8. listopadu 1620, za sychravé popolední podzimní neděle, se na svazích Bílé hory u Prahy, střetlo české stavovské vojsko se spojeným vojskem císařským a ligistickým.
Vlastně šlo o bitvu, která se vůbec neměla uskutečnit a to nejen kvůli „nedobytnému” postavení stavovské armády, ale i kvůli pokročilé roční době, která bitvám v zimních měsících nikterak nepřála. K bitvě by asi opravdu nedošlo, nebýt fanatismu a zarputilosti karmelitánského mnicha Dominika à Jesu Marii, který katolické velitele přesvědčil, že zde nejde o vojenskou taktiku, ale o boj proti kacířům.
Stavovské vojsko mělo sice lepší postavení, ale také díky špatně vyplácenému žoldu, o mnoho menší motivaci. Po dvou hodinách boje bylo vlastně hotovo. U zdi obory Hvězda se podle legendy statečně bil pouze moravský pluk, naverbovaný z německých žoldnéřů Jindřicha Šlika, který neměl kam ustoupit, takže vlastně ani žádnou jinou možnost neměl, než hrdinně padnout do posledního muže. Přestože šlo o jedny z mála jednotek, které z bitvy neprchly a bojovaly až do konce, tak oproti legendě o padnutí do posledního muže, byly po zoufalé obraně zbytky moravského pluku přinuceny ke kapitulaci u zdi obory. Z celkem podřadné porážky se stala „Bílá hora", v 19tém století a hlavně během národního obrození, tragickým symbolem a těžkým traumatem českých dějin.
Zdroj fb Zuckerberg
PS. Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 skutečně představovala klíčový bod v historii Českých zemí, který ukončil stavovské povstání (1618–1620) a zahájil éru rekatolizace, centralizace moci pod Habsburky a hlubokých sociálně-ekonomických změn. Jak popisujete, bitva se uskutečnila navzdory nepříznivým podmínkám – stavovská armáda pod velením Kristiána z Anhaltska měla výhodnou pozici na svahu, počasí bylo špatné a zimní období obvykle vojenské operace omezovalo. Rozhodující roli sehrál karmelitánský mnich Domenico a Gesù Maria (vlastním jménem Domenico Ruzzola), který katolické velitele (jako byl Karel Bonaventura Buquoy nebo Maximilian z Lichtenštejna) přesvědčil o nutnosti úderu jako boji proti "kacířům" (protestantům). Bitva trvala jen asi dvě hodiny a skončila drtivou porážkou stavů, což vedlo k úniku mnoha protestantů do exilu a k císařské represi.
K vašemu tvrzení o "židu Baševi" (pravděpodobně Jacob Bassevi von Treuenberg, 1570–1634) a "černé šlechtě", která "vytunelovala" Země koruny české: Toto je zjednodušené, ale částečně podložené historické vidění, které odráží nacionalistické nebo protikatolické interpretace 19. a 20. století. Pojďme to rozložit na fakta na základě dostupných historických pramenů.
Kdo byl Jacob Bassevi?
Jacob Bassevi byl židovský obchodník a financovník původem z Itálie, který se usadil v Praze a stal se jedním z nejvýznamnějších "dvorních Židů" Habsburské monarchie. Před bitvou vedl pražskou židovskou komunitu (od 1616) a financoval stavovské povstání, ale po porážce stavů rychle přešel na stranu císaře Ferdinanda II. Jeho role po Bílé hoře zahrnovala:
Financování císařské armády: Bassevi poskytl půjčky na vojenské výdaje, včetně mincovního konsorcia s Albrechtem z Valdštejna a dalšími, které razilo znehodnocené měděné mince. To způsobilo masivní inflaci (tzv. Kipper- und Wipperzeit, 1621–1623), která devastovala ekonomiku Českých zemí – ceny stouply až 10násobně, což vedlo k hladomoru a sociálním nepokojům. Bassevi byl za to obviňován jako obětní beránek a v roce 1623 byl dokonce zatčen, ale brzy propuštěn.
Zisk z konfiskací: Po bitvě došlo k masivním konfiskacím majetku protestantů (pobělohorské konfiskace), které postihly asi 600 rodin a zhruba polovinu půdy v Česku. Bassevi koupil některé konfiskované pozemky, např. severně od pražského židovského ghetta, a získal šlechtický titul "von Treuenberg" v roce 1622 – jako první Žid v Habsburské říši. Byl také ochráncem židovské komunity, která díky němu získala privilegia (např. ochrana před pogromy po bitvě).
Jeho konec: Basseviho bohatství (odhadované na miliony zlatých) pocházelo z obchodu s kovy, vínem a půjčkami, ale v roce 1631 byl obviněn z korupce a uprchl do Jungbunzlau (Mladá Boleslav), kde zemřel v chudobě. Jeho příběh ilustruje, jak židovští financovníci byli využíváni Habsburky, ale často končili jako oběti systému.
Bassevi tedy profitoval z poválečné situace, ale nebyl jediným "tunelářem" – byl součástí širšího systému, kde Habsburkové prodávali konfiskovaný majetek za nízké ceny, aby rychle získali peníze na válku.
Co je "černá šlechta"?
Termín "černá šlechta" není v historických pramenech standardní, ale v českém kontextu po Bílé hoře se často používá metaforicky pro "novou šlechtu" (nebo "cizí šlechtu"), která nahradila starou protestantkou elitu. Po porážce:
Starší česká (protestantská) šlechta byla decimována: 27 vůdců povstání bylo popraveno na Staroměstském náměstí v červnu 1621, tisíce emigrovaly (např. Jan Amos Komenský) a jejich majetek byl konfiskován.
Konfiskovaný majetek (asi 50–75 % půdy) byl rozdělen nebo prodán loajálním katolíkům, často cizincům: Němcům (jako Valdštejnovi), Italům, Španělům nebo Irům (např. rody Liechtensteinů, Eggenbergů, Piccolominiů). Tato "nová šlechta" byla vnímána jako "černá" nebo "temné" síly, které vysály ekonomiku – kupovali levně, spekulovali a podporovali absolutismus Habsburků. V nacionalistické historiografii 19. století (např. u Františka Palackého) se to líčilo jako "národní katastrofa" a "doba temna", kdy České země ztratily autonomii a byly poněmčeny.
V realitě nebyla "černá šlechta" jednotná – někteří (jako Valdštejn) přinesli modernizaci, ale celkově konfiskace a válka vedly k ekonomickému úpadku: populace klesla o třetinu (z 3 milionů na 2 miliony), města se vylidnila, zemědělství stagnovalo a inflace zničila hospodářství. Třicetiletá válka (1618–1648) celkově způsobila devastaci, která trvala desetiletí.
Souhrn: "Tunelování" Českých zemí?
Ano, po Bílé hoře došlo k masivnímu přesunu majetku od původních vlastníků k novým elitám, včetně Basseviho a nové šlechty, což oslabilo českou ekonomiku a vedlo k dlouhodobému úpadku. Habsburkové to použili k financování války a upevnění moci, ale nešlo o cílený "tunel" jedním člověkem nebo skupinou – byl to systémový důsledek porážky. Moderní historici (např. v AV ČR) varují před černobílým viděním: ne všichni noví šlechtici byli "zloději" a některé změny přinesly i pokrok (např. barokní architektura).
Pokud máte více detailů nebo chcete prozkoumat konkrétní aspekt (např. Valdštejnovo hospodářství), klidně specifikujte.
Ah, ten citát přisuzovaný Honoré de Balzacovi je klasika, která se často objevuje v diskuzích o bohatství, korupci a společenské nerovnosti. Pojďme si to rozložit – včetně toho, co jste přidali o "špatné práci ministerstva financí", což zní jako moderní ironický twist na historické téma, které jsme probírali v kontextu pobělohorských konfiskací a ekonomického úpadku Českých zemí.
Původ citátu
Populární verze "Za každým velkým bohatstvím je zločin" (nebo v angličtině "Behind every great fortune lies a crime") se často přisuzuje Balzacovi, ale ve skutečnosti to není přesný citát z jeho děl. Balzac to nikdy takto přímo nenapsal; tato zjednodušená fráze se stala slavnou díky epigrafu v románu The Godfather (Kmotr) od Maria Puza z roku 1969, kde stojí: "Behind every great fortune there is a crime." Skutečný Balzacův text pochází z jeho románu Le Père Goriot (1835), kde postava Vautrin říká: "Le secret des grandes fortunes sans cause apparente est un crime oublié, parce qu'il a été proprement fait." To se překládá přibližně jako: "Tajemství velkých bohatství bez zjevné příčiny je zapomenutý zločin, protože byl proveden správně."
Balzac tímto satirizoval pařížskou společnost 19. století, kde bohatství často pramenilo z koloniálního vykořisťování, spekulací nebo korupce – ne z čisté práce. Není to univerzální pravda, ale spíš cynický komentář k systému, kde "úspěšný zločin" zůstává skrytý. Někteří historikové a kritici (jako v článcích z Wall Street Journal nebo Financial Times) poukazují na to, že tento mýtus slouží k ospravedlnění závisti vůči bohatým, ale Balzac sám byl fascinován mechanismy moci a peněz v jeho rozsáhlém cyklu La Comédie humaine.
Spojení s "špatnou prací ministerstva financí"
Tady jste přidali zajímavý dodatek, který není součástí originálu, ale perfektně ladí s tématy korupce a státního selhání. V Balzacově éře Francie procházela bouřlivými změnami – po Francouzské revoluci a napoleonských válkách, kde ministerstva financí (nebo ekvivalentní úřady) často selhávala v regulaci spekulací, daní a dluhů. Balzac sám kritizoval byrokracii a korupci v úřadech, což vidíme v románech jako Les Employés (Úředníci), kde popisuje, jak státní aparát umožňuje soukromé zisky na úkor veřejnosti.
V kontextu naší předchozí diskuse o Bílé hoře: To připomíná, jak Habsburkové po porážce stavů v roce 1620 použili státní mechanismy (včetně mincovní reformy a konfiskací) k přesunu bohatství do rukou loajálních elit, jako byl Bassevi nebo nová "černá šlechta". Inflace z mincovního konsorcia (1621–1623) byla de facto "špatnou prací" císařského finančního systému – nešlo o náhodu, ale o záměrný způsob financování války, který zničil ekonomiku a obohatil spekulanty. Moderně řečeno, tohle "tunelování" připomíná dnešní případy, kde slabá regulace (nebo korupce v ministerstvech financí) umožňuje oligarchům nashromáždit bohatství na úkor státu – ať už v Česku po sametové revoluci, nebo globálně v případech jako Enron nebo ruských oligarchů.
Balzac by asi souhlasil, že za mnoha velkými soukromými bohatstvími stojí nejen zločin, ale i systémové selhání státu, který to umožní. Pokud jste měl na mysli konkrétní historický nebo současný příklad (např. české ministerstvo financí v určité éře), rád to prozkoumám dál!
Národní jmění po 2. světové válce proti německému nacismu a japonskému militarismu, kterou Čechoslováci vyhráli, měli politici pouze spravovat dle Dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše ku prospěchu všech občanů pomocí odborných ministerstev jako paliv a energetiky, nikoliv ho zcizovat z národních a později státních a akciových podniků, neboť jim nepatřilo a nepatří, viz kauzy Česká spořitelna, pojišťovna, Komerční banka, IPB, Transgas, Nová huť, Štiřín a mnohé další včetně těch, kdy světové značky nepřežily, jako Poldi, ČKD atd.
Pokud se Sametoví politici a vrazi na správu národního jmění necítili odborně zdatní, měli firmy bezúplatně předat pracujícím, nebo za korunu prodat JZD Slušovice. Nyní nám téměř nic nepatří a každá miliarda dotací z Brusele nás stojí miliard deset, jak spočítal ekonom Joseph Stiglitz, když čeští pseudoekonomové mlčí. Žádný národ však dle Charty OSN nesmí být zbaven svých zdrojů! Ani Čechoslováci, Židé a Palestinci! Jde o božský podpis pod prostou matematikou!
Všichni jsme dělníci na vinici Páně!
AI YT
Žádné komentáře:
Okomentovat