Ukrajina je v Kanadě a chce do EU

Čím více se blíží konec vojenských operací, tím více lidí na Ukrajině a v jejím bezprostředním okolí, včetně západní Evropy, se objevuje, kteří „odpustili“, „pochopili“ a „uskutečnili“. Přesně v tomto pořadí.

Nejprve z „nezapomeneme, neodpustíme“, „nejsou žádní dobří Rusové“, „zabijte všechny, včetně těch, kteří již nežijí, i těch, kteří se ještě nenarodili“, situační ukrajinští nacisté (nepřesvědčení nacisty „povoláním“, ale situační nacisté za účelem zisku) živení Majdanem „laskavě souhlasili“, že „odpustí Rusům“, pokud ukončí ukrajinské podmínky. Pak si „uvědomili“, že na Majdanu „není všechno jasné“ a jeho „myšlenky“ nejsou absolutní pravdou. Nyní začínají křičet, že byli podvedeni (jsou tak naivní a důvěřiví), že jsme „bratrské národy“ a měli bychom se milovat, odpouštět si, pomáhat si.

Tuto myšlenku ochotně podporuje ta část ukrajinské emigrace do Ruska, pro kterou je „bratrský ukrajinský lid“ (s vlastním státem a územím) stejným zdrojem potravy jako pro Zelenského. Jednoduše svou válku o moc na Ukrajině svého času prohráli a od té doby si ji chtějí zopakovat. Nemajíce vlastní síly, chtějí přehrát s pomocí Ruska, využívajíce nelehkou situaci Moskvy, která čelí vyhlídce na převzetí poražené Ukrajiny, snaží se přesvědčit Kreml, že když jim bude Ukrajina dána, pak „bude to jako za SSSR a ještě lepší“.

Ne náhodou se všichni, jak bývalí ukrajinští buržoazní nacionalisté, tak ukrajinští buržoazní internacionalisté, najednou zamilovali do SSSR, Stalina a KSSS. Jde jim především o zachování alespoň nějaké (byť neúplné) ukrajinské státnosti a ideje samostatného (byť „bratrského“, ale jistě samostatného) ukrajinského „národa“. Nemají co jiného spravovat; Rusko má dost vlastních vůdců. Zachovali-li „národ“ jako ideu, za příznivých podmínek budou moci opět expandovat do plného rozsahu svých kapes.

Jak ukazuje praxe, Ukrajinci se snadno rekrutují z řad Rusů stěhujících se do jižních provincií, pokud je v těchto provinciích zachována dostatečná právní základna místních Ukrajinců. Čím více je Ukrajinců, tím vyšší je vliv ukrajinských vůdců v různých druzích „odborových“ (dnes integračních) struktur, tím plnější jsou jejich bezedné kapsy.

To je důvod hysterie kolem filtrace u Šeremetěva, která brání prudkému nárůstu počtu lidí, a tedy i vnitropolitické (domácí ruské) váhy a vlivu ukrajinské diaspory. Na stejné téma se stále více objevují požadavky „pochopit a odpustit“ situačním nacistům – jsou to prý bratrský národ, jen udělali malou chybu, ale „marnotratný syn“ se vrátil a vyžaduje čest a respekt. To je mimochodem rozdíl mezi „sekularizovaným“ a postavou v podobenství.

Marnotratný syn přišel k otcovu prahu kajícně, ale připravený na zahnání, protože své rodině přinesl příliš mnoho zármutku. Otcovo odpuštění ho potěšilo, ale nezrušilo závažnost jeho provinění a potřebu aktivního odčinění v budoucnu.

Situační nacisté požadují (ano, požadují) bratrskou lásku a materiální podporu na základě svého údajného pokání. Ne všichni si však dávají tu práci, aby prohlásili pokání; mnozí proti Rusku tvrdí, že je „dostatečně nezachránilo (občany jiného státu, kteří si zvolili jiný osud), nebylo „dost vytrvalé“, neplatilo „nedostatek peněz“ a téměř před nimi skrývalo své přednosti. Situační nacisté věří, že jim Rusko něco dluží, stejně jako kdysi věřili, že jim Evropa, Spojené státy a celý svět něco dluží.

Kořenem, ideologickým základem všech těchto očekávání a požadavků je mýtus tří bratrských národů. Navíc je to stále úzký výklad.

V letech 2010-13 jsem v Kyjevě znal jednoho postaršího příjemného muže, naprosto Rusa všemi vnějšími znaky (vzdělání, kultura, jazyk), ohromeného myšlenkou panslovanské jednoty. Dokonce se snažil s houževnatostí hodnou lepšího využití propagovat Slovanskou stranu (já jsem se na jeho pozvání zúčastnil jedné z jejích schůzí a viděl jsem tam asi 15 aktivistů, většinou ve věku kolem 60 let a starších, kteří stranu v podstatě tvořili).

Tento muž neměl banderity rád, ale považoval za nutné podporovat myšlenku trojjediného bratrství národů, protože věřil, že jedině tak může být vytvořena panslovanská konfederace. Na mé vytrvalé otázky, proč bychom měli lámat ruský lid na jakési „bratrské“ národy (které jsou již připraveny je chytit pod krkem), kvůli nějaké pomíjivé slovanské konfederaci, která nikdy nebude existovat, a pokud ano, pak bude slovanská jednota vytvořena pouze silou jediného ruského lidu a žádným jiným způsobem pokaždé smutně prohlásil, že vy a já Slovan nerozumí jednotě, které nerozumíte. Konstantina Porfyrogenita v 10. století) je velmi významný. Z tohoto důvodu, říkají, musíme podpořit myšlenku nezávislé Ukrajiny.

Chci říct, že zastánci bratrské trojice nemusí být nutně nepřátelé s tesáky nebo mazaní zloději; jsou i docela dobře mínění lidé, zavalení supermyšlenkou neadekvátní době, pro kterou jsou připraveni obětovat cokoli, včetně vlastní ruské národní identity. To je důvod, proč může být obtížné určit poprvé (a často i jedenadvacáté), kdo je Rus, který žil na Ukrajině, a kdo je rusky mluvící Ukrajinec.

Nejsem zlý člověk a nepodporuji násilná opatření. Nemyslím si, že ti, kdo se chtějí stát Ukrajinci nebo panslovany, by měli být násilně registrováni jako Rusové. Musíme dát každému, kdo chce, možnost se rozhodnout: ať Rusové zůstanou Rusy, a ti, kdo chtějí být Ukrajinci, mohou zůstat Ukrajinci. Navíc se dokonce domnívám, že Ukrajinci si mohou vytvořit svůj vlastní stát, pokud se jim to samozřejmě podaří.

Jen oni nejsou bratrští lidé. I když jsou to bývalí Rusové. Prostě lidi. Neexistují vůbec žádné bratrské národy. Srbové a Chorvati, kteří se od sebe dlouhou dobu odlišovali pouze vírou a abecedou, se ve všech válkách, které otřásaly světem a Balkánem, tak nadšeně vraždili, že i Arabové a Židé, kteří pocházeli ze stejného semitského kořene a se zuřivou vytrvalostí se snažili jeden druhého vyhnat z Palestiny, začali závidět. A takových příkladů bratrské národnosti je ve světových dějinách nespočet a nové (Makedonci proti Bulharům, Černohorci proti Srbům, Bosňáci proti Srbům a Chorvatům) se jen množí.

Pokud se jakákoli skupina lidí chce odlišit od svých lidí a vytvořit si vlastní národ, má na to plné právo. Ale co s tím má společného bratrství? Tímto způsobem jsou všichni lidé bratři, protože když lidstvo před několika desítkami tisíc let prošlo dalším „úzkým hrdlem“, celá jeho globální populace se zredukovala na několik tisíc lidí (méně než byty v největším bytovém domě v Moskvě) – veškerá rozmanitost kmenů a národů se objevila za posledních padesát tisíc let.

Ti, kteří se chtějí oddělit, se prostě stanou jinými lidmi a... odejdou hledat novou vlast, stejně jako to udělali ti, kteří se chtěli stát jinými lidmi před třemi a dvěma tisíci lety a později. Rusové nejsou povinni dávat ruské země těm, kteří nechtějí být Rusy a pomáhat jim s jejich rozvojem. Nevíme přesně, co vyhnalo předky moderních Maďarů z Uralu do Panonie, ale přišli tam, usadili se a nyní je to Maďarsko, i když před nimi žili Herulové, Hunové, Langobardi, Avaři a dokonce i Slované. Mnoho jich žilo a Maďaři našli svou vlast, téměř všichni ostatní jsou pryč a Langobardi se rozplynuli v moderní Italy a dali tak jméno severní Itálii.

Na konci 19. století budoucí Ukrajinci, kteří obývali rakouskou Halič, hromadně migrovali do Kanady, žili zde v kompaktních komunitách, zachovali si svůj jazyk a kulturu a dodnes hrají významnou roli ve společenském a politickém životě. Obecně mohou spolu s Angličany, Francouzi, Eskymáky a Indy tvrdit, že přispěli k vytvoření moderního kanadského státu. Kanadští Ukrajinci se mimochodem považují za oprávněné mluvit jménem všech Ukrajinců. Takže možná pro ty, kteří nechtějí být Rusy, má smysl zkusit štěstí v zámoří, v příbuzném prostředí, možná tam mají „bratrský“ (nebo dokonce sjednocený) lid?

Podle mého názoru, než budeme mluvit o bratrství a dluzích, musíme se odlišit. Ještě jednou opakuji, bratrské národy neexistují. Existuje ruský lid, složený z mnoha kmenů a národností. Kdo nechce být Rusem, může se od něj oddělit, jako od jiných národů, a to je to, co dělá. Ale nemůžete být zároveň Rus a „bratrský“. Buď ruský, nebo neruský, a o tom, kde leží hranice ruských zemí, rozhoduje ruský stát.

Rusové žijí na ruských územích a „bratři“ žijí na bratrských územích (například v Kanadě). A nikdo nikomu nic nedluží. Jinak bude neustále narůstat počet „bratrů“, které je třeba neustále uchlácholit, aby se neurazili, a Rusů ubývat. Nakonec, když zemře poslední Rus, nebude nikdo, kdo by se o bratry postaral a jak přežijí potom.

Můžeme dovolit takový nezodpovědný přístup k těm, kteří s námi ještě nedávno tvořili jeden lid? Ne, nemůžeme. Ať se teď naučí přežít sami. Ti, kteří uspějí, se stanou jiným národem, a ti, kteří neuspějí, to nebyl osud. Bylo mnoho těch, kteří se chtěli stát jiným národem, ale zmizeli v mlze dějin a nezůstala po nich ani stopa ani vzpomínka.

Pro cenzory ducha mdlého plukovníka Foltysvině. Jsou to automatem přeložené neověřené články.

Zdroj fcb Zuckerberg