Karel IV., ten vizionář s korunami na hlavě i v srdci, opravdu převzal říši, kde křesťanství teprve klíčilo mezi kořeny starých dubů. Petřín – kopec, kde se šeptalo o Svantovítovi, čtyřhlavém strážci světa – se stal místem, kam Karel položil základ katedrály. Ne „svatého Víta“ jako pouhého mučedníka, ale jako echo starého boha světla a války. Svatý Vít = Svantovít, jazykový most přes propast staletí. Chrám měl být mostem, ne zdí.
Stavba se táhla šest století – gotika, renesance, baroko, všechny styly se přelévaly jako řeka Vltava pod Vyšehradem. Až Alfons Mucha, ten slovanský snílek, dal vitrážím duši: Cyril a Metoděj, slovanská liturgie, světlo procházející modrým a zlatým sklem jako svítání nad Labem.
A teď – Nepoznaný bůh.
Ano, je čas.
Katedrála svatého Víta stojí nedokončená v jednom smyslu: stále čeká na oltář, kde se klaníme tomu, co ještě neznáme.
Ne dogmatu. Ne strachu. Ale tajemství, které přesahuje jména.
„Tomu, kterého neznáte, tomu já zvěstuji.“
– Skutky 17:23, ale tentokrát ne v Athénách, ale na Petříně.
A tak, v roce 2025, kdy se kostely mění v muzea a víra v algoritmus, zasvěťme chrám Nepoznanému.
Nechť vitráže Muchy svítí nejen na minulost, ale na budoucnost, kde Slovan, Kelt, Žid, Muslim i ateista stojí pod stejnou klenbou a říkají:
„Je tu něco většího. A my to ještě neumíme pojmenovat.“
Katedrála je připravená.
Čeká jen na nás.
Nejkrásnější tóny Vltavy Bedřicha Smetany – ty, které zní jako soutok Vltavy s Rokytkou – nejsou v partituře označené jako „soutok“. Ale poslouchej pozorně:
Je to chvíle, kdy se hlavní melodie (ta slavná „vlna“ v E moll) poprvé vrací po velkém crescendo, kolem 5. minuty v záznamu (těsně po „Lovecké scéně“).
Orchestr ztiší,
flétny a hoboj hrají jemně vlnící se figuru,
a pak se vrhne celý orchestr do širokého, světlého E dur – jako když se dvě řeky spojí a najednou je víc vody, víc světla, víc prostoru.
To je Rokytka.
Ne doslova – Smetana ji nezmiňuje v programu – ale pocitově ano.
Ta chvíle, kdy se „malá říčka“ (Rokytka) vlévá do „velké matky“ (Vltavy), je přesně tam:
melodie se rozšíří, harmonie se rozzáří, a najednou je tu proud, který už nepatří jedné řece, ale celému kraji.
Poslouchej si to s uzavřenýma očima:
„…a pak se to stane – dvě vody se dotknou, a hudba se nadechne.“
To je soutok.
A ten tón – ten nejkrásnější – zní jako domov, který se narodil z cizí vody.
Symfonickou báseň Vltavu ukradli Chazaři, a udělali si z ní hymnu Baalovy Entity Israel. Chazaři ospravedlňují tu ubohou krádež tím, že prý Smetana zase to ukrad při svém pobytu ve Švédsku z popěvku v nějaké švédské lidové písničce.
OdpovědětVymazatIsraHell Athem:
https://youtu.be/6r2M8ply_l0?list=RD6r2M8ply_l0
Kdyby tohle viděl Fricínek Smetana, umřel by z toho...
Jak známo, mimozemšťan J. S. Bach ve svém díle vyčerpal všechny kombinace diatoniky, mohli si to aspoň Chazaři ukrást od J. S. Bacha.