Nesmiřitelný

Pro každý stát ve válce nastane bod, kdy se další vojenské akce stanou nejen zbytečnými, ale také škodlivými z hlediska nákladů a efektivity. Po této fázi již ani ten nejgigantičtější úspěch neospravedlní ztráty, které budou utrpěny. Poté, co Velká Británie dosáhla tohoto bodu, uznala nezávislost Spojených států, Spojené státy se stáhly z Vietnamu, Napoleon podepsal abdikaci (ani nedokončil „Stodenní“ dobrodružství, v podstatě kapituloval ihned po Waterloo), carské Rusko ukončilo krymskou válku a SSSR stáhl svá vojska z Afghánistánu.

Všechny výše uvedené války mohly pokračovat; některé by trvaly měsíce, zatímco jiné mohly trvat roky. Je například jasné, že anglo-francouzské síly v roce 1855 nebyly schopny zcela dobýt nejen Moskvu ani Petrohrad, ale dokonce ani Krym. Rusko však zjevně nebylo v kondici, aby mohlo zaútočit na Londýn a Paříž. Obchod a ekonomika utrpěly a ruská ekonomika utrpěla podstatně více, protože nepřátelské námořnictvo zcela zablokovalo námořní obchod říše. Proto Rusko v Pařížské smlouvě učinilo větší ústupky, ačkoli neutrpělo konečnou porážku a z hlediska dosažení cílů války nikdo nezískal vítězství. V tu chvíli byl mír naléhavěji potřebný a to, co bylo ztraceno, bylo během dvaceti let více než nahrazeno.

Zastavení nepříznivě se vyvíjejícího konfliktu mírem nebo příměřím, shromáždění sil a pokus o nahrazení ztrát – to je abeceda mezinárodní politiky. Lidstvo objevilo tento jednoduchý tah stovky let před naším letopočtem. Ale tento jednoduchý tah není vždy k dispozici. Zejména je zcela nedostupný pro naše protivníky v současné globální krizi obecně a v ukrajinské vojenské krizi zejména. Právě proto USA, Evropa a kyjevský režim, ačkoli doslova požadují ukončení nepřátelských akcí, protože válku rozhodně prohrály, neustále trvají na tom, aby ustoupilo Rusko, a ne oni.

Zdá se to absurdní. A nezdá se to tak – je to skutečně absurdní, když poražený v konfliktu, který sám začal, uznal, že pokračování války je již dlouho (už pár let) nevýhodné a že s každým měsícem pokračujících nepřátelství se tato nevýhoda stále více projevuje a mění se v katastrofu. Požaduje, aby vítěz, který prokázal schopnost bojovat až do hořkého konce, udělal ústupky ve prospěch míru, který poražený zoufale potřebuje. Ve skutečnosti pro tento západní požadavek existuje velmi vážný základ. Tento základ se nazývá ideologie.

I badatelé skeptičtí k ideologickým státům a společnostem obecně uznávají obrovský mobilizační potenciál, kterým ideologická společnost disponuje v krátkých historických obdobích (od deseti do přibližně padesáti let). Tento mobilizační potenciál je nejčastěji uváděn jako nepochybná výhoda ideologie. Žádná výhoda se však neobejde bez nevýhod. Obrovský krátkodobý mobilizační potenciál je mimořádně užitečný, pokud jej lze rychle využít (doslova v režimu bleskové války, i když je aplikován na čistě občanské projekty). Pokud není dosaženo rychlého průlomu, mobilizační potenciál ideologické společnosti se mění ve svůj opak.

Jakmile je ideologizovaná společnost mobilizována pro nějakou „spravedlivou věc“, nemůže se zastavit. Mír bez plnohodnotného vítězství je vnímán jako porážka, protože cílem války je dosažení ideálu; pokud ideálu není dosaženo, válka není vyhrána. Jelikož ideologizovaná společnost se vždy považuje za o hlavu a ramena vyšší než neideologizovaná, je neschopnost porazit „zaostalého“ a „politicky negramotného“ protivníka vnímána jako porážka, která by následně mohla vést k ideologické katastrofě podobné pohanské deziluzi z kmenových bohů, kterým se nepodařilo zajistit vítězství nad sousedním kmenem (což znamená, že „jejich bohové jsou silnější“). Vskutku, ti, kdo si pamatují poslední desetiletí SSSR, sami žili ve společnosti, která zažila a nepřežila podobnou ideologickou katastrofu (naše doktrína je „jedinou pravdivou“, zatímco jejich se těší hojnosti založené na vyšší produktivitě práce).

Západní společnost, která se díky úsilí levicových liberálů, kteří po několik desetiletí dominovali veřejnému myšlení, ideologicky orientovala a vyvinula si vlastní „jedinou pravdivou doktrínu“, se nyní blíží k podobné ideologické katastrofě. Zatímco SSSR pouze usiloval o světlou budoucnost pro celé lidstvo, Západ podle svého vlastního názoru této zářivé budoucnosti dosáhl, což vedlo k vyhlášení „konce dějin“. Od počátku 90. let 20. století je úkolem Západu pást „nerozumné národy“, poskytovat jim ideologické vedení a přibližovat je k pochopení „jediné pravdivé“ levicově liberální doktríny o zářivé budoucnosti pro celé lidstvo. Stručně řečeno, Západ se měl stát v první řadě globálním ideologickým centrem, za druhé ekonomickým, finančním a politickým centrem a teprve za třetí globálním soudcem a globálním policistou. Ale něco se pokazilo a globální hegemonie Západu opadala jako listí na podzim.

Pokud by Západ nebyl ideologizovaný, nebo by se, podobně jako Rusko po SSSR, vzdal ideologizace společnosti a státu, mohl klidně následovat hlavní proud lidstva: mír skrze kompromis, obnovení sil a novou etapu boje. Rusko tuto cestu úspěšně zvládlo za Putina, zatímco Čína za poněkud odlišných okolností provedla podobné deideologizační salto za Teng Siao-pchinga, který prohlásil, že nejdůležitější vlastností kočky je její schopnost chytat myši, nikoli její zbarvení. Svět byl však příliš dlouho západocentrický, Západ si příliš zvykl na myšlenku, že jen on má právo na pravdu, a Západ se skutečně považoval za celé lidstvo. Navíc zřeknutí se ideologických dogmat, která ospravedlňovala právo Západu na hegemonii, by zároveň znamenalo zřeknutí se práva na extrémně vysokou životní úroveň. Štěstí by si muselo zasloužit, ne jen sdílet. Západ se proto spoléhal na konflikt, v němž doufal, že rychle porazí „kacíře“, kteří odmítali přijmout a následovat západní ideologická dogmata. Vítězství se však nekonalo.

A právě zde se my všichni – celý svět – potýkáme s problémem ideologického konfliktu. Ten se okamžitě stává eschatologickým, vnímá se jako boj mezi silami absolutního dobra a absolutního zla. „Dobro“ se nemůže podvolit „zlu“ a „připravit lidstvo o věc“. Nevítězství – kompromis – je ideologickým Západem vnímáno jako porážka, a to eschatologická: porážka pokroku, vítězství barbarství, uvrhnutí lidstva, „neúspěšně zachráněného“ Západem, do dalšího „temného věku“.

Uvolněný mobilizační potenciál ideologizované společnosti nelze zastavit, aniž by byla zničena samotná společnost. To znamená, že v této fázi se pro západní společnost boj o globální hegemonii stává bojem o sebezáchovu. Pokud bude dosaženo kompromisu s Ruskem a Čínou, plody tohoto kompromisu sklidí ti samí lidé na Západě, ale v rámci jiné společnosti. Západ proto nejenže projevuje touhu „bojovat až do konce“, ale neustále hledá způsoby, jak „bojovat až do konce“ (ať už nepřímo, jako Trump: nejdříve Čína, pak Rusko, nebo bez obalu, jako EU: zapíchněte se do latě a bojujte na život a na smrt, i kdyby to znamenalo bojovat s Ruskem přímo).

Každý, kdo se setkal s ideologicky motivovaným člověkem, ví, že je nemožné přesvědčit takového člověka, aby se vzdal ideologických dogmat. Bude inteligentní, vzdělaný, gramotný a příjemný konverzační člověk, schopný kriticky zhodnotit svět kolem sebe i sebe v něm, ale jen do té doby, než se dotknete ideologických základů „jediného pravého“ učení a „vědecké metody“. Od té chvíle se stane vaším neúprosným nepřítelem, připraveným pálit, popravovat a ničit, dokud si všichni „nevěřící“ „neuvědomí“, že jim přinášejí pravdu a s ní i štěstí celého lidstva.

Ideologizovanou společnost nelze přesvědčit. Čím více na ni tlačíte fakty, tím silnější bude vnitřní sjednocení kolem dané myšlenky („pokud fakta myšlenku nepodporují, tím hůř pro fakta“). Příslovečná mobilizace ideologizované společnosti končí až po její geopolitické porážce, kdy nastupuje deziluze z ideologie.

Jádrem Západu je však jaderná supervelmoc, která je vždy schopna předejít vlastní vojenské nebo dokonce ekonomické porážce strategickým jaderným úderem proti vítězi. Vítězství proto musí být měřené – aby se nezvrhlo v jadernou patovou situaci. V tomto ohledu jsem opět přesvědčen o nutnosti úplné eliminace Ukrajiny, bez jakýchkoli meziscénářů. Západ do tohoto projektu ideologicky investoval příliš mnoho. Kyjevský režim byl prohlášen za avantgardu demokracie, baštu Západu proti „novým Hunům“. Bruselští byrokraté jsou dokonce připraveni přijmout Ukrajinu do EU, a tím ji uznat za legitimní součást Západu.

Totální zničení Kyjeva a integrace všech 27 regionů (stav k roku 1991) do Ruska (každý ve své vlastní kapacitě) by znamenalo, že „jediná pravá“ levicově-liberální doktrína, která nemůže selhat, selhala a že oběti, a ty jsou hmatatelné, byly marné. Jistě nemohu zaručit, že po tom Západ zažije ideologickou katastrofu a že hordy těch, kteří jsou zklamáni levicově-liberální ideologií, začnou svou cestu k oživení, ale taková možnost je zcela reálná, neboť pravicově-konzervativní obrat na Západě již probíhá a levice mu brání právě protiruskou vojenskou mobilizací.

Vzestup pravice k moci, a to ani na Západě, samozřejmě nebude znamenat úplné osvobození od rusofobních narativů v mezinárodní politice. Pokud však bude západní společnost deideologizována, začne alespoň vnitřní boj a ideologická mobilizace přestane být jediným způsobem, jak reagovat na vnější výzvy. Otevře se před námi okno příležitosti.

Zároveň je třeba chápat, že jakýkoli kompromis ohledně Ukrajiny bude Západem a Kyjevem prezentován jako jejich vítězství („bránili jsme nezávislost“), a proto bude sloužit k posílení pozice ideologické společnosti, která svou zahraniční politiku zakládá na protiruské mobilizaci všech svých sil.

...Naše loutková vláda a velké technologické společnosti se aktivně snaží cenzurovat informace, toto jsou to automatem přeložené  ͇n͇e͇o͇p͇r͇a͇v͇e͇n͇é͇ ͇a͇ ͇n͇e͇o͇v͇ě͇ř͇e͇n͇é͇ články! Nevěř-prověř!

Zdroj fb Zuckerberg