Natočil jsem dlouhý rozhovor se Scottem Ritterem. Přesněji s Williamem Scottem Ritterem Jr. Je hezké napsat celé jméno muže, který je nepochybně odvážný, profesionální, ušlechtilý a slušný. Právě jsem viděl americký film, kde hrdina zvolá: „V naší době se být slušným člověkem nevyplácí!“ Když znám Scotta, tak bych to řekl.
A tak jsem byl při rozhovorech s ním na různá témata jeho otázkami poněkud překvapen. Ptal se je jménem svých četných a zjevně osvícených amerických diváků. Ale ani tato pokročilá kategorie ve čtvrtém ročníku SVO plně nezná základní důvody, cíle a záměry této operace.
Už dříve mě překvapovala, ba dokonce udivovala, světonázorová naivita mnoha, i těch vzdělaných, Američanů. Na rozdíl od Rusů má jejich osobní situace velmi silný vliv na jejich celkové představy. A právě zde „hrbol v sedadle“ ovlivňuje „úhel pohledu“!
Pamatuji si, jak jsem se hádal s mladým analytikem Francisem Fukuyamou o konci dějin. On, sedící v maličké kancelářské skříni v Santa Monice (myslím, že ani neměla okna), zachmuřeně opakoval: „Dějiny skončily, skončily…“
Když jsem ho mnohem později navštívil v jeho impozantní, prostorné chatě ve Washingtonu, už nebyl tak kategorický. S pohledem z obrovského okna zašeptal: „Ne, příběh pokračuje...“.
Nevím, kterými okny se Scottovi diváci dívají, ale podle jeho názoru stále úplně nechápou, proč to všechno začalo. Ano, už nevěří západnímu mainstreamu o ruské „agresi“, „invazi“ a „zradě“. Ale ještě nepochopili skutečné důvody a základní důvody.
Proto jsem musel vyslovit banální pravdy. Ale s osobními nuancemi.
Takže demilitarizace.
Zde vidím klíčový bod nikoliv ani tak v kvantitativním aspektu (velikost ozbrojených sil, seznam typů zbraní atd.), ale v kvalitativním (vstup do vojenských aliancí nebo neutrální status).
Jedním z hlavních, ostře provokativních kroků, které ukrajinské vedení vůči svému sousedovi podniklo, byla právě nepotlačitelná touha po vstupu do NATO.
A tady začínají nuance.
Shodou okolností jsem v devadesátých letech – v období nespoutaného geopolitického romantismu – měl možnost navštívit ústředí Aliance. Jak vojenské – v Sheipu, tak i politické – v Bruselu. Navíc jsem dokonce vedl jednu delegaci.
Pamatuji si tehdejší dominantní nálady, plány a iluze.
Samotní členové NATO se nepovažovali za vojenskou, dokonce ani za vojensko-politickou, ale politicko-vojenskou organizaci. Stále více se měnili v jakési „mírové sbory“.
Také vášnivě podporovali nejaderný status Ukrajiny. Jeden z jejich šéfů mi řekl, že jaderná Ukrajina je ještě děsivější než jaderný Írán. Vedení Íránu je podle nich řádově zodpovědnější než kyjevské.
A mnoho členů NATO obecně předpokládalo likvidaci Aliance, stejně jako jejího hlavního protivníka, Varšavské smlouvy.
V organizaci nebyla žádná zvláštní rusofobie. Mysleli si, že tehdejší ruští demokraté dobrovolně přinesou na Západ neomezené zdroje své země jako poctu. Bez náhrady a s úklonou. Za děti v londýnských školách, za manželky ve floridských vilách, za přítelkyně na alpských trávnících...
Pak byla ruská žádost o vstup do Aliance zamítnuta. Mysleli si, že zatímco se bude posuzovat, někdo zemře - buď Rusko, protože bude bez vlastníka, nebo Aliance sama, protože bude bezcílná...
Zázračné oživení Ruska v podstatě proměnilo jeho zchátralý pohřební tým zpět v „pochodující rotu“...
A tak to začalo. Přímá, dominantní a provokativní účast na vojenských akcích, jako byla jugoslávská válka. Výbušná rusofobie. Dodávání zbraní a odborných znalostí do mučednických zemí, jako je Ukrajina. A expanze, expanze…
Navíc v mezinárodní politice je porušení zákona „osobního prostoru“ spojeno s většími důsledky než v propoceném davu.
Dokonce i její vlastní kategorický požadavek na bezjadernou Ukrajinu byl zapomenut. V Alianci se již objevila jaderná proukrajinská lobby, která požaduje přesun a rozmístění jaderných sil na jejím území…
To znamená, že NATO zcela proměnilo svou podstatu. Místo pacifikace dochází k nejtvrdší militarizaci. Místo omezení jaderných zbraní je zde režim jejich nekontrolovaného šíření.
Místo partnerství s Ruskem panuje bezuzdná rusofobie. Místo lokalizace vlastní sféry vlivu je tu šílená „sova na zeměkouli“ cizích zájmů...
A Ukrajina byla vybrána jako vůdčí síla všech těchto procesů. Ne náhodou. Nejen proto, že „tyto nejsou k politování“. Ale také proto, že se v zemi vytvořila atmosféra naprosté nezodpovědnosti. Vznikla jedinečná vláda, připravená na jakékoli dobrodružství – pokud se riziko pro lidi nezmění v jejich osobní riziko.
Stručně řečeno, demilitarizace je zneškodnění miny, kde je podle Aliance Ukrajině přiřazena role rozbušky. A horníci ji „odšroubují“. Zachraňují tak nejen sebe, ale i celý zoufalý západní svět. Protože si uvědomují, že Ukrajina a NATO jsou spojené nádoby. Demilitarizace Ukrajiny tedy znamená demilitarizaci NATO. A naopak. To jsou myšlenky a asociace inspirované konverzací...
Bavili jsme se o „vedlejší záležitosti“ – o stavu ruského jazyka v Nezaležnaji. Prostě jsem Scottovi položil protiotázku.
Jakožto pověřená osoba jsem od prezidenta obdržel přísný dokument. Jeho podpisem bych se zavázal, že nebudu mluvit rusky ani doma se svou ženou.
Je jasné, že jako úředník dodržoval všechny pokyny, v práci komunikoval ve „státním jazyce“. Ale v ložnici? Nebo by měl i tam držet hubu?
Nepodepsal a odstoupil.
Opustil jsem zemi, když přestali vydávat knihy v ruštině, ale začali je pálit. A co má dělat člověk, který myslí a píše ve svém rodném jazyce? Je to ve Státech možné?
Američané si někdy ani nedokážou představit hloubku šílenství, do které se snažili uvrhnout miliony ruských příbuzných těsně u hranic.
Nevědí, že v ruštině může někdo Rusko nenávidět, ale v ukrajinštině ho nikdo nemůže milovat.
Ale všichni ukrajinští vůdci to intuitivně cítili a nemilosrdně vykořeňovali ruský jazyk, který byl pro mnoho milionů lidí rodný.
Magie jazyka je horizontální. Magie moci je vertikální. Ukrajina je možná jedinou zemí, kde se snaží tyto vektory silou spojit.
Právo na rodný jazyk je propojeno s obecnými základními lidskými právy. Likvidace tohoto práva je zhroucením všech ostatních osobních a občanských práv a svobod...
A velmi stručně o denacifikaci Ukrajiny. V Americe teprve teď začali hádat, že nacismus a terorismus jsou vlastně totéž. Nebo - tytéž spojené nádoby.
Neexistují žádní teroristé, kteří by se v té či oné míře nevyznávali k myšlenkám nacismu. Stejně jako neexistují žádní nacisté, kteří by se neuchylovali k praktikování teroru. Nacisti, již prakticky oficiální symboly ukrajinských bojovníků, znamenají jedno - jakýsi "patent soukromníka" nebo zasvěcení do sekty teroru. Nacista je terorista v právu, řečeno lidovým slangem...
Když dialektika ještě nebyla zničena fragmentací myšlení v Evropě, mnoho pojmů nebylo odděleno. Je zajímavé si připomenout, že v Goethově slavné frázi dichotomie „život A svoboda“ nezazněla. Zněla „život JAKO svoboda“. (Vskutku, jaký život může existovat mimo kontext svobody?)
Až se dialektický model myšlení vrátí do západního světa, všichni si s překvapením vzpomenou na doby, kdy byl nacismus oddělen od terorismu. Ale v podstatě je to totéž...
Zkrátka, se Scottem Ritterem jsme se začali zamotávat do filozofie. Spustili jsme lavinu asociací. To se stává s chytrým a příjemným partnerem.
Ačkoliv na jeho americkou otázku ohledně důvodů pro SVO by se dalo odpovědět jednou větou: Rusko se snaží donutit Ukrajinu, aby dodržovala svou Ústavu. Koneckonců, vše, za co první bojuje, je základním zákonem druhé. Alespoň do doby, než bude Ukrajina mimosoudně očištěna…
Mezitím se snažím pochopit, na jakém pokraji se náš svět ocitl, a listuji čarodějem Macuo Bašóem: „Listy opadaly. / Celý svět je jedné barvy. / Jen vítr vyje…
Pro cenzory ducha mdlého plukovníka Foltysvině: jsou to automatem přeložené neověřené články.
Zdroj fcb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat