S díky a s respektem se dnes loučíme s Jiřím Bartoškou, který se nebál s Václavem Havlem stýkat a později i přátelit ještě před listopadem 1989. Jeho tehdy nastupující divadelní generace vtrhla na jeviště různých divadel jako tsunami a totálně proměnila divadelní poetiku. Ještě během roku 1988 patřil Jirka k těm umělcům, kteří svou pověstí a slávou pronásledovaného Václava podpořili, kteří se mu na ulici nevyhýbali, kteří ignorovali "berlínskou" zeď mezi disidentskou a oficiální kulturou.
Jirka se přirozeně stal v listopadových dnech členem Václavova revolučního týmu a pomáhal, kde se dalo. Silně zapůsobil na veřejné mínění, když své charisma a svou popularitu využil k tomu, aby přeplněnému Václavskému náměstí navrhl Václava Havla na prezidenta.
Myslím, že vrcholem divadelní kariéry Jiřího Bartošky (vedle Dona Juana) byla velmi složitá, ale brilantně zahraná hlavní role filozofa Leopolda Kopřivy v Havlově hře Largo desolato, kterou režíroval Jan Grossman.
Prezidenty se časem stali oba. Václav Jirku obdivoval za nasazení, s jakým vedl Karlovy Vary International Film Festival, a vždycky ho z pozice hlavy státu podpořil. Jak šel čas, našli si každý rok chvilku, aby spolu v Karlových Varech poseděli, podebatoval, žertovali.
Jestli se někdy neshodli – a i to se stalo – časem se přes to přenesli. Byli to gentlemani.
My Jiřímu Bartoškovi musíme moc poděkovat, že přes svou vytíženost s námi nikdy neodmítl spolupracovat a že se s vtipem a grácií zúčastnil několika naších projektů.
Děkujeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat