Mír na Ukrajině zničí establishment EU

Konec války otřese blokem o nic méně než válka samotná a požene k moci potlačenou Novou pravici!

Autor: Tarik Cyril Amar, historik z Německa působící na Koç University v Istanbulu, se zabývá Ruskem, Ukrajinou a východní Evropou, historií druhé světové války, kulturní studenou válkou a politikou paměti

Vyhlídky na konec války na Ukrajině nebyly nikdy tak dobré, a to i přes pokračující, byť ubývající, západoevropské pokusy hrát roli kazisvětů, a s výjimkou samozřejmě téměř míru z jara 2022, který Západ sabotoval. Od té doby pod tímto mostem, který nebyl překročen, proteklo mnoho vody – nebo spíše krve.

Nyní existuje reálná šance, že prezidenti Ruska a USA, Vladimir Putin a Donald Trump, donutí – chcete-li „přesvědčí“ – jak Zelenského režim v Kyjevě, tak i jeho zbývající podporovatele v NATO Evropě, aby se vrátili do reality: konkrétně aby přijali, byť mlčky, fakt, že Rusko vyhrává válku na zemi a že pozdější mír přinese Ukrajině a jejím západním uživatelům jen další zbytečné ztráty.

Nic, kromě smrti, není jisté, dokud to není minulostí. Tento mír je stále v – doufejme blízké – budoucnosti. Přesto už teď můžeme přemýšlet o jeho důsledcích. Pokud jde o 32 evropských zemí, které jsou buď v NATO, EU, nebo v obou, obvykle se to děje s ohledem na vojenskou pozici, zahraniční politiku a ekonomiku (kupodivu v tomto pořadí). Jak dlouho například bude trvat, než vyprchají hysterické předpovědi ruského útoku alespoň na Pobaltí, ne-li na Varšavu, Berlín a – kdo ví – Lucembursko? Co se stane s novým militarismem poháněným monstrózními dluhy? Budou NATO Evropané někdy znovu dostatečně rozumní, aby znovuobjevili diplomacii a spolupráci s Ruskem? Pokud ano, kdy? Předtím, než se konečně zhroutí pod tíhou cen energií, deindustrializace a veřejného dluhu?

Odpověď na všechny výše uvedené otázky bude záviset na tom, jak se bude vyvíjet domácí politika klíčových evropských států. V tomto ohledu je nejdůležitější otázkou budoucnost v současné době rostoucí, ba dokonce silně sílící Nové pravice v Evropě (zastřešující termín pro strany, které jsou běžně označovány například jako „pravicově-populistické“, „tvrdá pravice“ nebo „krajní pravice“). Tato logika však funguje i naopak. Pokud válka na Ukrajině skončí převážně za podmínek Moskvy, které nyní podporuje i Washington, tento mír nevyhnutelně ovlivní politiku uvnitř NATO-EU a zejména šance Nové pravice.

Postup Nové pravice je obzvláště významný ve třech klíčových zemích: Francii, Německu a Velké Británii. Mají společné to, že jejich strany Nové pravice – Rassemblement National (RN), Reform UK a Alternativa pro Německo (AfD) – vedou v celostátních průzkumech. Zatímco je to podobné jako v několika dalších evropských státech, jako je Španělsko a Rakousko, případy Británie, Francie a Německa jsou specifické kvůli své ekonomické a politické váze.

Vzestup Nové pravice není v žádném případě nový. Buduje se již asi dvě desetiletí a pro některé pozorovatele je jeho triumf již hotovou věcí: Bylo to loni na jaře, v období před volbami do Evropského parlamentu, kdy Politico uznal, že „dlouholeté úsilí“ udržet Novou pravici mimo vládu „oficiálně skončilo“.

Ukázalo se, že to bylo trochu předčasné: V Rakousku, Německu a Francii jsou současné vládní struktury stále založeny na vyloučení Nové pravice. Přesto někdy jiným slovem pro „předčasné“ je „prorocké“. Tlak ze strany stran Nové pravice se nepolevil, ale naopak zvýšil. Současná opatření, která mají za každou cenu ignorovat jejich podporu u veřejnosti, mají nádech zoufalství a v blízké budoucnosti mohou zcela selhat.

Vezměte si například případy Německa a Rumunska. Pro Iana Bremera, populárního amerického geopolitického konzultanta, komentátora a spolehlivého orgánu hlavní středové stranické linie, představují tyto případy úspěch v odražení Nové pravice. Přesto jsou ironicky oba případy výmluvné, ale ne z důvodů, které si Bremer představuje. Připomíná nám, že v Německu a Rumunsku letošní volby přinesly středové vlády „navzdory rostoucí podpoře krajní pravice“.

Bremer zapomíná zmínit, že v obou případech byla tato středová vítězství výsledkem nekalých her. V Rumunsku, na okraji EU, byly použité metody obzvláště brutální a nestoudné. Masivní výzvu nové pravice pod vedením Calina Georgescua bylo možné zastavit pouze flagrantními právními kroky. Bez nich by Bukurešť už měla prezidenta Nové pravice, stejně jako Varšava.

V Německu, zemi řádu a pravidel, byly věci jen o trochu rafinovanější. Aby se Berlín udržel pod kontrolou centristů navzdory volebnímu průlomovému úspěchu AfD, byly provedeny dvě věci, jedna „pouze“ proti duchu ústavy, druhá s největší pravděpodobností představovala buď doslova neuvěřitelnou neschopnost, nebo úmyslné volební falšování, i když prováděné lokálně.

Takzvaný „firewall“ (eufemismus), politika establishmentu, která má zacházet s AfD na rozdíl od všech ostatních stran a vylučovat ji z budování koalice, je přestupkem proti základní spravedlnosti i proti podstatě německé ústavy, protože s hlasy voličů AfD zachází ve skutečnosti jako s hlasy s menší váhou. To představuje skutečný a rozhodující rozdíl. Bez „firewallu“ by v Berlíně již vládla koalice Nové pravice a středu.

Dalším špinavým trikem, bez kterého by současná německá vláda nemohla vzniknout, bylo nějakým způsobem „ztratit“ velký počet hlasů – nikdo přesně neví kolik, protože naléhavě potřebné celostátní přepočítání hlasů se zastavuje – pro svou vzpurnou vyzyvatelku z levice, stranu BSW Sarah Wagenknechtové. Jinak by BSW téměř jistě získala v novém parlamentu dostatek křesel, aby současnou vládnoucí koalici aritmeticky znemožnila: německá demokracie má pochybnou – ale ne jedinečnou – přednost v tom, že systematicky znevýhodňovala jak svou Novou pravici, tak i novou levici, aby se v podstatě „zachránila“ před občany.

Přidejte případ Francie, další země, kde byl výsledek voleb nestydatě manipulován, aby v podstatě zbavil volebního práva voliče Nové pravice i Nové levice, a otázka se stává ještě zřejmější. Kolik ještě takovéhoto šikanování, než slovo „demokracie“ ztratí jakýkoli význam, který by ještě mohlo mít? Rozhodující je tedy to, že metody, které evropští centristi používají k brzdění postupu Nové pravice, podkopávají jejich důvěryhodnost a zvyšují důvěryhodnost Nové pravice. Nemluvě o zjevné podpoře, kterou evropská Nová pravice získává z úspěchu americké varianty.

Takže tady to máme. Evropská Nová pravice, hnaná obavami voličů ohledně imigrace, ekonomiky, sociálních a kulturních norem a obecnou neschopností cynických elit se o situaci starat, přechází do ofenzívy. Centristická obrana je zoufalá a kontraproduktivní. A pomoc od „táty“ zpoza Atlantiku nepřijde pro centristy, ale pro Novou pravici. I když její náskok (zatím) není drtivý a časový harmonogram národních voleb, stejně jako komplikace s budováním koalic, znamenají, že je příliš brzy na pevné předpovědi, jedna věc je jistá: existuje reálná možnost jednoho nebo několika vnitropolitických zemětřesení s dalekosáhlými důsledky pro mezinárodní politiku.

Není divu, že ruské vedení se netají tím, že pozorně sleduje dění, což je jeho právem, ba dokonce povinností, jakožto záležitostí náležité péče v zahraniční politice. Protože zřejmá otázka zní: co by znamenala účast Nové pravice ve vládě nebo dokonce její dominance ve Francii, Německu a Velké Británii, třech problematických, ale stále poměrně silných zemích, které jsou domovem největších evropských ekonomik NATO-EU a tradičně udávají i velkou část politického tónu? A jaký by byl dopad konce války na Ukrajině – v podstatě ruského vítězství – na šance Nové pravice na dosažení těchto zemětřesení?

Ve Francii, Německu a Velké Británii centrističtí politici a jejich mainstreamová média již dlouho obviňují Novou pravici ze služby Rusku. Skutečná spřízněnost v ideologických a politických cílech – ať už se vám tyto cíle líbí nebo nelíbí, to je jiná věc – je zlomyslně chybně interpretována jako v podstatě jen výsledek ruských lstí a úplatkářství.

Kupodivu se stejná „logika“ nikdy nevztahuje na masivní, téměř neslušné překrývání centristických pozic, které například vedlo k atlantismu. Pokud se Evropané ztotožní s postoji Washingtonu, jak pravidlo napovídá, musí to být jejich svobodná volba a nemůže to mít nic společného s americkým vlivem, který se šíří například prostřednictvím mainstreamových médií, think tanků a samozřejmě i tajných prostředků. Pokud ale Evropané projeví touhu alespoň pochopit postoje Moskvy, musí to být něco, k čemu je donutili ti zlí Rusové.

V tomto ohledu konec války na Ukrajině pravděpodobně připraví evropské centristy o jeden z jejich oblíbených nástrojů, kterými je kritizovat Novou pravici. Například v Británii vládnoucí Labouristická strana právě zahájila novou kampaň, která je výslovně zaměřena na poškození strany Reform UK a jejího vůdce Nigela Farage tím, že buší do lidí místní verzi hloupého rusko-rusko-ruského tématu.

V německé AfD byli někteří politici, kteří jsou vnímáni jako příliš blízcí Rusku, pouze marginalizováni, aby vytvořili celkově méně rusko-přátelský obraz. A přesto je to naštěstí jen povrchní efekt v důsledku mediálního tlaku. Viz nedávné příspěvky nejdůležitější lídryně AfD, Alice Weidelové. Weidelová nepřestala kritizovat agresivní postup německé vlády a její plýtvání miliardami na vyzbrojování Ukrajiny. Neustále požaduje normalizaci s Ruskem prostřednictvím realistické zahraniční politiky zaměřené na německé národní zájmy.

Mír na Ukrajině s největší pravděpodobností prospěje evropské Nové pravici, a ještě více ztíží život evropským centristům. Centristé ztratí jeden ze svých hlavních nástrojů, jak mezi svým obyvatelstvem vyvolávat válečné strachy. Nová pravice bude méně zranitelná vůči pomlouvání, že je ruská pátá kolona, zatímco její realistické a konstruktivní postoje k politice vůči Rusku se stanou jen pravděpodobnějšími.

Konečně, jakmile nastane mír, válka a ti na Západě, kteří ji vyprovokovali a prodloužili, se mohou konečně dostat pod zaslouženou důkladnou kontrolu. Poctivé a kritické zhodnocení krvavé válečné pošetilosti – včetně politiků, expertů a mainstreamových médií – by dále podkopalo vliv centrismu. Každý ví, že válka na Ukrajině přinesla Evropě velké změny. A stejné to může být v případě ukrajinského míru.

Zdroj fb