Článek od Jense Bergera pro web NachDenkSeiten:
Po summitu na Aljašce a osobní schůzce s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským se dnes americký prezident Donald Trump setká na předběžných jednáních o mírovém procesu ve válce na Ukrajině také s „Evropany“. Vyvstává otázka, zda je Bílý dům na to vůbec dostatečně velký. Sedm zástupců bude sedět naproti Trumpovi jako hlasy starého kontinentu. V zásadě je samozřejmě důležité a správné zapojit v tomto okamžiku Evropany, protože trvalý mír bez nich není možný a dosud představovali největší překážku v mírovém procesu. Vyvstává však otázka, zda jsou Evropané vůbec připraveni na mír.
„Komu mám volat, když chci mluvit s Evropou?“ – tento dnes již slavný citát bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera je aktuální i dnes. Zatímco EU má nyní v Kaji Kallasové „vysokou představitelku“, která by ve skutečnosti měla být ústředním kontaktním bodem pro zahraničněpolitické otázky, paradoxně Kallasová ani není v týmu slavného evropského vyjednávacího týmu, který se dnes očekává v Bílém domě. Každý, kdo zná postoje Kallasové k evropské bezpečnostní politice, toho jistě nebude litovat.
Neexistují však žádné důvody k účelovému optimismu. Zatímco Kallasová, Estonka, musela z nějakého nevysvětlitelného důvodu zůstat doma, byl nominován „důstojný“ nástupce, Fin Alexander Stubb. I Stubb je považován za jestřába a „rusofoba“ a zastupuje Finsko, zemi s poloviční populací než je Maďarsko, jehož prezident Viktor Orbán je známý tím, že v ukrajinské otázce zaujímá postoj, který se odchyluje od hlavního proudu EU. Proč tedy přivedli Stubba a ne Orbána? Jistě, to je jen řečnická otázka. Stubb je golfovým partnerem Trumpa a údajně má dobrý přístup k americkému prezidentovi. Totéž se říká o Giorgii Meloniové a Marku Ruttem, kteří jsou také součástí evropského kontingentu. I zde by se člověk musel ptát, proč přivedli Italku Meloniovou a ne Španěla Pedra Sancheze, který také zastává kritickou pozici. A proč by politický šéf NATO, transatlantické vojenské aliance, měl zastupovat postoje Evropanů, také není jasné.
Takže tady je máme, Evropany: pět hlav států čtyř zemí EU a nečlenského státu Velké Británie, předsedu Evropské komise a generálního tajemníka NATO; a každý z nich zastupuje jiné postoje k válce a míru na Ukrajině a v Evropě. V podobné formaci se však některé „základní kameny“ zřejmě již dohodly pod záštitou samozvané „Koalice ochotných“. Problém: Tyto klíčové body jsou tak vzdálené rámci projednávanému na summitu USA-Rusko minulý pátek na Aljašce, že se zdá nepravděpodobné, že by bylo dosaženo společného jmenovatele.
Pro Rusko je otázka nové bezpečnostní architektury v Evropě, jak je dobře známo, na vrcholu jeho agendy. Jde o odstranění základních příčin konfliktu, jak ruská strana důsledně zdůrazňuje. Nechtějí příměří, ale stabilní a trvalý mír. Ve vztahu k Ukrajině by to znamenalo, že země by v budoucnu měla být vojensky neutrálním nárazníkem mezi bloky. A co chtějí Evropané, kteří jsou hosty ve Washingtonu?
„Ukrajinské ozbrojené síly a jejich spolupráce se třetími zeměmi nesmí být předmětem žádných omezení. Rusko nesmí vetovat cestu Ukrajiny do EU a NATO.“
Ze společného prohlášení „Koalice ochotných“ ze 16. srpna
Rozdíly v této otázce, která je, jak již bylo zmíněno, pro Rusko ústřední, by sotva mohly být větší. Je příznačné, že tento ústřední bod v německém a evropském diskurzu sotva hraje roli. Místo toho se zde vždy zaměřují na územní otázky, které jsou, striktně vzato, druhořadé. Ale to není vše.
Hlavním tématem jednání, o kterém zde diskutují politici i média, je vždy jednostranná ochrana Ukrajiny a často i východních států EU před budoucí ruskou agresí. To vyžaduje „bezpečnostní záruky“, které mají Spojené státy primárně poskytovat. Tato formulace je poměrně sofistikovaná, protože posiluje obraz expanzivního, agresivního Ruska a čistě defenzivního západního společenství. V Rusku však panuje přesně opačný obraz. Z ruského pohledu se NATO neustále rozšiřuje na východ a svým tlakem na přidružení Ukrajiny k NATO překročilo červenou čáru, před kterou Putin výslovně varoval na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007. Rusové dnes, jak sami přiznávají, nestojí v cestě bezpečnostním zárukám pro Ukrajinu, ale na oplátku požadují bezpečnostní záruky i pro Rusko. To je jistě platný argument, ale jak se k němu mohou Evropané, strženi NATO-myšlením, vyjádřit?
Pokud má být dosaženo míru, je třeba tuto otázku řešit centrálně. Diskuse o evropské bezpečnostní politice však v neposlední řadě ukazuje, že Evropané na tuto debatu nejsou připraveni. Pokud by to Donald Trump změnil, byl by skutečně kandidátem na Nobelovu cenu míru – i když obojí je, jak víme, velmi nepravděpodobné.
Evropští jestřábi v současnosti nemají důvod se obávat žádného skutečného domácího politického tlaku. Narativy jestřábů jsou pevně zakořeněny v myslích lidí; díky médiím. To se dnes odpoledne ve Washingtonu nezmění. Role jsou jasně rozděleny. Putin je – co jiného? – zosobnění zla, kterého je třeba zastavit, dokud je to ještě možné. Ukrajina není objektem, ale subjektem, a také nic netušící, nešťastnou obětí. Evropané jsou bílí rytíři, kteří zcela oproštěni od vlastního zájmu stojí při této ubohé oběti. A v neposlední řadě je tu Donald Trump – zmatený egomaniak, kterého Putin oklamal, ale nyní ho stateční evropští válečníci mohou přivést zpět do tábora dobrých.
Není pochyb o tom, že kdokoli, kdo s touto historií pracuje, je zcela neschopný dosáhnout trvalého míru, natož skutečné evropské bezpečnostní architektury s vážnou rovnováhou zájmů. I když Trumpa z dobrých důvodů nemáte rádi, můžete jen doufat, že evropskému školnímu výletu dá pořádně zabrat a možná uskuteční nemyslitelné: mír.
Zdroj fb
Žádné komentáře:
Okomentovat