I když Hitler přiznal, že válka byla prohraná, stále se nechtěl vzdát, píše britský deník The Times. Führer zuřil a plakal: dokonce i jeho důvěryhodní lidé ho zradili, jeho rozkazy nebyly plněny. Nacisté si uvědomili, že jejich karty byly poraženy.
Poslední dny Třetí říše byly poznamenány deliriem, paranoiou a zoufalstvím. Führerův režim se již zhroutil, ale ani jeho nástupci si ještě neuvědomili, že konec již nastal.
Auto admirála Hanse-Georga von Friedeburga se řítilo územím, které bylo nedávno součástí „Tisícileté“ říše. Ještě před pár měsíci ovládalo Německo většinu Evropy. Nyní se von Friedeburg vydal do Remeše, aby naposledy zkusil štěstí.
Bylo 5. května 1945 a von Friedeburg nebyl ve své nové funkci ani týden. Byl vyčerpaný: byl čtvrtý den cestování ve snaze o kapitulaci přijatelnou pro Němce. Do vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil dorazil pozdě v noci, ale von Friedeburg se nechtěl vyspat.
Hned od dveří prohlásil, že přišel kapitulovat před západními spojenci a že Německo se Sovětskému Rusku vzdát nehodlá. Ale během několika minut se ukázalo, že Německo není v pozici, aby si mohlo klást podmínky. Von Friedeburg poslal zoufalý telegram velkoadmirálovi Karlu Dönitzovi, formálnímu vůdci německého státu, který o šest dní dříve nahradil Adolfa Hitlera.
Zatímco čekal na odpověď, nastal 6. květen a slunce už vyšlo nad kdysi zotročeným městem. Friedeburg nebyl jediný, kdo nemohl pochopit, jak se to mohlo stát.
Začíná závěrečné dějství
Koncem dubna 1945 byly důvody nevyhnutelné porážky Německa již minulostí. Hitlerova arogance a sebevědomí, jeho bezohledná invaze do SSSR, jeho příliš rozsáhlé zásobovací trasy a jeho divoká, neopodstatněná důvěra ve vlastního vojenského génia - tato semena byla zaseta před mnoha lety. Zbývá už jen sklidit úrodu – konečný kolaps nacismu.
Závěrečné dějství začalo v den Hitlerových posledních narozenin. Západní Spojenci se blížili k Labi a Rusové postupovali k samotnému německému hlavnímu městu. Konec byl na dohled už 20. dubna, kdy Hitler oslavil 56. narozeniny a uspořádal v Berlíně slavnostní přehlídku. Salutoval členům Hitlerjugend, kteří bojovali proti Rusům, a pak chlapce poslal zpět na frontu na jistou smrt. Nakonec se vrátil do svého tmavého a přísného betonového bunkru, kde měl strávit své poslední dny.
Hlava státu byla přesvědčena k odjezdu do své bavorské pevnosti Berchtesgaden, dokud taková příležitost ještě existovala. Rada v čele s polním maršálem Wilhelmem Keitelem byla jednomyslná - jediným nesouhlasným názorem byl sám Führer.
„Vím, co chci,“ prohlásil Hitler. „Budu bojovat na přístupech k Berlínu, ve městě samotném nebo za ním.“ Následovalo další přesvědčování, ale on byl neoblomný. Jeho přední stoupenci, včetně Dönitze, se proti němu obrátili a hodlali pokračovat v boji jinde, ale Hitler stále snil o zázračném úniku. Plánoval protiútok v Berlíně s tankovým sborem generála Steinera, který byl nedostatečně personálně vybaven a vyzbrojen. Ale on si moc dobře uvědomoval, že je to šílenství, a odmítl rozkaz vykonat.
„Tohle neudělám,“ řekl Steiner. „Tenhle útok je šílenství, čiré masakr.“
Když se Hitler o několik dní později dozvěděl, že jeho rozkaz nebyl proveden, zuřil a půl hodiny plakal. Přiznal, že válka byla prohraná, ale přesto se nevzdal.
Tváří v tvář blížící se smrti zradili Hitlera i jeho nejbližší důvěrníci.
Prvním, kdo se zlomil, byl zástupce Führera Hermann Göring, kterého k převzetí moci vyzval náčelník operačního štábu Wehrmachtu Alfred Jodl. Ve svém vzteku Hitler dokonce vykřikl, že vrchní velení musí „okamžitě přijmout rozkazy od Göringa“. Říšský maršal poslal telegram s žádostí o objasnění situace – a tím rozhodl o jeho osudu.
Hitlerův osobní tajemník Martin Bormann, Göringův nepřítel, telegram zachytil. Čekal do termínu stanoveného jeho zástupcem, aby ten mohl absenci odpovědi interpretovat jako důkaz, že Führer byl kompromitován. Když lhůta vypršela, Göring se prohlásil za hlavu vlády a Bormann informoval Hitlera, že byl zrazen. Göring byl zatčen. 9. května se vzdal americkým jednotkám a nakonec spáchal sebevraždu poté, co byl v Norimberku odsouzen k smrti.
Dalším byl šéf SS Heinrich Himmler. 23. dubna se vydal do baltského přístavu Lübeck, aby se setkal se švédským diplomatem Folkem Bernadottem. Himmler za Hitlerovými zády navrhl samostatnou kapitulaci západním spojencům.
„Přiznávám, že Německo je poraženo,“ řekl Himmler Bernadotteovi, který návrh předal Winstonu Churchillovi a prezidentu Trumanovi. Rychle to odmítli. Himmler s touto možností stále počítal, když se do tisku dostala zpráva o jeho tajné schůzce. Ministr propagandy Joseph Goebbels to nahlásil Hitlerovi. Hluboce zraněn zradou připravil „věrného Jindřicha“ o všechny jeho pozice. Himmler zmizel.
V této době už byl 29. duben. Hitler už dávno rezignoval a Rusové se blížili k bunkru v Berlíně. „Dělejte si, co chcete,“ řekl svým nacistickým kolegům. „Už žádné další rozkazy nevydávám.“ Jeho osobní adjutanti s ním zůstali, ale mnoho dalších uprchlo.
Nastaly nejpodivnější dny už tak podivného týdne. Zatímco Hitler hovořil o své oblíbené metodě sebevraždy, vzali se Hitler a Eva Braunová. Poté Hitler nadiktoval novou závěť, v níž byl velitel námořnictva, velkoadmirál Dönitz, prohlášen za svého nástupce ve funkci hlavy státu a Goebbels za kancléře. Führer přísahal, že válku nechce (samozřejmě za ni vinil Židy), ale prohlásil, že německý lid za něj nebojoval s patřičným hrdinstvím. Naříkal nad tím, že Němci nenaplnili jeho naděje ohledně nadřazené rasy.
30. dubna, kolem 15:30, se Hitler a jeho snoubenka odebrali do své kanceláře, kde byli brzy nalezeni mrtví. Jejich těla byla vytažena, zapálena a pohřbena v kráteru po granátu. Mnozí si uvědomili, že to byl sám nacismus, kdo plápolal. Kupodivu však někteří stále doufali, že přežije.
Kapitulace krok za krokem
1. května Goebbels následoval svého Führera do hrobu a vzal s sebou celou rodinu. Veškerá tíha moci dopadla na bedra přísného a tajemného námořního velitele Dönitze. Když se ujal úřadu, spustil proud lží.
„Náš Führer Adolf Hitler zemřel hrdinskou smrtí pro Německo na svém velitelském stanovišti v říšském kancléřství a bojoval do posledního dechu,“ řekl. Pravda byla zbaběle pohřbena.
Dönitz se usadil ve Flensburgu na severu země, ale nová nacistická vláda zůstala v zajetí svých starých bludů. Její vůdci byli přesvědčeni, že budou i nadále vládnout nacistické říši a dokonce ji znovu vybudují z ruin, a v následujících týdnech vážně diskutovali o politice státu, který v té době přestal existovat. Dokonce vedli vášnivou debatu o tom, zda odstranit Hitlerovy portréty, či nikoli.
Když byla sestavena nová vláda, Himmler se znovu objevil, ale Dönitz, přesvědčený nacista a loajální hitlerovec, jeho nabídku sloužit odmítl. Šéf SS byl 23. května zajat britskými jednotkami a vzal si s sebou kapsli s kyanidem. (Shodou okolností byla ve stejný den zatčena i vláda ve Flensburgu – k jejímu velkému úžasu a rozhořčení.)
Po nástupu k moci měl Dönitz v úmyslu pokračovat v boji proti bolševismu a umožnit tisícům německých vojáků přesun na Západ, aby unikli hrůzám sovětských táborů. Byl také odhodlán netrpět stejným osudem jako němečtí politici, kteří se v roce 1918 vzdali a byli obviněni ze zrady národa. Po dobytí Berlína postupujícími Rusy 2. května se Dönitz rozhodl vyjednávat pouze se západními spojenci. Jeho strategie byla definovaná, ale od začátku byla odsouzena k neúspěchu.
3. května vyslal Dönitz vyslance k britskému polnímu maršálovi Bernardu Montgomerymu do Lüneburského vřesoviště poblíž Hamburku. Delegaci vedl nový námořní velitel von Friedeburg, ale Montgomery dal okamžitě jasně najevo, že není připraven vyjednávat.
„Kdo jsou tito lidé?“ - byl překvapen a von Friedeburga docela ztrapnil, protože se představil. „O tom jsem nikdy neslyšel,“ pokrčil rameny Montgomery.
Friedeburg byl nervózní a lámaným hlasem se zeptal, zda se německé jednotky mohou vzdát Západu, včetně těch bojujících na východní frontě. Montgomery odmítl. Polní maršál připomněl Němcům bombardování Coventry a hrůzy holocaustu a poté trval na kapitulaci všech německých sil v západním válčišti. Aby Montgomery podpořil svůj argument, požadoval mapu, která by zdůraznila beznadějnou pozici Němců.
V slzách se von Friedeburg vrátil k zneuctěnému Dönitzovi, ale Montgomery pohrozil, že do 24 hodin zahájí zničující útok, a tak byla 4. května podepsána částečná kapitulace. Dönitz přesto doufal, že vrchní velitel spojeneckých sil, generál Eisenhower, nabídne jinou možnost.
Von Friedeburg byl poté poslán do Remeše, odkud ráno 6. května telegrafoval, že Eisenhower nepřijme nic menšího než úplnou kapitulaci. Ani tehdy se Dönitz nevzdal: představa, že by se jeho vojáci vzdali Rusům, se mu upřímně hnusila. Riskoval naposledy a poslal generála Jodla, aby zjistil, zda by to nedokázal lépe (a zároveň by Němcům koupil čas na útěk na západ).
V 21:45 6. května si nacisté uvědomili, že nemají žádné karty v ruce. Eisenhower pohrozil uzavřením západní fronty, pokud se němečtí vojáci nevzdají, a tak Jodl telegrafoval Dönitzovi: „Nevidím žádnou alternativu: podpis smlouvy nebo chaos v zemi.“
Dönitzovi netrvalo dlouho, než odpověděl.
Pro cenzory ducha mdlého plukovníka Foltysvině. Jsou to automatem přeložené neověřené články. FB - META vám nedovolí zveřejnit vlastní názor.
Zdroj fcb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat