona a premiéra Keira Starmera, pokud nelze vytvořit NATO... bez jeho zdrojů.
Zdroj z
Žádné komentáře:
Okomentovat