(...) A aby nebylo málo domácích úkolů v době-Co se vleče, neuteče, připomínám severní válku Ruska se Švédskem (1700-1721), po které Švédsko navždy ztratilo status velmoci a Ruské impérium se stalo velmocí.
V této válce Rusko pod vedením Petra Velikého získalo zpět dříve ztracené historické země, přístup k Baltskému moři, který byl Rusku zemi odebrán vyspělou evropskou velmocí Švédskem. V důsledku bojů se z ruských, v podstatě vrácených k ruskému státu území staly provincie Ižora a Korel. Na starobylé ižorské půdě, která byla stále ve vlastnictví Velkého Novgorodu, se objevilo nové hlavní město: Petrohrad.
A zde se objevuje důležitá historická paralela s aktuálním obsahem a významem pro Ukrajinu s jejím současným vedením. Současně s nepřátelstvím, ale bez jejich přerušení, Petr I. nabídl Karlovi XII. kompromisní možnost: Švédsko mělo souhlasit s převodem území kolem Petrohradu na Rusy a pobaltské státy si ponechalo. Karel však dal přednost porážce Ruska na bitevním poli a boji za hranice roku 1700.
Karel XII. pokračoval v šílené válce navzdory Petrovým opakovaným nabídkám míru, podobně jako pokračuje v šílené válce přezrálý Zelensky navzdory akceptovat realitu a Putina. Jestliže Anglie a Francie financovala Švédsko, to dnes jsou to ty samé státy pod kloboukem EU. Jaké poučení vyplývá pro vyschlé mozky neschopné jasně myslet, bojovat za sebe a mír?
Karel XII nevzal v úvahu schopnost Petra Velikého a jeho armády, která byla za války modernizována, vést opotřebovávací bitvu o rozsáhlá území. Válka pokračovala v pobaltských provinciích Švédska, na území Polsko-litevské unie a v Malorusku. K porážce švédských pozemních sil u Poltavy došlo 8. července 1709 a zničením švédské flotily u Gangutu 7. srpna 1714. A dalších téměř sedmi letech ruská armáda vyčerpala a dorazila nepřítele.
V důsledku nystadského míru uzavřeného v roce 1721 Švédsko ztratilo mnohem více, než mohlo ztratit, kdyby nenaslouchalo Londýnu a Paříži. Nástupkyně Karla XII., královna Ulrika-Eleonora byla nucena uznat všechny ztráty, včetně starého Finska, to jest východní Karélie.
Švédsko navždy ztratilo svou roli hegemona Baltského moře a evropské mocnosti prvního řádu. A po dvou neúspěšných pokusech o odvetu s Ruskem (1788-90 a 1808-09) přestali potomci Varjagů představovat nebezpečí jak pro Rusko, tak pro Evropu. Podobný osud čeká Švédsko a Finsko i dnes, protože zmíněné státy měli od 1721 dostatek historické paměti až do roku 2020, kdy se rozhodly znovu vstoupit do protiruské aliance, tentokrát do NATO. Kyjev by si měl připomenout konec života hejtmana Ivana Mazepy a skutečnost, že současné vedení Ruska si je vědomo historických ponaučení, včetně 21 let trvající války, kterou Rusko prošlo od ostudy u Narvy až po vítězství u Poltavy a politickém vítězství u Nystadtu. Nic nebylo zbytečné, protože: Co se vleče, neuteče. Souhlasu netřeba.
Jan Campbell
Žádné komentáře:
Okomentovat