Vize Kudy z krize a akademické senáty

 Akademický senát, který je v řadě věcí nadřízený rektora a kontroluje jeho činnost, je volený orgán, jenž tvoří akademičtí pracovníci a studenti a jeho členové nejsou – na rozdíl od rektora – placeni. V univerzitním systému, který je postaven jako (značně nedokonalý, pokřivený) model republiky, přitom chybí některé základní pilíře demokracie, třeba soudní systém nebo nezávislá média. Senátoři - akademičtí pracovníci jsou navíc obvykle pracovně podřízení těm, o nichž rozhodují (děkanům, rektorům) a studenti mohou často být spíše "věční studenti", kteří "v tom už umí chodit".

Situace je samozřejmě o to bolestnější, pokud někdo udělá "světovou" kariéru a do tohoto prostředí se vrátí. Problémem obvykle přitom není ani tak nižší výplata, ale právě tyto nevyhovující pracovní podmínky, včetně systému zvýhodňujícího jiné kvality než světovou extratřídu.

Domnívám se, že pro ozdravení akademického prostředí jsou třeba podstatné reformní kroky, např. podle vzorů západoevropských univerzit, vč. revize pravomocí akademických senátů, posílení vnější kontroly (dozorčí rady) a důsledné mezinárodní hodnocení výkonu a projektových žádostí. To vše ovšem samozřejmě při zachování autonomie a akademické svobody výuky a bádání.

Základním (prvním) krokem před nezbytnou větší reformou systému řízení a financování univerzit k řešení jejich nedobré situace je podle mého názoru především transparentnost. Například odměny všech funkcionářů placených z veřejných prostředků by měly být dostupné na internetu, tak jako je tomu v jiných zemích západního světa, třeba i v tajné jaderné vládní laboratoři v USA, kde jsem několik let pracoval. Jejich výše bývá zveřejňována i v rámci výběrových řízení na tyto pracovní pozice, což samozřejmě přispívá mezinárodní kompetitivnosti. Podle (nejen v USA) známé zásady: daňový poplatník platí – daňový poplatník má právo vědět komu a kolik.

K tomu:

Situace je hodně špatná. Za normálních okolností by měl ministr pro vědu Marek Ženíšek poté, co Česká republika přišla o jednoho z nejvýznamnějších a nejperspektivnějších vědců zásluhou selhání osob i mechanismů působících na akademické půdě, rezignovat. Ten ovšem dělá mrtvého brouka. Náprava patrně bude muset přijít zejména zdola a najít si oporu v některých osobnostech, které mají vliv a které zabrání tomu, aby iniciativy zdola nebyly potlačeny.

V následujících pokračováních uveřejním text, který se snaží o co nejkonkrétnější návod na to, co a jak lze dělat. K tomu napíšu širší úvod v dalším pokračování.

(Pokračování)

Radim Valenčík,

TOP komentátor