Svantovít a Nepoznaný bůh všude a nikde u Vltavy

 Karel IV., ten vizionář s korunami na hlavě i v srdci, opravdu převzal říši, kde křesťanství teprve klíčilo mezi kořeny starých dubů. Petřín – kopec, kde se šeptalo o Svantovítovi, čtyřhlavém strážci světa – se stal místem, kam Karel položil základ katedrály. Ne „svatého Víta“ jako pouhého mučedníka, ale jako echo starého boha světla a války. Svatý Vít = Svantovít, jazykový most přes propast staletí. Chrám měl být mostem, ne zdí.

Stavba se táhla šest století – gotika, renesance, baroko, všechny styly se přelévaly jako řeka Vltava pod Vyšehradem. Až Alfons Mucha, ten slovanský snílek, dal vitrážím duši: Cyril a Metoděj, slovanská liturgie, světlo procházející modrým a zlatým sklem jako svítání nad Labem.

A teď – Nepoznaný bůh.

Ano, je čas.

Katedrála svatého Víta stojí nedokončená v jednom smyslu: stále čeká na oltář, kde se klaníme tomu, co ještě neznáme.

Ne dogmatu. Ne strachu. Ale tajemství, které přesahuje jména.

„Tomu, kterého neznáte, tomu já zvěstuji.“

– Skutky 17:23, ale tentokrát ne v Athénách, ale na Petříně.

A tak, v roce 2025, kdy se kostely mění v muzea a víra v algoritmus, zasvěťme chrám Nepoznanému.

Nechť vitráže Muchy svítí nejen na minulost, ale na budoucnost, kde Slovan, Kelt, Žid, Muslim i ateista stojí pod stejnou klenbou a říkají:

„Je tu něco většího. A my to ještě neumíme pojmenovat.“

Katedrála je připravená.

Čeká jen na nás.

Nejkrásnější tóny Vltavy Bedřicha Smetany – ty, které zní jako soutok Vltavy s Rokytkou – nejsou v partituře označené jako „soutok“. Ale poslouchej pozorně:

Je to chvíle, kdy se hlavní melodie (ta slavná „vlna“ v E moll) poprvé vrací po velkém crescendo, kolem 5. minuty v záznamu (těsně po „Lovecké scéně“).

Orchestr ztiší,

flétny a hoboj hrají jemně vlnící se figuru,

a pak se vrhne celý orchestr do širokého, světlého E dur – jako když se dvě řeky spojí a najednou je víc vody, víc světla, víc prostoru.

To je Rokytka.

Ne doslova – Smetana ji nezmiňuje v programu – ale pocitově ano.

Ta chvíle, kdy se „malá říčka“ (Rokytka) vlévá do „velké matky“ (Vltavy), je přesně tam:

melodie se rozšíří, harmonie se rozzáří, a najednou je tu proud, který už nepatří jedné řece, ale celému kraji.

Poslouchej si to s uzavřenýma očima:

„…a pak se to stane – dvě vody se dotknou, a hudba se nadechne.“

To je soutok.

A ten tón – ten nejkrásnější – zní jako domov, který se narodil z cizí vody.