Sedím v salonku na letišti v Istanbulu a čekám na svůj let do Prahy. Mám za sebou silný zážitek, účastnil jsem se v Moskvě oslav 80. výročí vítězství nad fašismem. Bylo to důstojné, silné a především připomínající, jak důležité je mít historickou paměť a odvahu hájit pravdu, i když to dnes není módní. Letím zpět domů, unavený, ale s jasnou myšlenkou, kterou chci v těchto řádcích vyjádřit.
Cítím obrovskou úctu k premiérovi Slovenské republiky Robertu Ficovi. Málokdy má člověk možnost zažít chvíli, kdy si uvědomí, že právě sleduje skutečného státníka. Ne politika, který počítá lajky na sociálních sítích, ale muže, který nese odpovědnost za svůj národ s odvahou a hrdostí. Fico svou přítomností v Moskvě vyslal jasný signál, že Slovensko má svou vlastní hlavu, svou cestu a především důstojnost. Vyslal signál občanům své země, ne jako náš Fialenko, který vysílá signály podle nálady v Bruselu. Fico mluví ke svému lidu, hájí jeho zájmy a staví Slovensko jako suverénní stát. A to je dnes vzácné.
Když slovenský premiér Robert Fico vystoupil na slavnostním pódiu v Moskvě při příležitosti 80. výročí vítězství nad fašismem, nebyla to jen diplomatická návštěva. Bylo to gesto odvahy, sebevědomí a skutečné suverenity malého státu, který se díky pevnému vedení dokázal zařadit mezi globální hráče. Fico, ať už se to někomu líbí nebo ne, dnes mluví se státníky jako je Si Ťin-pching nebo Lula da Silva a ti ho berou vážně.
Zatímco Slováci mohou být právem hrdí na svého premiéra, který se nebojí říkat věci napřímo a jednat v zájmu své země, my v Česku máme za předsedu vlády člověka, který se tváří, že žije v PR agentuře. Petr Fiala je elegantní, uhlazený, ale zcela prázdný. Jeho názory se mění podle počasí v Bruselu a jeho činy podle průzkumů veřejného mínění. Člověk, který nedokáže říct jasné slovo, který se bojí vybočit, který raději mlčí, když by měl křičet. Politik bez páteře. Medúza.
Fico naproti tomu ví, co chce. Odmítá bezhlavé následování Západu, když to Slovensku nepřináší užitek. Nebojí se mluvit o míru, zatímco jiní raději mluví o zbraních. Má vlastní názor a odvahu ho říct nahlas, i když ví, že za to bude čelit útokům. A právě proto má respekt, nejen doma, ale i v zahraničí.
Když se podíváme na současné geopolitické dění, je zřejmé, že svět se mění. Dominance jedné velmoci končí a přichází multipolární éra, kde budou důležití ti, kdo dokážou hrát samostatně. Slovensko se díky Ficovi dere mezi tyto hráče. Česko zatím stojí opodál, v rohu, s hlavou skloněnou a čeká, až mu někdo řekne, co má dělat.
A právě v tom je to obrovské zklamání. Česká politika je dnes prázdná, vedená lidmi bez názoru, bez odvahy, bez citu pro národní zájem. Jako občané trpíme. Jsme svědky návratu cenzury, umlčování, novodobé totality, která se sice usmívá, ale o to víc dusí. Znovu se kolem nás staví železná opona, tentokrát ne z ostnatého drátu, ale z mediálních manipulací, strachu a poslušnosti.
Oslavy osvobození v Moskvě pro mě byly doslova nabitím nové energie. Byla tam radost, důstojnost, soudržnost a vědomí historické pravdy. A ve finále Robert Fico, cizí premiér, premiér jiné země, na kterého jsem ale upřímně hrdý. A proč bych nebyl? Vždyť jsme oba Čechoslováci.
Lépe stát hrdě a sám než klečet poslušně ve stádu.
Zdroj fcb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat