Němci nedělají malé chyby

 Německý postup na Stalingrad 19. - 23. srpna 1942!

Ve středu 19. srpna přijíždí do Stalingradu zastupující předseda Rady lidových komisařů SSSR, odpovědný za výrobu tanků Malyšev, aby dohlédl na hladký provoz ve zbrojních závodech. Továrny ve městě mají převzít přímé zásobování sovětských vojsk bojujících mezi Donem a Volhou a to především tanky, děly a střelivem.

Téhož dne vydává Adolf Hitler přímý rozkaz k útoku na Stalingrad. 6. armádě dává pouhý týden na jeho dobytí. Ve stejnou hodinu, kdy se Paulusovy jednotky dávají do pohybu přistávají daleko odsud u francouzského Dieppe spojenecké síly, které v rámci operace Jubilee podnikají nájezd na Němci okupované francouzské pobřeží. Vylodění je sice utopeno v krvi, ale přeci jen tato „zkouška“ budoucí invaze Hitlera donutí přeložit některé jednotky z východní fronty na Západ.

Za ranního šera 20. srpna útočí 24. tanková divize, nyní podřízená 4. tankové armádě, na jižní sovětské linie u Stalingradu. Cesta vede podél jezera Čača. Úkolem divize je proniknout podél pahorků Jergeni až ke Krasnoarmejsku v ohbí Volhy. Jakmile 6. armáda překoná následky těžkých bojů u Kalače, potíže se zásobováním a je konečně zvýšen příděl pohonných hmot, může v pátek 21. srpna generál Paulus nastoupit s třítýdenním zpožděním k útoku přes Don.

Večer jsou ukončeny poslední přípravy. Velitel ženistů plukovník Selle později vzpomínal, že měsíc se té noci zrcadlil ve vlnách řeky, vál jihovýchodní vítr a nad Donem ležel lehký mlžný závoj. Jeho muži nejprve během následujících 28 hodin přepraví na východní břeh Donu pěchotu 6. armády a postaví čtyři mosty, z toho dva schopné unést 20 tunová vozidla a jeden 40 tunová + jeden do váhy max. 4 tun. Tři z těchto mostů jsou dlouhé více než 350 metrů. Umožní plynulý průběh postupu na Stalingrad.

V noci na 22. srpen 1942 si německé svazy vynucují přechod Donu a útvary LI. armádního sboru generála von Seydlitze se přesunují po celý den pod stálou dělostřeleckou palbou a za těžkých leteckých útoků po obou předmostích severovýchodně od Kalače v prostoru Verťači a Lučinskij. V následující noci se valí tanky XIV. tankového sboru generála von Wietersheima přes nově postavené mosty a formují se na východním břehu k útoku.

Ve 3:05 23. srpna s prvními slunečními paprsky vyrážejí z Peskovatky tanky 16. tankové divize generálporučíka Hanse-Valentina Hubeho, podporované bitevními letouny a střemhlavými Junkersy Ju 87 VIII. leteckého sboru generálplukovníka Fiebiga. Nová etapa bitvy o Stalingrad, tedy boje na vnějším a středním obranném pásmu města, právě začala.

Před německými tankovými čely leží 45 kilometrů široká úžina země mezi Donem a Volhou. Rozkaz zní: „Žádný určitý cíl – proniknout tak daleko, jak je možné!“ 1. prapor 2. tankového pluku ze 16. tankové divize, vedený podplukovníkem hrabětem Strachwitzem, dobývá ztečí sovětská postavení rozčleněná do hloubky. Již v poledne překračují první obrněnce zahalené mračny prachu tatarské hroby a protínají jižně od Kotljubaně železniční trať Prolov – Stalingrad.

Kolem poledne se 3. motorizované divizi generálmajora Schlömera, která má zaujmout zajišťovací postavení na tatarském valu blízko opěrného bodu 564, zmocňuje dlouhého sovětského nákladního vlaku. Vagony jsou plně naloženy vojenským materiálem a zejména technikou v podobě jeepů a nákladních vozidel Ford, poslaných do Sovětského svazu v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu z USA.

V blízkosti Gumraku Sověti ve spalujícím horku brání nedaleké letiště. Pak ale přilétnou Stuky, které si rádiem vyžádá hrabě Strachwitz a sovětský odpor se láme. V pozdním odpoledni se před německými tankisty objevují obrysy Stalinova města. Toho dne uráží Strachwitzův 1. tankový prapor a podřízené jednotky 3. motorizované divize na jeden zátah 60 kilometrů, ale valí se dál severně od Stalingradu do sídlišť Vinnovka a Pečetka. Na kraji předměstí „vítá“ německé tanky silná palba sovětského protiletadlového dělostřelectva. Strachwitzovi muži musí každé ze 37 úporně se bránících postavení umlčet a teprve poté, je cesta dál konečně volná. Statečnými obsluhami těchto děl, které vlastně zahájily obranu samotného města a bojovaly až do konce, byly většinou dělnice ze závodu na výrobu děl Rudé Barrikády.

Odpoledne volá komisař Malyšev na velitelské stanoviště generála Jeremenka a sdělujeme mu, že německé tanky jedou ve směru na Rynok, že první dělostřelecké granáty nepřítele již dopadly do prostoru traktorového závodu a že připravuje odstřelení nejdůležitějších provozů továrny. Jeremenkovi se však podaří zabránit, aby komisař vyhodil do vzduchu jeden z nejdůležitějších závodů na výrobu tanků v celém Sovětském svazu. 12 hodin po začátku německého útoku a na den přesně 24 let poté, co zde byla zahájena Stalinova ofenzíva proti Děnikinově armádě v rámci občanské války, se německé obrněnce valí stalingradským předměstím Rynok.

První německý voják, který stanul na břehu Volhy, je podplukovník hrabě Hyazinth Strachwitz, tedy týž muž, který se na začátku září 1914 se svou hlídkou gardového jezdeckého pluku nejvíce přiblížil k Paříži. Než zajde slunce, dosáhnou německé tanky u Rynoku horského břehu Volhy. Řeky je dosaženo v 18:00. Strachwitzovi muži následně zahájí palbu na lodě, plující po řece. 

Na německý průlom k Volze, který rozděluje sovětská vojska bránící západní břeh Volhy na dvě části, reagují Sověti mnoha protiútoky. Sovětské vrchní velení ( STAVKA ) nařizuje ihned zničit německé síly, které provedly průlom. Výbor pro obranu města zmobilizuje veškeré dosažitelné oddíly a domobranu z traktorového závodu. Všechny tanky, které opouštějí montážní halu, jsou neprodleně připraveny k nasazení a poslány přímo na bojiště. Na pomoc jim přispěchá několik praporů vyzbrojených protitankovými puškami, které zaujímají postavení asi kilometr severně od traktorového závodu podél Mokré Mečetky.

6. armáda sice průlom k Volze provedla, ale ve skutečnosti jen asi na nejvýše 3 kilometry širokém koridoru. Strachwitz tak prakticky stojí na břehu řeky se svými muži sám, zatímco útoky jeho sousedů vlevo, útvarů 3. motorizované divize, a vpravo stojící jednotky 60. motorizované divize uváznou v sovětské palbě. Pozdě v noci přichází radiogram z Vůdcova hlavního stanu: „16. tanková divize bude držet postavení za všech okolností.“ Strachwitzovi muži se zakopávají ve vinicích zastrčených v předměstí Dači a Latašinka. Kolem 18. hodiny na město svrhává pumy na 600 německých bombardérů.

Tisíce lidí prchají přes Volhu, ale přesto jak armáda, tak civilní úřady jsou rozhodnuty udržet Stalingrad. Večer je město jediným mořem plamenů. Dřevěné domky na předměstí, vyprahlé měsícem trvajícími vedry, hoří jako sláma. Na hladině Volhy hoří nafta. Tisíce rodin ztrácí veškerý svůj majetek a střechu nad hlavou. Podle sovětských údajů se počet mrtvých vyšplhal již na 40 000. Celá telefonní a telegrafní síť je zničená a spojení s Moskvou je tu noc možné jen prostřednictvím rádia.

Kolem půlnoci 23. srpna hlásí Jeremenko do Moskvy, že situace je velmi vážná a že městské úřady navrhují evakuaci města. Stalin to kategoricky zakazuje, jakož i záměrné ničení objektů. Jižně od města se sovětská 64. armáda staví na odpor útvarům 4. německé tankové armády generálplukovníka Hermanna Hotha, které pronikají také zde k Volze...

Zdroj fb