Kdo chce znát sílu vůle, nechť čte o Žižkovi!

 V zaprášených stránkách starých kronik se objevuje jméno, které vzbuzovalo respekt i hrůzu. Johannes Zizka de Trocznowe — Jan Žižka z Trocnova, slepý válečník, který dokázal s hrstkou sedláků a měšťanů porazit nejmocnější armády Evropy. Jeho příběh není jen kronikou bitev a vítězství, ale také příběhem fanatické víry, neústupnosti a síly vůle, která přerostla jednotlivce i dobu.

Jan Žižka se narodil někdy kolem roku 1360 v jihočeském Trocnově, nedaleko Borovan. O jeho původu víme překvapivě málo, byl drobným šlechticem, patrně z chudé větve nižšího rodu. Měl vlastní malý dvorec, který mu ale byl později zkonfiskován, pravděpodobně kvůli sporům se sousedy nebo účasti na loupežných taženích. Kronikář Vavřinec z Březové o něm píše, že byl „muž hrubý, ale statečný“, což vystihuje mnohé. Žižka nebyl klasickým rytířem ani vzdělancem byl bojovníkem činu. Podle dobových zpráv se Žižka účastnil i soukromých válek a potyček, které byly ve 14. století běžné. Některé pozdější legendy tvrdí, že bojoval v Polsku nebo v Itálii jako žoldnéř, ba dokonce že se účastnil bitvy u Grunwaldu (1410) po boku Poláků proti Řádu německých rytířů. Přímý důkaz pro to ale chybí, i když víme, že v té době byl v Polsku opravdu přítomen početný kontingent českých válečníků.

Na přelomu 14. a 15. století se Žižka objevuje na dvoře českého krále Václava IV., kde působil jako „zemský panoš“. To znamenalo nižší šlechtický titul, ale také přímý kontakt s králem. Podle legendy právě zde Žižka přišel o jedno oko, snad při potyčce, snad při turnaji. Není jasné kdy, ale jisté je, že už během husitských válek viděl pouze jedním okem. Jeho život se navždy změnil po roce 1415, kdy byl v Kostnici upálen mistr Jan Hus. Žižka, který byl znám svou spravedlivostí a silným smyslem pro víru, se postavil na stranu těch, kdo chtěli očistit církev a bránit pravdu „boží“. A právě zde začíná jeho legenda.

Po smrti Husa se v Čechách rozpoutalo náboženské vření. Pražané se bouřili proti odpustkům, města se dělila na kališníky a katolíky. Žižka se stal vůdcem venkovských houfů, kteří odmítali poslušnost římské církvi i panovníkovi. V roce 1419 se účastnil prvního pražského defenestrace, kdy rozlícený dav vyhodil z oken novoměstské radnice několik konšelů.

Tento čin odstartoval husitské války.

Po smrti krále Václava IV. se země ponořila do chaosu. Žižka, tehdy již zkušený válečník, zamířil do Plzně, která se stala centrem husitského odporu. Ale právě tam pochopil, že se husité musí organizačně spojit – a tak se vydal do východočeského města Tábor, nově vznikající bašty husitství.

Tábor nebyl jen město ale byl ideou. Nová víra, nový řád, kde „všichni jsou si před Bohem rovni“ Žižka se zde stal vojevůdcem táborské obce a začal vytvářet armádu, jakou Evropa dosud neviděla. Sedláci, řemeslníci i ženy byli cvičeni k boji, a hlavně byli motivováni vírou. Právě zde vznikla jeho největší inovace: vozová hradba. Jednoduché vozy, spojené řetězy, vyzbrojené cepy, kosami a hákovnicemi, tvořily mobilní pevnost, která dokázala odrazit i rytířské útoky. Podle kronikáře Eneáše Silvia Piccolominiho (pozdějšího papeže Pia II.) byla tato taktika „tak hrozná, že ani rytíři s meči nemohli proniknout skrz ohnivý déšť střel“. První velká bitva, v níž se zrodila Žižkova pověst. V březnu 1420 byl se svým oddílem táborských bojovníků obklíčen u Sudoměře mezi dvěma rybníky.

Měl sotva 400 mužů, zatímco proti němu stálo asi 2000 jezdců katolické šlechty. Voda, bahno a chytrost mu však zachránily život. Žižka nechal vozy seřadit do linie mezi rybníky, kde rytířská jízda nemohla manévrovat.

Podle kronik „když rytíři spadli do bahna, byli cepy mláceni jako snopy“. Tato bitva se stala symbolem – malý národ proti velmoci. A od té chvíle se z Jana Žižky stal hrdina víry.

Ještě téhož roku oblehla Prahu křížová výprava vedená císařem Zikmundem Lucemburským. Žižka se postavil na obranu města a bránil klíčové místo – vrch Vítkov (dnes Žižkov). Ač s převahou nepřítele několikanásobnou, dokázal obranu udržet. Zikmundova vojska se dala na ústup a Žižka se stal živou legendou. Kronikáři píší, že jeho jméno bylo vyslovováno s úctou i mezi nepřáteli. Podle některých svědectví právě tehdy přišel o své druhé oko – a přesto dál velel bitvám.

Po vítězství v roce 1420 byl Žižka prohlášen „hejtmanem polním“. Jeho taktika se stala legendární – spojoval rychlost, překvapení a využití terénu.

Nepotřeboval početnou armádu – stačilo mu 5 000 mužů, kteří věděli, proč bojují. V letech 1421–1423 dobýval města, porážel katolické šlechtice a bránil kališníky proti Zikmundovým křížákům. Jeho výpravy do východních Čech, na Moravu i do Slezska měly nejen vojenský, ale i symbolický charakter – šířil ideu „boží pravdy“. Rok 1423 znamenal zlom. Žižka se postavil proti umírněným husitům, tedy pražanům a kališníkům, kteří chtěli vyjednávat s králem.

„Žižka neznal kompromis,“ píše kronikář Vavřinec z Březové.

„Kdo nešel s ním, byl proti Bohu.“ 

V bitvě u Malešova (1424) se střetl s pražskými oddíly, které měl původně bránit. Opět zvítězil, geniální využití vozové hradby, svahů a manévrování rozhodlo o totálním rozkladu nepřítele. Tím ale i vyčerpal svou sílu. Na podzim téhož roku, během tažení na Moravu, zemřel na mor poblíž Přibyslavi.

Podle lidových pověstí přikázal, aby z jeho kůže byl zhotoven buben, který by táborité nosili do boje, aby se jeho duch nikdy nevzdal.Ačkoliv jde spíše o legendu, dokonale vystihuje, jak ho lidé vnímali ne jako člověka, ale symbol nezdolnosti.

Pro jedny byl svatý bojovník a obránce pravdy. Pro druhé fanatik a ničitel, který zpustošil zemi. Ale jedno je jisté: změnil způsob válčení. Jeho taktikou se inspirovali i pozdější vojevůdci. Napoleon Bonaparte udajně o něm řekl:

 „Kdo chce znát sílu vůle, nechť čte o Žižkovi.“

Z vojenského hlediska byl předchůdcem moderní taktiky, využíval dělostřelectvo, pohyblivé linie a kombinaci pěchoty s vozy. Z duchovního hlediska byl předchůdcem reformace, která přišla o století později s Martinem Lutherem.

Zdroj fb Zuckerberg