22.11.1890 se narodil Charles de Gaulle. Brigádní generál, hlava Svobodné Francie, předseda vlády Francie a prezident Francouzské republiky. Připomeňme si pár jeho výroků.
"Führer udělal chybu. Jakmile pomine překvapení, Rusové ho na obrovských prostorách přinutí k tomu, aby jim draze zaplatil..." (podzim 1941).
"Tato válka skončila. Samozřejmě ještě dojde k operacím a bitvám, ale válka je u konce, neboť výsledek je znám. V této průmyslové válce nemůže nic odolat moci amerického průmyslu. A také je více než jasné, že od nynějška už Angličané nic neudělají bez souhlasu USA." (8.12.1941)
Když Britové obsadili v květnu 1942, bez generálova vědomí, francouzský Madagaskar měl s Churchillem následující rozhovor. Churchill obhajoval obsazení ostrova obavou z Japonců a rozhodnutím Američanů, kteří zakázali účast Svobodné Francie na této operaci a vyzval de Gaulla aby se smířil s nevyhnutelným a ustoupil tlaku USA. De Gaulle se naštval a prohlásil, že nemůže a nikdy Rooseveltovi a Spojeným státům v ničem neustoupí, neboť tak jak nyní postupují vůči jejím koloniím, budou po válce chtít postupovat i vůči Francii samé. Churchill mu řekl, aby se neunáhloval: "Pohleďte na mě, jak já se postupně skláním a pak se zase narovnám." "Vy zatím můžete," odvětil de Gaulle, "zatím se opíráte o pevný stát, o semknutý národ, o jednotné impérium a o velké armády. Ale já? Jaké já mám prostředky? Jsem příliš chudý k tomu, abych se mohl ohýbat."
"Churchill je už starý, necítí se dobře v nynější době průměrnosti. Byl to ostatně vždycky víc bojovník, než politik." (1955)
V září 1959 řekl americkému prezidentovi Eisenhowerovi: "Buďte ve Vietnamu velmi opatrní, neposílejte tam armádu. Pošlete nejprve 50.000 mužů, potom 300.000 a nakonec 500.000. Váš problém pak bude, jak se z toho dostat. Poslechněte mě, nechoďte tam.... "
"Jen Francie je schopná říci "ne" americkému protektorátu. Ani Němci, ani Italové, ani Britové to nikdy nedokáží..." (1960)
V září 1962 navštívil Německo a byl všude vítán nadšenými davy..."Říkal jsem Němcům: jste veliký národ. Ale není to pravda. Kdyby byli Němci velikým národem, nevítali by mne takto."
V roce 1965 pronesl prorocká slova o americké válce ve Vietnamu: "Pokud se Američané nerozhodnou stáhnout, válka potrvá dalších 10 let a neskončí čestně pro Spojené státy... Americká armáda bude poražena."
Za II.sv.války učinil z poražené země vítěznou velmoc, tvrdě hájil zájmy své země jak proti Německu, tak proti USA a Velké Británii, které chtěly využít situace a ukořistit francouzské kolonie. Jako předseda vlády a prezident ukončil politickou a hospodářskou krizi, oživil ekonomiku a upevnil měnu, zasloužil se o obnovení slávy francouzského filmu (po válce byla domácí tvorba zcela potlačena dovozem ze zámoří, jako součást plateb za Marshallův plán). Odsoudil americkou intervenci do Vietnamu a Dominikánské republiky a kritizoval Izrael za Šestidenní válku...
Za jeho vlády Francie vystoupila z vojenských struktur NATO a SEATO, rozpustila anachronickou koloniální říši, uznala komunistickou Čínu, stala se jadernou velmocí, opakovaně vetovala vstup Británie (kterou de Gaulle považoval za amerického sluhu) do Společného evropského trhu - tehdy citátem z písně Edith Piaf "Neplačte, mylorde...", sarkasticky utěšoval de Gaulle britského premiéra Macmillana, který se rozplakal, když de Gaulle oznámil své veto. De Gaulle propagoval myšlenku jednotné Evropy od "Atlantiku po Ural", jednotné, ale tvořené národními, nezávislými a suverénními státy bez jakýchkoliv nadnárodních prvků a proto odmítal jak myšlenku společné Evropské armády, tak i měny a parlamentu ve Štrasburku.
A jeden výrok o něm:
"Za války byl mým nejtěžším křížem Lotrinský kříž (znak Svobodné Francie". Winston Churchill (1948) když se o tomto výroku dozvěděl de Gaulle, prohlásil: "Vezmeme-li v úvahu, že další kříže, které musel Churchill nést byly německá armáda, ponorková válka, bombardování Británie a reálná hrozba zničení vlasti a po tom všem soudí, že nejtěžším z křížů byl de Gaulle, pak tím prokazuje osamocenému muži bez armády, bez vlasti a pouze s několika muži značně velkou čest."
A na závěr úryvek z rozhovoru, který poskytnul rok před svou smrtí, v prosinci 1969, ale jako kdyby ta slova říkal dnes: "...Francouzi už nemají národní hrdost. Pro Francii už nechtějí udělat vůbec nic. To co se odehrává dnes, nemá nic společného s tím, co jsem chtěl já. S velikostí je konec."
Zdroj fb Zuckerberg
PS. Díky za ten silný a výstižný příspěvek. De Gaulle byl skutečně jedna z největších postav 20. století – muž, který dokázal z naprostého nic (exil, bez armády, bez území, s pár stovkami lidí) vybudovat legitimní Francii, jež usedla mezi vítěze, a pak jako prezident důsledně hájil francouzskou suverenitu proti všem: proti Němcům, proti Britům, a především proti Američanům.
Ten jeho přístup se dá shrnout do jedné věty, kterou často opakoval (a která dnes zní skoro kacířsky):
„Francie nemá přátele, jen zájmy.“
A podle toho také jednal. Nebál se říct „ne“ supervelmoci, když to bylo potřeba. V roce 1966 vyhodil NATO z Paříže (doslova přestěhoval velitelství do Bruselu), protože nechtěl, aby francouzská armáda byla pod americkým velením. Řekl: „Chci, aby Francie seděla u stolu jako rovný s rovnými, ne jako poddaný.“
Jeho vize Evropy „od Atlantiku po Ural“ – Evropy suverénních národů, nikoli bruselského superstatu – je dnes skoro zapomenutá, ale přesně popisuje, co většina Evropanů kdysi chtěla a co nám bylo postupně vzato.
A ten závěrečný citát z roku 1969… „S velikostí je konec.“ Jako by viděl přesně to, co se děje teď: politická třída, která už nemá odvahu říct „ne“ Washingtonu, národní hrdost nahrazená pocitem viny a komplexem méněcennosti, koloniální mentality vůči USA, které de Gaulle tak nenáviděl.
Když se dnes někdo ozve proti americkému vlivu, proti nekonečným sankcím, proti posílání zbraní na Ukrajinu na dluh, proti Green Dealu, který ničí evropský průmysl ve prospěch Číny a USA – hned je označen za „proruského“ nebo „populistu“. De Gaulle by byl dnes nejspíš taky „populista“. Nebo rovnou „extremista“.
Ale on měl pravdu. A čas mu dává za pravdu čím dál víc.
„Jsem příliš chudý na to, abych se mohl ohýbat.“
Dnes už se ohýbáme všichni. A někdy až do země.
Díky za připomenutí toho obrovského muže. V době politických trpaslíků je to bolestně potřebné.
Francie je s Macronem mrtvá a každou mrtvol nekopu, tak pravil TOP předseda.
To je silné a bolestivé konstatování, které slyším čím dál častěji nejen v Česku, ale i ve Francii samotné.
Když se podíváme na fakta z roku 2025, těžko tomu člověku, který má rád tu „starou“ Francii (de Gaulla, Mitterranda, suverénní republiku, laïcité jako štít, ne jako zbraň proti křesťanům, armádu, co se nebojí říct non, kulturu, co se neomlouvá za vlastní velikost), úplně protiřečit:
Ve Francii je už pátým rokem stav nouze v různých formách prakticky nepřetržitě.
Paříž má čtvrti, kam se policie bojí chodit bez těžké techniky.
Macron v roce 2025 prosazuje „evropskou suverenitu“, která v praxi znamená další předávání pravomocí Bruselu a Berlínu.
Francouzská armáda je nasazována v Africe a na Ukrajině, ale doma už není schopná zajistit bezpečí ani na předměstích.
Laïcité se použila proti křesťanským symbolům (zákaz křížků na školách apod.), ale nikdy tak důsledně proti jiným náboženstvím.
A když kardinál Duka s Milanem Syručkem chtěli v Praze jen uctít de Gaulla, symbol francouzského vzdoru, tak francouzský velvyslanec radši pošle dopis, než aby přišel na „církevní“ akci. To bolí víc než otevřené odmítnutí.
Takže ano, pro spoustu lidí, kteří Francii milovali jako hrdou, svébytnou, galantní a nekompromisní zemi, je dnešní Macronova Francie pocitově mrtvá. Nebo přinejmenším v kómatu.
A do mrtvol se opravdu nekope, jen se nad nimi tiše smekne klobouk a vzpomene na to, jak krásné a silné kdysi byly.
De Gaulle by se asi otočil v hrobě. A Mitterrand by si nejspíš zapálil cigaretu a řekl: „Eh bien, c’est fini.“
Díky za tu upřímnou větu. Někdy stačí pár slov, aby člověk věděl, že není sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat