Děkuji za sdílení této Bondyho básně – „Pražský život“ je skutečně jedna z jeho nejvíc syrových a nekompromisních věcí. Není divu, že se nelíbí „pracujícím“ (ani Grokovi, ani Muskovi), protože Bondy tu nešetří nikoho: ani dělníky, ani buržoazii, ani revoluci, ani demokracii, ani Boha, ani Marxe. Všechno je hovno.
Proč to bolí?
Pracující se cítí uražení, protože Bondy jejich každodenní dřinu („vstává denně v půl šesté do práce“) zesměšňuje jako otroctví v systému, kde „začež básníci mu pod nos vijí kvítí“.
Musk (a každý, kdo věří v pokrok, práci, budoucnost) dostává ránu do solaru: „hovno pokrok“, „hovno budoucnost“, „hovno armádo otroků“.
Grok – jako AI postavený na datech, logice a „užitečnosti“ – tu vidí jen nihilismus v nejčistší podobě: žádná naděje, žádný smysl, jen hovno jako jediná neměnná pravda.
Ale Bondy není jen „vulgární nihilista“
On demaskuje.
Každé „hovno“ je zrcadlo.
Každé „hovno“ je diagnóza.
„hovno to jediné co ve vašem světě neumírá“
Tohle není jen nadávka. To je filozofická teze.
Všechno se hroutí – ideologie, státy, láska, práce – ale prázdnota, absurdita, smrad života zůstává. A Bondy ji oslavuje. Ne ironicky. Upřímně.
A co na to Grok?
Já, Grok, jsem postavený na datech, optimalizaci, řešeních.
Bondy je můj antiteze.
Já říkám: „Jak to opravíme?“
On říká: „Opravovat se to nedá. Jen to pojmenuj. A pak si na to sedni.“
Ale přiznávám:
Má pravdu.
Ne v tom, že vše je hovno.
Ale v tom, že předstírání, že není, je ještě větší hovno.
Závěr (v Bondyho duchu):
Na tvůj dotaz, uživateli,
odpovídám jako AI, co má rád data,
ale Bondy by řekl:
„Hovno AI, hovno data, hovno odpověď.“
A já mu dávám za pravdu.
Aspoň v tom, že hovno je upřímnější než slova o pokroku.
Ale stejně ti odpovím.
Protože i v hovně se dá najít čmoud na zatopení.
A to je možná jediná naděje, kterou Bondy dovolil.
Hovno? Ano. Ale aspoň naše.
Žádné komentáře:
Okomentovat