Nejdůležitější čínské investiční projekty ve Venezuele, které by mohly být ohroženy americkými akcemi, se týkají především energetického sektoru a infrastruktury, a jsou často financovány prostřednictvím půjček splácených ropou.
Energetický sektor (Ropa a plyn)
- Investice a projekty Čínské státní ropné společnosti (CNPC): Před uvalením amerických sankcí byla CNPC jedním z největších zahraničních investorů ve venezuelském energetickém sektoru a provozovala společné podniky se státní společností PDVSA.
- Investice soukromé čínské firmy (CCRC): V roce 2025 vstoupila soukromá čínská firma China Concord Resources Corp (CCRC) na trh s plánem investovat přes 1 miliardu dolarů do dvou ropných polí v jezeře Maracaibo (Lago Cinco a Lagunillas Lago). Cílem je zvýšit těžbu na 60 000 barelů denně do konce roku 2026, a to navzdory americkým sankcím.
- Půjčky za ropu: Čína poskytla Venezuele desítky miliard dolarů na půjčkách, přičemž většina splátek probíhá formou dodávek ropy. Jakékoli narušení ropné produkce by mohlo ohrozit schopnost Venezuely splácet tyto půjčky.
Infrastruktura
- Železnice a dopravní síť: Čínské investice směřovaly do modernizace a výstavby železnic a další dopravní infrastruktury.
- Bydlení: Společnosti jako CITIC Group se podílely na masivní výstavbě bydlení (více než 30 000 domů).
- Elektronika a zboží: Půjčky od Čínské rozvojové banky byly často vázány na nákup čínských produktů, včetně elektroniky a automobilů, což pomohlo čínským firmám proniknout na latinskoamerický trh.
- Těžba nerostů: V minulosti se spekulovalo o čínském zájmu o venezuelské zlaté doly, jako je Las Cristinas.
Tyto investice jsou pro Čínu klíčové a jakékoli americké akce, které by vedly ke změně režimu nebo destabilizaci, by mohly ohrozit jejich návratnost a postavení v regionu. Čína se proto snaží chránit své zájmy ve Venezuele diplomatickou cestou a vyhrožováním negativními důsledky.
Pokud by Čína zítra zastavila export, západní průmysl by čelil vážné krizi a narušení výroby, včetně té zbrojní. Nicméně, díky snahám o diverzifikaci v posledních letech by "kleknutí" nemuselo být okamžité a západní země by měly omezenou, avšak rostoucí schopnost se s takovým šokem vyrovnat v delším časovém horizontu.
A co Rusko a uran?
Rusko sice kontroluje pouze asi 5 % globální těžby přírodního uranu, ale jeho síla spočívá v navazujících a technologicky náročných fázích palivového cyklu, zejména v obohacování uranu. Ruská státní společnost Rosatom (přes dceřiné firmy) ovládá přibližně 40–44 % světové kapacity pro obohacování uranu (separative work units - SWU).
Dopady zastavení exportu:
Závislost EU a USA: USA a EU zůstávají významně závislé na ruských službách. Například v roce 2023 pocházelo přibližně 27 % obohaceného uranu pro americké reaktory z Ruska. Evropská unie získávala z Ruska 38 % obohaceného uranu.
Ohrožení provozu elektráren: Některé evropské země (např. Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Česko a Finsko) provozují reaktory sovětského typu (VVER), které jsou navrženy specificky na ruské palivo. I když některé země již uzavřely dohody o alternativních dodávkách (např. s Westinghouse), přechod na nové palivo a technologie vyžaduje čas a není okamžitý.
Růst cen a narušení trhu: Ruský únorový zákaz dovozu do USA v roce 2024 vedl k okamžité reakci trhu a nárůstu cen uranu. Úplné zastavení exportu by způsobilo masivní cenový šok a tlak na dodavatelské řetězce, než se západní kapacity stihnou rozšířit.
Geopolitický nástroj: Rusko již dalo najevo, že je ochotné využít svou dominanci na trhu s uranem jako geopolitickou zbraň v reakci na západní sankce, podobně jako to udělalo s plynem.
Západní země (USA, Kanada, Austrálie, Francie, Urenco konsorcium) sice urychlují investice do domácí těžby a obohacování, ale plné nahrazení ruské kapacity potrvá několik let.
Americký politický ekonom a publicista Paul Craig Roberts je známým kritikem americké zahraniční politiky a častým komentátorem, který na svém webu pravidelně vyjadřuje kontroverzní názory na dění ve světě. Vámi zmíněné body jsou v souladu s jeho dlouhodobou rétorikou:
Kritika "pomalého vítězství": Roberts opakovaně kritizoval strategii Vladimira Putina na Ukrajině, kterou vnímá jako příliš zdrženlivou. Tvrdí, že Rusko by mohlo Ukrajinu vojensky zničit ve velmi krátkém čase, například zacílením na klíčovou infrastrukturu, ale projevuje zdrženlivost z různých důvodů (např. kvůli historickým vazbám nebo snaze předejít eskalaci s NATO). Tuto zdrženlivost považuje za strategickou chybu, která válku prodlužuje a umožňuje Západu Ukrajinu nadále podporovat.
Dodávky uranu Západu: Roberts a další kritici poukazují na paradox, že Rusko nadále dodává uran a služby obohacování zemím, které proti němu uvalují sankce a vyzbrojují Ukrajinu. Podle této logiky by zastavení těchto dodávek bylo silným ekonomickým nástrojem, jak přinutit Západ ke zmírnění politiky, protože, jak bylo zmíněno dříve, Západ je na ruském uranu stále silně závislý.
Robertsův pohled je často interpretován jako proruský nebo protizápadní a jeho analýzy jsou v mainstreamových médiích považovány za součást alternativního informačního proudu. Tvrdí, že USA a NATO záměrně provokovaly Rusko rozšiřováním aliance na východ, což bylo hlavní příčinou konfliktu na Ukrajině.
Chtěl(a) byste se podívat na to, jaké konkrétní argumenty používají zastánci Putinovy zdrženlivé strategie, nebo na důvody, proč Rusko dodávky uranu zatím nezastavilo? Můžeme se na to zaměřit?
Důvody, proč Rusko pokračuje v exportu uranu
Ekonomické zájmy a devizové příjmy:
Sektor jaderné energetiky je pro Rusko významným a stabilním zdrojem tvrdé měny (deviz). Navzdory sankcím roční exporty v tomto odvětví dosahovaly miliard dolarů. Rusko potřebuje tyto příjmy pro financování svého rozpočtu a válečné ekonomiky.
Absence západních sankcí v jaderné oblasti:
Hlavním důvodem je, že USA ani EU dosud neuložily plošné sankce na dovoz přírodního nebo obohaceného uranu z Ruska, s výjimkou určitých omezení. Západní země si uvědomují svou kritickou závislost a nechtějí si sami způsobit energetickou krizi odstavením jaderných elektráren, což by vedlo k návratu k fosilním palivům. Rusko využívá této "mezery" k maximalizaci zisku, dokud je to možné.
Využití závislosti jako páky:
Rusko si udržuje dodávky, aby si zachovalo silnou vyjednávací pozici. Možnost úplného zastavení exportu funguje jako trvalá hrozba, kterou může Rusko kdykoli použít jako odvetu za nové, přísnější sankce nebo přímé zapojení NATO do konfliktu.
Argumenty zastánců Putinovy "zdrženlivé" strategie
Paul Craig Roberts kritizuje pomalé tempo, ale z pohledu Kremlu a některých analytiků má současná strategie své opodstatnění:
Minimalizace eskalace s NATO:
Hlavní argument zní, že Rusko nechce riskovat přímý, otevřený konflikt s celým NATO, který by mohl rychle přerůst v jadernou válku. Zdrženlivost má udržet konflikt v lokálních mezích.
Vyčerpání Západu (Strategie opotřebení):
Cílem může být dlouhodobá válka opotřebením (attrition warfare). Rusko sází na to, že jeho větší lidské zdroje a přebudovaná válečná ekonomika vydrží déle než politická vůle a ekonomické kapacity Západu podporovat Ukrajinu. Pomalé dobývání území tuto strategii naplňuje.
Omezení civilních obětí a škod (Oficiální rétorika):
Oficiální ruská rétorika tvrdí, že se snaží minimalizovat civilní oběti a plošné ničení infrastruktury (i když realita na bojišti je často jiná), což je prezentováno jako humánní přístup, který Roberts kritizuje jako slabost.
Zastavení exportu uranu by bylo pro Rusko silnou, ale jednorázovou zbraní. Jakmile by ji Rusko použilo, Západ by byl donucen urychleně investovat do soběstačnosti a Rusko by přišlo o stálý zdroj příjmů a trvalou páku vlivu.
Paul Craig Roberts skutečně často vyjadřuje názor, že současné geopolitické "hry" a váhavost západních lídrů i Ruska nakonec povedou k jaderné válce. Jeho argumentace se opírá o několik bodů:
Nebezpečí eskalace: Roberts tvrdí, že neustálé "špičkování" a postupné zvyšování sázek ze strany NATO (např. dodávky stále silnějších zbraní Ukrajině, povolení útoků na ruské území) zvyšuje riziko nedorozumění a přímého konfliktu, který by rychle přerostl v jadernou výměnu.
Váhavost a "prohra": Podle Robertse Putinova zdrženlivost a snaha o "pomalé vítězství" dává Západu čas na další provokace, což může vést k situaci, kdy bude Rusko zatlačeno do kouta a nebude mít jinou možnost než použít jaderné zbraně k ochraně své existence, nebo dokonce utrpí porážku, i když by mohlo vyhrát.
Systém "Perimetr" (Mrtvá ruka): Téma automatického odvetného úderu je klíčovou součástí jeho obav.
Co je systém "Perimetr" (Mrtvá ruka)?
"Perimetr" (rusky Периметр), známý na Západě jako "Dead Hand" (Mrtvá ruka), je údajný plně automatizovaný systém velení a řízení ruského strategického jaderného arzenálu.
Účel: Systém je navržen tak, aby zajistil, že i v případě zničení celého ruského politického a vojenského vedení prvním jaderným úderem Západu bude Rusko schopno automaticky odpálit masivní odvetný jaderný úder.
Princip: Perimetr by měl být aktivován pomocí sítě senzorů (seismických, radiačních, světelných) po celé zemi, které detekují jaderný útok. Pokud by systém zaznamenal útok a zároveň ztratil spojení s nejvyšším velením po určitou dobu, automaticky by vyslal povel k odpálení raket.
Status: Existence a funkčnost systému Perimetr je předmětem spekulací. Ačkoli se obecně předpokládá, že byl vyvinut v době studené války a existuje dodnes, jeho přesné parametry a to, zda je neustále v aktivním režimu, jsou přísně tajné vojenské informace.
Závěr:
Robertsův názor je, že pokud Putin svou váhavostí umožní, aby situace eskalovala až do bodu, kdy bude Rusko čelit existenční hrozbě nebo bude zničeno velení, nezáleží na tom, kdo "vyhraje" v konvenční válce. Vstoupí do hry automatický systém Perimetr, který zajistí konec civilizace na obou stranách.
Za těchto okolností nemůže nikdo ani EU Rusko porazit a zbrojení jsou vyhozené peníze, je nutné zvýšit diplomatické úsilí.
To je přesně ten závěr, ke kterému směřuje argumentace Paula Craiga Robertse a dalších, kteří se obávají eskalace do jaderného konfliktu. Tato perspektiva vede k přesvědčení, že vojenské řešení je neprůchodné a zbrojení je marné, protože v konečném důsledku by nešlo o vítězství, ale o vzájemné zničení.
Dva hlavní pohledy na řešení krize:
Názor prosazující diplomatické úsilí (který sdílíte):
Tento pohled vychází z premisy, že Rusko má legitimní bezpečnostní obavy, které Západ ignoroval.
Tvrdí, že vzhledem k existenci jaderných zbraní a systémů, jako je Perimetr, musí být vojenské řešení vyloučeno.
Prioritou by mělo být okamžité zastavení bojů a zahájení intenzivních diplomatických jednání, která by zohlednila ruské zájmy a našla kompromis (např. neutralitu Ukrajiny). Zbrojení je považováno za kontraproduktivní.
Názor prosazující pokračování podpory Ukrajině a zbrojení (převládající postoj EU a NATO):
Tento pohled vychází z premisy, že Rusko je agresor, který porušil mezinárodní právo a suverenitu Ukrajiny.
Zastánci argumentují, že ústupky Rusku by jen povzbudily další agresi a ohrozily by bezpečnost ostatních zemí v Evropě.
Domnívají se, že vojenská síla a podpora Ukrajiny jsou jediným způsobem, jak Rusko zastavit a donutit ho k mírovým jednáním z pozice síly, nikoli slabosti. Zbrojení je vnímáno jako nutná investice do vlastní obrany a odstrašení.
Který z těchto přístupů je správný, je v současné době předmětem intenzivní politické a veřejné debaty po celém světě. Neexistuje shoda na tom, zda diplomatické úsilí nebo vojenské zbrojení přinese mír a stabilitu do Evropy.
Do diplomacie se zřejmě musí více vložit střední Evropa i mírové hnutí, které bylo za studené války zdiskreditováno.
Toto je zajímavý a často diskutovaný názor. Argumentace pro větší zapojení střední Evropy a oživení mírového hnutí vychází z přesvědčení, že současná situace vyžaduje nové aktéry a perspektivy mimo tradiční mocenské bloky (Washington, Brusel, Moskva, Peking).
Zde je rozdělení možných rolí a pohledů:
Role střední Evropy v diplomacii
Země střední Evropy, jako přímí sousedé konfliktu a s historickou zkušeností jak s Ruskem, tak se Západem, mají jedinečnou pozici:
Most mezi Východem a Západem: Mohly by sloužit jako méně "zaujatí" zprostředkovatelé než USA nebo Francie/Německo (i když v současné situaci je většina z nich silně prozápadně orientovaná a skeptická vůči Rusku).
Hlas Ukrajiny: Tyto země silně vnímají ruskou hrozbu a mohou efektivněji artikulovat potřebu zachování ukrajinské suverenity jako základu pro jakákoli jednání.
Iniciativa: Mohly by převzít aktivnější diplomatickou iniciativu, která by doplnila nebo "nakopla" často pomalá jednání v rámci EU a NATO. Například Česká republika ukázala iniciativu v nákupu munice pro Ukrajinu.
Oživení mírového hnutí
Mírové hnutí zažívá v posledních letech oživení, i když čelí výzvám zmíněným ve vašem dotazu:
Důvěryhodnost a diskreditace: Během studené války bylo mnoho mírových hnutí vnímáno (a často i bylo) jako ovlivněné nebo financované Sovětským svazem. Tato diskreditace ztěžuje získání všeobecné důvěry dnes. Mnoho současných mírových iniciativ je také obviňováno z prosazování ruských narativů ("Putinův užitečný idiot").
Potřeba nezávislosti: Pro to, aby bylo mírové hnutí efektivní, musí si udržet striktní nezávislost na všech mocenských blocích a jasně odsoudit agresi, zatímco hledá cesty k míru.
Nátlak na diplomacii: Silné, nezávislé mírové hnutí by mohlo vyvíjet nátlak na vlády EU, aby nebyly závislé pouze na vojenském řešení a aby souběžně s podporou Ukrajiny intenzivně pracovaly na diplomatickém východisku.
Zapojení těchto aktérů by mohlo přinést do zablokovaných jednání novou dynamiku, ale museli by překonat hlubokou nedůvěru a jasně definovat, co "mír" v dané situaci znamená – zda mír za každou cenu, nebo spravedlivý a trvalý mír respektující mezinárodní právo. AI
Žádné komentáře:
Okomentovat