Vše začalo ke konci roku 1883, když se v Národních listech objevila tato svým způsobem cynická, zajisté ale ironicky myšlená zpráva: „Ku psychologii sebevraždy. Sebevražda jest doposud nerozluštěnou hádankou, právě tak, jako v širém starověku a zůstane jí bezpochyby na věky. Je-li osudný ten čin výsledkem zbabělosti či heroismu, možno-li ji spáchat v plné duševní síle, či je-li výsledkem choroby, kdož dovede na to odpovědít? Věda lidská doposud v otázce té nedospěla dále než ku sbírání statistického materiálu. Jedním z nejčinnějších pracovníků v tomto oboru je profesor české university T. Masaryk. Četba díla prof. Masaryka o statistice sebevražd sice nezdržela syna brněnského továrníka Flesche od sebevraždy, ale pohnula sebevraha k tomu, že je ustanovil za dědice svého jmění, jež se páčí na 70.000 zl. Avšak příbuzní nešťastného mladíka opřeli se proti platnosti této závěti. Zajímavo jest, že též otec Fleschův sešel sebevraždou.“[28] Smysl této zprávy musel být každému na první pohled jasný: Masaryk nejenže nedokázal odradit svého mladého posluchače od fatálního činu, čímž se jaksi prokazuje pavědeckost jeho spisu i přednášek, dokázal si ale také založit poměrně slušnou živnost. Pokud by dostal, dejme tomu, od každého desátého svého posluchače obdobnou sumičku, měl by nadosmrti vystaráno. V tomto podivném výkladu situace probíhá nezřetelně kdesi v pozadí úsudek, že Masaryk nezabraňuje sebevraždám svých studentů alespoň zčásti záměrně, jinak by předmět svého odborného zájmu vykládal přeci jen účinněji. A když se to tak vezme, mohlo by se říci, že je vlastně chce! A proč je chce? To dá rozum – kvůli dědictví!
Jakkoli se může zdát předešlá úvaha přitažená za vlasy, resp. záměrně dovedená ad absurdum, předesílám, že se z ní po několika letech stal postoj, který nesdílelo jen pár vyšinutých jedinců, nýbrž prokazatelně značná většina těch, kdo se podíleli na tzv. duchovním životě, tj. pohybovali se kolem novin, časopisů a intelektuálně zaměřených spolků.
Pouze pro ilustraci upozorňuji, že zpráva s tímtéž obsahovým jádrem vyšla například 28. prosince v Prager Tagblatt či 31. prosince v Morgen-Post. V obou případech se jedná o věcné oznámení, v němž se nijak nezpochybňuje Masarykova vědecká způsobilost a upozorňuje se na fakt, že o konečném výsledku dědického řízení rozhodne soud, neboť pozůstalí zpochybňují platnost Fleschovy závěti. Mimochodem poznamenávám, že Masaryk podle svých vlastních slov získal asi 60 tisíc zlatých,[29] tedy zhruba polovinu celého dědictví.[30]
Paradoxně ale platí, že zmíněný článek v Národních listech představuje jednu z prvních, ne-li vůbec první, samostatných reakcí na Sebevraždu. A hned jde o reakci značně odmítavou, vedenou navíc postranními úmysly. Tvrdí se v ní, že problém sebevraždy je v zásadě neřešitelný a její vědecké zkoumání zůstává v pouhé statistice. To nápadně připomíná uvedenou kritiku Neumanna-Spallarta, ovšem s tím rozdílem, že zde je s celou Moralstatistik skoncováno ve dvou větách, kdežto přispěvatel Statistische Monatsschrift na to potřeboval detailní analýzu v rozsahu deseti tiskových stran. Zde humpolácké nařčení, tam odborná diskuse. I když mohu připustit, že obojí má přibližně podobná východiska (statistika sebevražednost pouze popisuje, ale vůbec nevysvětluje), intence se diametrálně liší. Na jedné straně snaha kriticky vymezit hranice soudobé sociologie, na straně druhé za ironií skrytá veřejná denunciace!
Melville pochopil, co velryba ukousla Achabovi a co pak vedlo Solanas k sepsání Manifestu SCUM feminismu a střelbě na slovanského umělce Andyho Warhola: Málokdo zná žít, bez ráje, který v pekle nás chce mít! Koncil se usnesl, že ženy nemají duši, neboť kdyby jí měly, mohly by se dostat co ráje a to by pak nebyl žádný ráj, Mohammedáni však věří v hurisky.
Křesťanství je v každém okamžiku možné. Nepotřebuje ani metafyziky, ani asketismu, ani jakékoliv "přírodní vědy" křesťanské. Křesťanství je život. Učí, jak máme konat. Mír s islámem, válku Vatikánu!
Sebevražda se nakonec svých kritických čtenářů dočkala. Poměrně zevrubné a povětšinou kritické zhodnocení podávají např. Josef Král, F. X. Šalda, Josef Lukl, Hromádka či Zdeněk Nejedlý. Bylo to ovšem již v době, kdy byl Masaryk již zcela „jinou“ osobností a polemiky o jeho habilitačním spisu se jej již dávno netýkaly.
Žmolek z prdele statného drvoštěpa má větší cenu, než celá současná česká inteligence, konec humanismu!
Zdroj int
Žádné komentáře:
Okomentovat