Chceš-li být nej, musíš číst play, play, Playboy, nyní už jen v Zemi svobody nepostradatelného národa řízené národem vyvoleným

 „Já, protože jsem měl příležitost být v té úplně první redakci české mutace po roce 1990, 1991, si dovolím na toto téma pár věci z historie připomenout,“ načíná top mediální analytik Petr Žantovský dnešní velké téma. Časopis Playboy vznikl v padesátých letech v USA, u jeho vzniku stál budoucí mediální magnát Hugh Hefner. Stalo se tak v éře publikace takzvaných Kinseyho zpráv, které detabuizovaly erotiku a lidské sexuální chování, čímž postavila hráz dřívějšímu prudérnímu pohledu, čehož, podotýká Žantovský, Hefner velmi hbitě a chytře využil: „Zkombinoval většinou velmi krásné fotografie krásných žen v sice nikoli oblečených, ale určitě ne lascivních pózách a situacích, a k tomu přidal intelektuální obsah.“

Časopis Playboy, především ve svých slavnějších dobách, byl časopisem pro intelektuály a pro úspěšné podnikatele, od intelektuálů a špiček uměleckých oborů své doby. V této souvislosti Petr Žantovský připomíná jméno světoznámého fotografa Helmuta Newtona. Součástí časopisu Playboy byly i kvalitní literární útvary, například povídky. Jedním z autorů byl i Woody Allen. „To jistě není nějaký pornograf, to je intelektuál par excellence,“ říká Žantovský. Na Playboy byly podle něj nejdůležitější velmi dlouhé a do hloubky vedené rozhovory, které měly v rukopisu až 45 stran. Věnovaly se lidem napříč společností. „Vzpomínám si na rozhovor, který byl veden s Johnem Lennonem a Yoko Ono. Jiný byl veden s podnikatelem Lee Iacoccou. Já sám jsem měl tu šanci dělat první české Playboy interview, jak se ten žánr jmenoval, s Honzou Třískou, když tady točil Obecnou školu a pro mě jako novináře to byla veliká škola, udělat rozhovor o 45 stránkách, který je vtipný, který baví, který informuje, neuráží, nenudí a nenutí čtenáře odložit ten tlustospis někam dozadu na zadní sklo svého auta,“ vzpomíná mediální odborník.

V Playboyi vycházely rozmanité rubriky. Časopis recenzoval nově vydávané desky a knihy, hodnotil jazzové kluby, zveřejňoval kreslený humor. Kreslířem, který v Playboyi působil, se jmenoval Miloš Choleva. „Byl to velmi originální a zajímavý výtvarník. Vzpomínám na něj a na tu dobu, kdy jsme objevovali, co to vlastně je ten ‚americký způsob života‘,“ říká Žantovský. Playboy označuje za první skutečný dotyk amerického snu pro posttotalitní československý realismus. 

„Jako každý sen to mělo svůj konec, své vyprchávání a ukončování. Nicméně i v tom průběhu prošlo Playboyem mnoho zajímavých autorů a šéfredaktorů. Nejenom připomínaný Arnošt Lustig, který tu a tam bývá zmiňován, ale třeba Jaroslav Kořán, Bára Nesvadbová a další, kteří Playboyi dávali ve své době tvář a trošku posouvali jeho působení na lidi. Tak této historii je konec, nedá se nic dělat, doba je taková. Technologie pokročily a stostránkové časopisy lifestylového typu už zřejmě nemají šanci se ekonomicky držet, zejména ne v tak úzce jazykově ohraničené oblasti, jako je Česko. Takže sbohem, Playboyi, nevím, budeš-li kým nahrazen, ale ta vzpomínka na tebe byla hezká a děkuju za kus zajímavého života,“ loučí se s Playboyem v pl Petr Žantovský.