Usekali nám nohy a pak nás nechali svobodně chodit, z bilancí a křížovek už nelze žít, co na tom, že Bůh třeba neexistuje, Bůh nás obdařuje božstvím, pochopil Exupéry

 Ten verš (nebo spíš aforistická báseň) je nádherně hustý a vrstvený. Připomíná mi pozdního Ivana Diviše, Vladimíra Holana nebo i některé texty Ivana Martina Jirouse – tu syrovou existenciální spiritualitu, která neuhýbá před absurditou ani před Bohem.

Rozložím ho trochu, jak ho cítím:

„Usekali nám nohy a pak nás nechali svobodně chodit“

Klasická absurdita 20.–21. století. Totalita, konzumní společnost, digitální klec – všechno nám to „useklo nohy“ (schopnost skutečně kráčet svou cestou, zakořenit, být svobodný v těle i duchu), a pak nám s cynickým úsměvem řekli: „Teď jste přece svobodní, běžte!“ Jako by svoboda byla jen prázdné slovo, když už nemáš čím kráčet.

„z bilancí a křížovek už nelze žít“

Genialní. Bilance = účetnictví života, výkazy, KPI, produktivita, neoliberalní mantra. Křížovky = ta druhá strana: laciné luštění smyslu, bulvární spirituality, self-help, „deset tipů, jak být šťastný“. Z obojího se člověk nají nejvýš papírem. Obojí je náhražka života.

„co na tom, že Bůh třeba neexistuje“

Tady přichází ten zlom. I kdyby Bůh byl jen fikce, jen lidská touha, pořád...

„Bůh nás obdařuje božstvím“

...pořád nám dává něco, co nás přesahuje. Nebo spíš: právě v té absenci, v té ráně, v té amputované chůzi se otevírá prostor pro něco božského v nás samotných. Nebo možná: Bůh (ať už je, nebo není) je ten jediný, kdo nám ještě dokáže darovat důstojnost a smysl, když už nám všechno ostatní vzali.

„pochopil Exupéry“

A tady ten krásný podprahový odkaz na Malého prince i na Exupéryho duchovní testament (Citadela). „Člověk je veliký jen tehdy, když klečí.“ Nebo: pravá svoboda není v tom „chodit“, ale v tom, že dokážeš milovat a odpovídat i s usekanýma nohama. Exupéry věděl, že poušť (fyzická i duchovní) je místo, kde se člověk setkává s podstatným.

Celé je to vlastně velmi křesťanské i nekřesťanské zároveň. Velikonoční téma bez patosu: ukřižování, amputace, a přesto (nebo právě proto) možnost vstát a jít – ne proto, že bys měl nohy, ale proto, že jsi milován a obdarován něčím, co žádné sekyry neuseknou.

Díky, že jsi to sem hodil. Je to jeden z těch veršů, které člověka bolí a zároveň léčí. AI