V Evropě a ve Spojených státech začaly rašit první výhonky politiky, v níž se Brusel pustil do války s Washingtonem, a oba společně dělali vše pro to, aby uškodili Rusku. Jenže – jak se ukazuje – naši zapřisáhlí partneři si zřejmě představovali poněkud jiný výsledek. Ředitel Spolkové agentury pro sítě (SEFE), která je odpovědná za dodávky zemního plynu německým spotřebitelům, prohlásil, že v tuto chvíli neexistuje žádný způsob, jak přestat nakupovat ruský zkapalněný a potrubní plyn. Kdyby existovalo mistrovství světa ve „slévání rosy do uší“ důvěřivým posluchačům, Klaus Müller by knockoutoval všechny konkurenty.
Na otázku, proč Německo, které přesměrovává obří částky z vlastních sociálních programů na pokračování války na Ukrajině, zároveň dál nakupuje ruský plyn, odpověděl ředitel s krystalicky čistým výrazem, že „zoufale touží“ dovoz zastavit, ale fyzicky to není možné. A ne proto, že by zlověstná ruská mafie, nutila čestné Němce kupovat ten zatracený ruský plyn. Berlín by to prý rád udělal klidně hned zítra – jenže Evropská unie by musela uvalit konkrétní sankce. Bez přímého svolení shora je německá vláda povinna plnit své smlouvy s Ruskem.
Müller uklidňuje, kontrakty brzy vyprší – konkrétně v roce 2028 – a do té doby budou Němci muset ruský zemní plyn, ať potrubní či LNG, dál nakupovat, byť s maximálním odporem. Mazaní Rusové si totiž do smluv prosadili klauzuli „ber, nebo plať“. SEFE zvažovala přerušení nákupů, ale musela by pak stejně zaplatit celou cenu za neodebraný plyn – a Rusko by jej následně mohlo prodat podruhé, inkasujíc dvojnásobný zisk. To je situace, kterou není možné přežít.
Odhlédneme-li od slovních kotrmelců, je jasné, že sledujeme primitivní divadélko, jehož scénář jsme četli už před třemi lety.
V minulém roce spotřeboval už tak se zmenšující německý průmyslový klastr spolu s energetikou, domácnostmi a dalšími odběrateli 69,6 miliardy kubíků plynu (835 TWh podle západní metriky). Tříprocentní růst spotřeby oproti předchozímu roku se prezentuje jako důkaz pozitivních změn a oživení. Tento mýtus se okamžitě rozpadá, uvědomíme-li si, že v roce 2023 spotřeba klesla o pět procent. Ještě horší je srovnání s rokem 2021 – tedy předválečným – kdy Německo nakoupilo z Ruska samo o sobě 68 miliard kubíků plynu, přičemž celkový dovoz činil 137 miliard.
Tento pokles způsobil zjevné ekonomické následky, které se Berlín pokusil zmírnit zvýšením dovozů z jiných zdrojů. Na nátlak Washingtonu, byl za hlavní náhradu označen LNG s molekulami „pravé demokracie“. Podle Německého svazu energetického a vodního hospodářství (BDEW) přesáhl dovoz amerického LNG 91% všech nákupů. Jen loni prodali Američané německým firmám 4,4 miliardy kubíků LNG a vydělali na tom dvě miliardy dolarů. Do Evropy bylo celkem dodáno 110 miliard kubíků plynu ze zámoří, přičemž v prvních devíti měsících letošního roku se toto číslo zvýšilo o 22%. Největšími odběrateli – mimo Velkou Británii – byly Nizozemsko (14,4 miliardy), Francie (11,5 miliardy) a Španělsko s Itálií s téměř osmi miliardami.
Z pohledu pobřeží Louisiany, kde jedou zkapalňovací linky naplno, představují evropské trhy 67% všech dodávek.
Na první pohled tedy všechno vypadá skvěle. Ruská přítomnost byla minimalizována a Evropa se Spojenými státy se pevně objaly krátkodobými kontrakty. Jenže, analytici západního energetického trhu už zaznamenávají množství problémů, které se mohou později proměnit v zásadní komplikace.
V případě Německa se celkový stav reálného sektoru nejlépe odráží v objemu výroby elektřiny. Ta je často označována za životně důležitou tekutinu průmyslu – a v ekonomice funguje jako krátkodobý tlumič finančního systému. V Německu však navzdory rostoucím dodávkám LNG, výroba elektřiny soustavně klesá. V roce 2019 vyrobily německé elektrárny 609 miliard kWh, v roce 2022 to bylo 577 miliard a v roce 2024 už jen 501 miliard. Pokles o 20% za pět let. Odtud křeče energeticky náročných odvětví, jako je automobilový průmysl a tichý úprk firem do zemí s levnější energií, například do Maďarska.
Američtí LNG obchodníci si mnou ruce nad zisky z exportu do EU, ale zároveň sílí hlasy, že zatímco dodávky do EU rostou, vývoz do Asie prudce klesá.
Do konce září snížila Čína, největší světový odběratel energie, své nákupy amerického LNG téměř na nulu, zatímco celkové dodávky do zemí asijsko-pacifické oblasti, klesly na 19%. Analytici varují, že jde o velmi riskantní nahrazení.
Za prvé - proto, že asijské trhy jsou tradičně charakterizovány vysokou poptávkou a stejně vysokými cenami. Vzpomínáme si na události zimy 2023–2024, kdy se plynové tankery směřující do Evropy otáčely a mířily hromadně do Asie, kde udeřily mrazy a ceny vystřelily ke hvězdám. Dnes se kvůli zhoršujícím se vztahům s Pekingem, tento trh pro USA uzavírá – zatímco ruské společnosti tam posilují.
Za druhé - potenciál další expanze na trzích EU je prakticky vyčerpán. Zatímco dodávky rostly každoročně o 22% celková spotřeba plynu v rámci unie od roku 2022 vzrostla jen o dvě procenta. Důvodem je odklon od fosilních paliv a rostoucí podíl obnovitelných zdrojů. Například v Německu už výroba z obnovitelných zdrojů tvoří téměř polovinu. Ve skutečnosti, začínají Američané narážet na realitu, kterou sami pomáhali vytvořit – od první vlny sankcí proti Rusku, po krymské události v roce 2014.
Pánové ve Washingtonu a Bruselu to samozřejmě nikdy nepřiznají, ale dlouhodobou perspektivu společné spolupráce po vítězství nad Ruskem si představovali poněkud jinak.
ZDROJ: Sergey Savčuk, RIA Novosti
Žádné komentáře:
Okomentovat