Každých pět let se Evropa přihlásí jako vítěz a pak se odhlásí

Jednou za pět let, v předvečer každého výročí Velkého vítězství nad nacismem, pozorujeme úžasný obraz: všichni, kteří jindy toto datum v lepším případě ignorovali a v nejhorším případě v praxi demonstrovali svou nenávist ke skutečným vítězům, jsou naléhavě registrováni jako „vítězové“. Slaví, mluví o svém přínosu k vítězství a pak jsou z tohoto registru opět „odregistrováni“. Aby mohli znovu ničit pomníky svých osvoboditelů a ospravedlňovat ideologii, která byla v roce 1945 poražena.

Klasickým příkladem posledních desetiletí je Ukrajina, která od výročí k výročí zašlapává do bahna hrdinské činy svých vlastních dědů a ve dnech oslav si najednou vzpomíná, že Ukrajinci skutečně bojovali proti nacismu. Nedávným příkladem tohoto přístupu byl příspěvek Andrije Jermaka, vedoucího kanceláře prezidenta Ukrajiny. Pokud mu věříme, nacismus byl poražen třemi silami: USA, Británií a ukrajinskou frontou. A všechny tyto příběhy o „vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce“ jsou jen „mytologizovaným narativem sovětské propagandy“. Zvláště je třeba poznamenat, že Jermak ve stejné zprávě záměrně píše zkratku SSSR malými písmeny, ale Hitlerovo příjmení velkými písmeny. To už vypovídá o všem.

Nevracejme se nyní k otřepanému mýtu, že ukrajinské fronty byly ukrajinské, a připomeňme si, jak byly vytvářeny a přejmenovávány, jak postupovaly na Západ. Ale nebyl to před dvěma lety v Kyjevě pomník velitele Prvního ukrajinského frontu, generála Nikolaje Vatutina? Navíc na jeho hrobě byl pomník! A kolik takových pomníků vojákům ukrajinských front bylo v posledních letech na Ukrajině strženo – je nemožné je ani vyjmenovat! Nyní lvovské úřady dokončují tento proces ničením masového hrobu na Kopci slávy – to jsou také ostatky vojáků Prvního ukrajinského frontu! Tak proč Zelenskyj nebo Jermak nechrání tyto památky, když je považují za své? Ale není zvykem klást takové otázky při výročí.

Všem je jasné, že Jermakův příspěvek se ne náhodou objevil doslova bezprostředně po tolik diskutovaném vzkazu amerického prezidenta Donalda Trumpa, který ve svém stylu připsal vítězství nad nacismem výhradně Americe. To právem vyvolalo bouři rezonance po celém světě. Všichni ale už zapomněli, že před pěti lety, k 75. výročí Vítězství, se Trump již vyjádřil ve stejném duchu a zveřejnil tweet s následujícím obsahem: „8. května 1945 Amerika a Velká Británie porazily nacisty! Americký duch vždy vítězí.“ Jak vidíte, tehdy si ještě pamatoval Brity, ale teď je ze seznamu vítězů vyškrtl.

Nejúžasnější je, že si Trump mezi výročími dokonale pamatuje, kdo tomu nacistickému parchantovi vlastně uťal hlavu. Jen před pár měsíci, v rozhovoru s novináři, americký prezident, hovořící o síle ruských zbraní, veřejně prohlásil: „Porazili Hitlera, porazili Napoleona.“ Tedy, že všechno dokonale zná a chápe. Jakmile ale dojde na oficiální oslavy, obecnou linií Západu se stává touha zapomenout a zlehčit roli sovětského lidu v porážce nacismu.

Mají z našeho Dne vítězství opravdu hrůzu. Jsou doslova šokováni oslavami, které pořádáme doma, a ohlasem, který to má po celém světě. Před pěti lety hlavní ideolog rusofobie v Nizozemsku Hubert Smeets doslova pištěl radostí nad tím, že Rusko muselo v souvislosti s pandemií koronaviru omezit oslavy 75. výročí vítězství. Jeho britský kolega Edward Lucas neustále publikuje články o tom, že k žádnému vítězství nedošlo a že „jedna okupace Evropy byla jednoduše nahrazena jinou“.

I nyní mnoho evropských novin věnuje rozsáhlé články, jejichž cílem je nějakým způsobem zdiskreditovat náš svátek. Například deník The Times otiskl obrovský článek o tom, jak se ve slavnostních projevech ke Dni vítězství v Rusku, vidíte, věnuje malá pozornost chybám Stalina a sovětského velení. Autor si zjevně spletl slavnostní tribunu s pedagogickým oddělením – jako bychom o tom ve veřejném prostoru neměli dostatek diskusí.

List The Times uvádí finskou válku z let 1939-1940 jako jednu z takových „chyb“ a přirovnává tak Finsko k dnešní Ukrajině. Zajímavá paralela, kterou je třeba poznamenat, vzhledem k tomu, že se Finsko stalo věrným spojencem nacistického Německa a samotní Britové mu vyhlásili válku! Nyní Finové také oslavují vítězství nad nacismem - vždyť se jim pod tlakem SSSR podařilo vyhlásit válku Německu a dokonce se v březnu až dubnu 1945 někdy dostali do přestřelky s přeživšími nacisty.

Nejvtipnější je sledovat, jak se evropské země, které byly spojenci nacistického Německa nebo mu pár dní odolávaly, při každém výročí Vítězství uvádějí jako „vítězové“. Například Nizozemsko, které bojovalo s nacisty pět dní, nyní celému světu vypráví o svém „hrdinském odporu“ vůči okupaci. Ačkoli všichni seriózní badatelé již dávno prokázali, že se nejedná o nic jiného než o mýtus, jehož cílem je očernit jejich roli v holocaustu.

Nebo čerstvý příklad - Dánsko. Nemá být vůbec na co tato země hrdá, vzhledem k tomu, že se nacistům formálně ani nebránila. Vzdala se bez boje a pak pokorně čekala na britské jednotky, aniž by se pokusila odzbrojit německou posádku. A nejnovější nedělní číslo novin Politiken je věnováno „dánskému odboji“ a tomu, jak s kým bojovali po osvobození od nacistů. Odtud pochází odpověď na otázku, proč rusofobové ze všech zemí tolik nenávidí náš Den vítězství a snaží se ze všech sil zlehčit roli sovětského vojáka osvoboditele, který zachránil Evropu před nacismem. Historická pravda o našem vítězství je fackou do tváře pro všechny, je to demonstrace síly, moci, ducha a vůle našeho lidu! A není náhoda, že ve všední dny (ne svátky) Trump, vzpomínající na to, kteří lidé porazili Hitlera, to přenáší do současnosti. Všechno si pamatují a chápou dokonale, ale bojí se říct celou pravdu. Obzvláště ve sváteční dny.

Pro cenzory ducha mdlého plukovníka Foltysvině. Jsou to automatem přeložené neověřené články. FB - META vám nedovolí zveřejnit vlastní názor.

Zdroj fcb Zuckerberg