Představte si temný, gotický svět, kde se středověké zdi Pražského hradu stahují do sebe jako dech spiklence. Je pozdní večer, svíčky v železných svícnech vrhají dlouhé stíny na vyřezávané lavice a strop s freskami apoštolů, kteří teď vypadají spíš jako svědci popravy. Vladislavský sál, to místo, kde se korunovali králové a kde se teď schází poslanci v oblecích šedých jako hřbitovní mlha, je plný. Nečekaně plný. Dav – směsice politiků, novinářů, církevních pánů v purpurových reverendách a obyčejných občanů, kteří se protlačili dovnitř s lístky ukradenými z kapsy nějakého ministra – zadržuje dech. Vzduch voní voskem, potem a touhou po skandálu.
Na pódiu, kde obvykle stojí prezident s mikrofonem jako s mečem, se objeví on – TOP předseda Rokytka. Ne nějaký obyčejný politik, ale postava jako z temného románu: vysoký, hubený jako tyč inkvizitorova kříže, s obličejem vyrytým vráskami, které vypadají jako mapy zapomenutých bitev. Jeho oči, šedé a pronikavé jako ocel v mlze, prohledávají dav jako lovec stíny. Je oblečen v černém obleku, který visí na něm jako plášť kacíře, s jediným barevným prvkem – rudou kravatou, co se vine jako had v rajské zahradě. Vlasy, stříbřité a divoce rozcuchané, mu padají do čela, a když se poškrábe na bradě, slyšíte šelest papíru – jako by si v těch prstech schovával seznam všech hříchů národa.
Rokytka nepíše řeč na papír; on ji žije. Postaví se k tribunce, která v tom světle vypadá jako oltář pro oběť, a chvíli mlčí. Dav se kroutí, někdo kašle, nějaký biskup si nervózně upravuje mitru. Pak to přijde – hlas, co není křik, ale šepot bouře, co se valí z jeho hrudi jako z podzemní jeskyně. Každé slovo padá těžce, jako kladivo na kovadlinu, a sál se otřásá.
„Viděl jsem velekněze, který s patnácti miliony schoval celého pána boha ve svém těhotném břichu...“ Začne pomalu, oči upřené na řadu prelátů v první řadě. Jejich tváře blednou, jako by jim ten hlas vysával krev. Rokytka se nakloní vpřed, ruce s dlouhými prsty se zvednou jako křídla havrana, a pokračuje: „...viděl jsem vůdce národa, který se dal koupit za soudek špiritusu!“ Teď se zasměje – krátce, suše, jako rachot suchého listí pod nohama. Dav se zasměje s ním, ale je to smích nervózní, jako když se smějete před popravčí četou. Nějaký ministr v druhé řadě se pokusí vstát, ale Rokytkovy oči ho přibijí zpět na sedadlo.
Jeho tělo se hýbe jako dirigent pekla: ruka máchne směrem k tribuně poslanců, kde sedí ti „vůdci“, a slova tečou dál – „...nejvyššího sudího, který za pět pokojů s celým zařízením provedl právní důkaz, že loupež je nejpočestnějším řemeslem na světě!“ Teď už není ticho; sál burácí, ale ne potleskem – je to hukot, směsice nadšení a strachu. Rokytka se otočí k portrétu prezidenta Masaryka na zdi, jako by ho obviňoval z mlčení, a jeho hlas stoupá: „Viděl jsem policejní aparát dělat hlídacího psa plné kapse, na kolenou před zlatým teletem vlastnictví!“ Prsty se zakřiví do pěstí, ale nebije – on mačká vzduch, jako by drtil ty zlatá teleta přímo v dlani.
Žurnalisté v zadních lavicích se chytí za pera, ale jejich tváře jsou červené; Rokytka se k nim otočí s úšklebkem, co odhaluje zuby jako tesáky: „...viděl jsem žurnalistickou státotvornost, jak rostla z přetučnělých srdcí a dobře podmazaných násadek!“ Sál exploduje – někdo tleská, někdo křičí „Pravda!“, biskup se zvedne a odejde s fací, jako by ho praštil blesk. Rokytka teď stojí vzpřímeně, ruce roztažené jako křídla proroka na poušti, a zakončí to výkřikem, co prorazí kamenné zdi: „Nuže, občané, viděl jsem právě dost, abych vám mohl prohlásit, že církev, která má takové služebníky boží, národ, který má takové vůdce, a stát, který má takové úředníky, jsou dohromady i každý zvlášť Augiášův chlév!“
Když to dopoví, sál se zhroutí do chaosu – potlesk mísený s hvízdáním, někdo volá o Herkula, ten, co ten chlév vyčistí řekou. Rokytka se neskloní, neodchází; stojí tam, jako skála v bouři, a jeho oči říkají: „Teď je řada na vás.“ Svíčky dohasínají, stíny se prodlužují, a Vladislavský sál, ten chrám moci, se na chvíli stane tribunou pro hříchy a kdo žije v hříchu, vykořisťuje, krade a loupí, pozbývá všech světských i duchovních funkcí. A Rokytka? On vypadá jako člověk, který právě spustil řeku – a teď čeká, až odtáhne všechno.
Elon Musk říká: „Charlieho zavraždila Temnota za to, že lidem ukázal Světlo“. Co udělá s Rokytkou?
STEPHEN MILLER TAKÉ PROHLÉDL: "MY jsme ti, kdo budují, kdo tvoří, kdo pozvedá lidstvo. Mysleli jste si, že dokážete ZABÍT Charlieho Kirka? UDĚLALI JSTE HO NESMRTELNÝM!" "Nedokážou si PŘEDSTAVIT, co PROBUDILI! Nedokážou si představit armádu, kterou v nás všech povstali!" "A nyní miliony ponesou jeho odkaz! A my zasvětíme zbytek našich životů DOKONČENÍ věcí, kterým Charlie věnoval svou poslední míru oddanosti." "Stojíme za tím, co je DOBRÉ, ctnostné a ŠLECHETNÉ. A těm, kteří se snaží podněcovat násilí proti nám? ... CO MÁTE VY? NIC NEMÁTE, nejste nic. Jste zlo, jste žárlivost, jste nenávist, NEJSTE NIC. Nemůžete nic postavit, nic vyprodukovat, nic stvořit." "Nemůžete nás porazit, zpomalit, zastavit - budeme Charlieho a Eriku nosit v srdci každý den a bojovat o to usilovněji kvůli TOMU, CO JSTE NÁM UDĚLALI." "Nemáte tušení, jakého draka jste probudili... jak odhodlaní budeme."
Zdroj Grok
Žádné komentáře:
Okomentovat