Při absenci hlasu Peršana, a po sdílení hlasu Američanů mi přijde, navzdory obviněním, že jsem prý ten "fanatickej sionista" na místě zmínit i silně proruský pohled na krizi kolem Iránu. Ano, hodně se liší od proislámského narativu, co tu už několikátým dnem opakují takoví odborníci jako Dan Pribáň, Tomáš Halík, Ivan David či Martin Jaroš. Ale můžete si ho přečíst a to není špatné, ne?
Andrew Korybko žije v Moskvě, kde vystudoval politologii a je expertem na Euroasii. Pravidelně přispívá do Sputniku, ale půjčují si ho i čínská média (mj. CGTN). Prozápadní aktivisté ho označují jako proruského dezinformátora.
"Nejvíce diskutovanou možností je, že by USA mohly přímo zasáhnout na straně Izraele.
K tomu by mohlo dojít v reakci na úder Íránu na regionální americké základny pod záminkou amerického podílu na zákeřném útoku Izraele a následných úderech. Mohlo by to také vyplynout ze spekulativní operace pod falešnou vlajkou Izraele, z níž by byl obviněn Írán, nebo z toho, že by Trump proaktivně schválil přímý zásah, aniž by takový podnět existoval. V každém případě se jedná o věrohodnou obavu, kterou musí brát vážně všechny zúčastněné strany, včetně Ruska. Jeho politika vůči konfliktu bude nyní popsána, aby bylo možné lépe předpovědět, jak by na takový scénář mohlo reagovat.
Írán se v roce 2023 stal členem Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), kterou spoluzaložilo Rusko. Tato skupina byla původně vytvořena za účelem řešení hraničních sporů mezi Ruskem a dalšími bývalými sovětskými republikami s Čínou. Její členové jsou jednotní v odporu proti terorismu, separatismu a extremismu. Postupem času začala SCO upřednostňovat hospodářskou, finanční a další formy spolupráce v oblasti propojení. Někteří ji označují za „nezápadní NATO“, ale to je nepřesné, protože nemá ekvivalent článku 5.
Írán se také v roce 2024 připojil k Ruskem spoluzaloženému uskupení BRICS poté, co byl pozván na předloňském summitu. BRICS nemá žádnou bezpečnostní složku. Členství Íránu v obou organizacích však vedlo některé pozorovatele k domněnce, že Írán je spojencem Ruska. Toto vnímání posílily zprávy z posledních tří let, že Rusko nakoupilo íránské bezpilotní letouny pro použití proti Ukrajině. V očích některých lidí se ještě posílil poté, co představitelé obou zemí podepsali v lednu 2025 aktualizovaný pakt o strategickém partnerství.
V článku 3.3 tohoto paktu se uvádí: „V případě, že jedna ze smluvních stran bude vystavena agresi, druhá smluvní strana neposkytne agresorovi žádnou vojenskou ani jinou pomoc, která by přispěla k pokračování agrese, a pomůže zajistit, aby vzniklé rozpory byly urovnány na základě Charty OSN a dalších platných pravidel mezinárodního práva.“ Není zde žádná zmínka o zárukách vzájemné obrany, podobně jako v článku 5 NATO.
Nicméně je zřejmé, že vztahy Ruska s Íránem jsou důležitější a strategičtější než vztahy s Izraelem. Rusko opakovaně kritizovalo Izrael v průběhu jeho regionálních vojenských kampaní, které začaly po zákeřném útoku Hamásu 7. října 2023. Vztahy s Izraelem však zůstávají srdečné, o čemž svědčí i Putinovo pozvání Netanjahua na letošní přehlídku ke Dni vítězství na Rudém náměstí na začátku května. Netanjahu se sice nezúčastnil, ale přesto spolu telefonovali, aby si „vyměnili vřelé pozdravy“, uvádí se v kremelském čtení.
Rusko také neoznačilo Izrael za „nepřátelskou zemi“, na rozdíl od několika desítek jiných zemí. Izrael přitom oficiálně nedodržuje jednostranné sankce Západu vůči Rusku. Hlavním důvodem, proč jsou vztahy i přes neshody ohledně izraelských regionálních vojenských kampaní a ukrajinského konfliktu stále udržitelné, je početná ruskojazyčná diaspora v Izraeli. Tito lidé slouží jako most mezi oběma národy a pomáhají udržovat stabilitu v těchto obtížných podmínkách.
Putin v září 2019 dokonce slavně prohlásil, že "Rusy a Izraelce pojí rodinné a přátelské vazby. Je to skutečná společná rodina, to mohu říci bez nadsázky. V Izraeli žijí téměř 2 miliony rusky mluvících lidí. Izrael považujeme za ruskojazyčnou zemi." I přesto ruské ministerstvo zahraničí „důrazně odsoudilo“ zákeřný útok Izraele proti Íránu a zároveň vyzvalo k vzájemné zdrženlivosti - nepřímo naznačilo, že Írán by neměl eskalovat útokem na regionální základny USA.
Později téhož dne Putin hovořil s Pezeshkianem a Netanyahuem. Během těchto rozhovorů odsoudil počínání Izraele a navrhl zprostředkování mezi oběma stranami, pokud s tím budou obě souhlasit. Nic se samozřejmě neuskutečnilo, ale toto gesto bylo přesto v souladu s ruskou politikou vyvažování mezi Íránem a Izraelem, jak nejlépe umí, vzhledem ke složitým okolnostem po 7. říjnu. Důležité je, že Rusko politicky odsoudilo Izrael, ale nenabídlo Íránu konkrétní pomoc.
Putin pak o víkendu zavolal Trumpovi a „zdůraznil důležitost zabránění eskalaci konfliktu a připravenost ruské strany zapojit se do případného zprostředkovatelského úsilí“, jak uvedl jeho hlavní poradce Jurij Ušakov, který o jejich rozhovoru informoval tisk. Trump uvedl, že je této myšlence „otevřen“. Tento postoj je rozumný vzhledem k tomu, že Kreml již dříve nabídl, že přebytečné íránské jaderné palivo přijme v rámci dohody mezi Íránem a USA v souvislosti s jejich jadernými jednáními.
To by v podstatě kopírovalo roli Ruska v nyní již neplatné dohodě JCPOA, pokud by byla dohodnuta. Je rovněž důležité zmínit, že Rusko postavilo íránskou jadernou elektrárnu v Búšehru a souhlasilo s výstavbou několika dalších zařízení po ní. Rusko je tedy částečně zapojeno do jaderné otázky, která posloužila jako záminka pro zákeřný útok Izraele, a zůstává ústředním bodem jednání Íránu s USA. Rusko znovu potvrdilo, že konflikt musí být vyřešen diplomatickou cestou, nikoli vojenskou silou, a to je jedno z možných řešení.
Tato možnost by však mohla být kompenzována, pokud by USA přímo zasáhly do konfliktu na straně Izraele, což by mohlo vést k eskalaci nepřátelství do té míry, že by se diplomacie stala nemožnou, protože Washington a Tel Aviv by se snažily dosáhnout rozhodujícího vojenského vítězství nad Íránem. Írán by mohl prohrát i bez zásahu USA. V obou případech by Rusko stále mohlo zlikvidovat íránské jaderné palivo a případně pomoci s likvidací jeho balistických raket a dalších programů - stejně jako pomohlo s likvidací syrských chemických zbraní po dohodě z roku 2013.
Zásah USA by téměř jistě vedl k porážce Íránu - i kdyby se Teheránu podařilo způsobit vážné vedlejší škody na regionálních amerických základnách nebo možná i v americké vlasti, pokud by jeho spící buňky byly takové akce schopny. Neočekává se, že by Rusko vojensky zasáhlo na podporu Íránu.
Rusko si nepřeje, aby byl Írán definitivně poražen, protože následné zničení by mohlo narušit tranzit přes severojižní dopravní koridor s Indií. Kreml považuje tento koridor za jednu z nejslibnějších tras vznikajícího multipolárního světového řádu. Írán je také slibným rozvíjejícím se trhem pro ruský export v oblasti nemovitostí a obě země by mohly společně řídit aspekty globálního energetického průmyslu, pokud by ruské společnosti jednoho dne pomohly uvést na trh více íránské ropy a plynu.
Změna režimu po případné porážce Íránu by měla negativní dopad na dlouhodobé strategické zájmy Ruska. Přesto Rusko nebude riskovat vyvolání třetí světové války s USA kvůli Íránu - stejně jako by ji neriskovalo kvůli Ukrajině, přestože tam více než tři roky probíhala intenzivní zástupná válka. Priority Ruska by se pak přesunuly na zabránění rozsáhlému přílivu uprchlíků, zajištění dodržování předchozích smluv a zabránění rozmístění západních zbraní v Íránu, které by mohly ohrozit ruské území.
Z těchto možností je nejreálnější první, protože Írán nehraničí přímo s Ruskem, ačkoli část uprchlíků by hypoteticky mohla dorazit přes Kaspické moře. Druhý požadavek by byl obtížnější a připomínal by boje Ruska v Sýrii po nástupu Asada. Třetí je nejméně dosažitelný vzhledem k omezeným prostředkům. „Balkanizace“ by mohla následovat i po změně režimu v Íránu, pokud chaosu využijí militantní Arabové, Ázerbájdžánci, Balúčové a/nebo Kurdové. Někteří z nich, jako například Ázerbájdžánci, by se dokonce mohli těšit podpoře zahraničních států.
Možnost přímého vojenského zapojení sousedních států do postajatolláhovského Íránu by mohla vést k tvrdému boji o vliv. Rusko má kvůli probíhajícímu ukrajinskému konfliktu a nedostatečnému vlivu mezi separatistickými skupinami - na rozdíl od svého postavení bezprostředně po druhé světové válce - špatnou pozici pro účast v takovém souboji. Aby bylo jasno, tento sled událostí, včetně rozmístění západních zbraní v Íránu, které by mohly zasáhnout Rusko, je nepravděpodobný - nelze jej však vyloučit, pokud se situace nadále vymkne kontrole.
Ti, kdo v Íránu či mezi internacionálou jeho sympatizantů vkládají naděje do Ruska, které údajně zasáhne na podporu Íránu, pokud USA zasáhnou na podporu Izraele, budou proto velmi zklamáni. Nejlepším scénářem je, že Putin přesvědčí Trumpa, aby na Izrael zatlačil a přiměl ho k zastavení kampaně výměnou za dohodu o demilitarizaci v syrském stylu, která by v tomto případě mohla zahrnovat denuklearizaci. K tomu však nemusí dojít - nebo se Netanjahu může Trumpovým požadavkům hrubě vzepřít.
Naprostým maximem, které by Rusko mohlo udělat pro pomoc Íránu - a to je, pravda, velmi spekulativní, protože by to bylo v rozporu s pečlivým vyvažováním Ruska mezi Íránem a Izraelem a Íránem a USA - je poskytnutí mimořádné vojenské pomoci a případně zpravodajské podpory. Kromě toho, že je to krajně nepravděpodobné, by takové akce nezměnily vojensko-strategickou dynamiku konfliktu. Diplomatické náklady by značně převýšily přínosy, takže je téměř nemožné si představit, že by pragmatik Putin něco takového schválil.
Jednoduše řečeno, Írán je vojensky sám proti Izraeli a možná brzy i proti USA. Tento závěr by neměl překvapit ty, kteří mají jasnou představu o ruské politice vůči současnému konfliktu. Írán je jedním ze strategických partnerů Ruska a je důležitý pro naplnění některých jeho dlouhodobých strategických cílů v oblasti regionální konektivity a globální energetiky. Přesto Írán nestojí za to, aby někdo riskoval třetí světovou válku se Spojenými státy - což si USA i Izrael velmi dobře uvědomují a může jim to dodat odvahu."
Zdroj fcb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat