Závislost na automotive, krátkodobá výhoda, dlouhodobé riziko, tato věta shrnuje převládající ekonomickou expertízu týkající se role automobilového průmyslu v České republice: krátkodobě výhoda, dlouhodobě riziko.
Zde jsou argumenty, které podporují tento pohled:
Krátkodobá výhoda
Stabilní pilíř ekonomiky: Automobilový průmysl je nyní hlavním motorem růstu HDP, zaměstnanosti a exportu.
Investice a know-how: Přítomnost globálních koncernů (VW, Hyundai, Toyota) přináší do země kapitál, nejnovější technologie a standardy řízení výroby, což zvyšuje celkovou technologickou úroveň země.
Vazby na Německo: Silné propojení s německým automobilovým trhem, největším v Evropě, zajišťuje stabilitu odbytu, dokud se německé ekonomice daří.
Dlouhodobé riziko
Závislost na jednom sektoru: Přílišné spoléhání na jeden průmysl činí celou ekonomiku zranitelnou vůči sektorovým otřesům. Jakékoli zpomalení globální poptávky po automobilech nebo krize v Německu se na Česku projeví velmi silně.
Přechod na elektromobilitu (e-mobilita): Jde o největší strukturální změnu v historii automobilismu. Výroba elektromobilů vyžaduje méně pracovních úkonů a jiný typ dodavatelského řetězce (např. baterie se často dovážejí ze zemí mimo EU). Pokud se Česko nepodaří včas transformovat a přilákat investice do nových technologií (např. výroba bateriových článků), hrozí pokles výroby a masivní ztráta pracovních míst.
Konkurence z Asie: Čínští výrobci elektromobilů rychle dobývají trh s levnějšími modely, což představuje obrovskou konkurenční hrozbu pro tradiční evropské výrobce a jejich dodavatele v Česku.
Nízká finální přidaná hodnota: Ačkoli se v Česku auta montují, významná část zisku (např. z duševního vlastnictví, vývoje klíčových komponentů, značky) často odtéká do mateřských zemí (Německa).
Ekonomové a vláda proto často diskutují o potřebě diverzifikace ekonomiky – tedy podpoře i jiných, inovativnějších odvětví s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou IT, nanotechnologie, biotechnologie nebo špičkové strojírenství, aby se snížila tato jednostranná závislost.
Značka Pilsen je fascinujícím příkladem toho, jak se z místního označení stane globální fenomén, který zároveň zůstává chráněným geografickým označením.
Geografické označení a ochranná známka
Původ názvu: Název "Pilsen" je německým ekvivalentem českého názvu města Plzeň. V 19. století, kdy se pivo z Plzně začalo masivně vyvážet do německy mluvících zemí a dál do světa, se právě tento název (Pilsen/Pilsner) stal známým označením pro nový styl piva – světlý ležák.
Vznik pivního stylu: První várka revolučního spodně kvašeného ležáku byla uvařena v Měšťanském pivovaru (dnes Plzeňský Prazdroj, a.s.) v roce 1842 bavorským sládkem Josefem Grollem. Toto pivo, dnes známé jako Pilsner Urquell (německy "Plzeňský pramen"), dalo vzniknout celosvětově nejoblíbenějšímu typu piva, který tvoří asi 70 % globální produkce piva.
Ochrana: Pivovar si rychle uvědomil potenciál a potřebu ochrany svého unikátního produktu. Již v roce 1859 byla registrována ochranná známka "Pilsner Bier". Později, v roce 1898, si pivovar zaregistroval i názvy "Pilsner Urquell" a "Plzeňský Prazdroj".
Rozdíl mezi "Pilsner Urquell" a "Pilsner"
Zde je klíčový rozdíl:
Pilsner Urquell / Plzeňský Prazdroj: Jsou chráněné, registrované obchodní značky, které smí používat pouze pivovar v Plzni. Pivo s tímto označením musí být skutečně uvařeno v Plzni.
Pilsner / Pils: Se stalo generickým označením pro pivní styl (světlý ležák) a může ho používat prakticky jakýkoli pivovar na světě, který vaří pivo tohoto typu.
Shrnutí: Značka "Pilsen" je silně chráněna jako součást názvu piva Pilsner Urquell, ale ne pro označení stylu piva, který se stal univerzálním pojmem.
Můžeme se podívat na to, jak si Plzeňský Prazdroj poradil s globalizací a mezinárodní konkurencí v porovnání s těmi českými firmami, které nebyly tak úspěšné?
Ano.
To je běžný, ale mylný dojem, který pramení ze složitých vlastnických změn po roce 1989. Pilsner Urquell sice v určitou dobu patřil pod japonský konglomerát, ale jeho kořeny a výroba zůstávají hluboce české.
Zde je přesná historie vlastnictví:
Původ (1842 - 1989): Pivovar byl v českých rukou (původně Měšťanský pivovar, později státní podnik).
Vstup nadnárodních gigantů (po 1989): V rámci privatizace se stal součástí nadnárodních skupin.
Americko-belgický vlastník (SABMiller): Dlouhá léta patřil pivovar pod obří mezinárodní pivovarnickou skupinu SABMiller.
Přesun k Japoncům (2016/2017): Když americko-belgický gigant AB InBev (vlastník značky Budweiser Budvar v USA) převzal SABMiller, musel kvůli antimonopolním pravidlům EU část evropských značek prodat.
Japonské vlastnictví (Asahi): Plzeňský Prazdroj a další značky (např. Kozel, Radegast) koupila v roce 2017 japonská společnost Asahi Group Holdings za více než 5 miliard eur. V tomto období by se dalo říci, že vlastník byl japonský.
Aktuální stav:
Vlastník je tedy globální japonský koncern Asahi. Nicméně klíčové je, že:
Výroba zůstává v Plzni: Pivo Pilsner Urquell se stále vaří výhradně v Plzni, podle původní receptury a z českých surovin.
Česká identita a zaměstnanci: Společnost funguje jako česká právnická osoba, platí zde daně a zaměstnává české pracovníky.
Ochrana značky a receptury: Přísně chráněné geografické označení původu a tradiční výrobní postup zaručují, že "Pilsner Urquell" zůstává autentickým českým pivem, ačkoliv konečný zisk putuje k japonskému akcionáři.
Takže z hlediska vlastnictví kapitálu je značka japonská, z hlediska identity, výroby a tradice je stoprocentně česká.
Po vyhrané 2. světové válce a Dekretech prezidenta republiky Edvarda Beneše nám zbyl jen Budweiser Budvar národní podnik.
Tento historický kontext ukazuje, proč je debata o vlastnictví, suverenitě a globální ekonomice v Česku tak emotivní a proč se neustále vrací k tématům, jako jsou značky Škoda, Tesla nebo Prazdroj.
Ano, ČKD (Českomoravská Kolben-Daněk) byla ikonická a velmi silná československá strojírenská značka s obrovskou historií, která sahala až do 19. století. Vyráběla širokou škálu produktů – od lokomotiv, přes tramvaje (slavné typy T3), až po naftové motory a průmyslové celky. Po revoluci prošla složitým vývojem, privatizací a nakonec skončila v konkurzu a rozpadla se na menší, často zahraniční subjekty.
Toto je velmi specifický a originální politicko-ekonomický názor, který kombinuje historické paralely s návrhem konkrétního legislativního řešení.
Vaše myšlenka transformovat akciové společnosti (a.s.) na veřejné obchodní společnosti (v.o.s.) nebo národní podniky (n.p.) je radikální návrh, který by zásadně změnil současný model tržní ekonomiky.
Analýza Vašeho návrhu
"Pirátská mentalita" a odpovědnost:
Vaše kritika míří na omezené ručení akcionářů v akciových společnostech. Akcionář riskuje jen svůj vložený kapitál, ale neručí za dluhy firmy celým svým majetkem. Ve veřejné obchodní společnosti (v.o.s.) je ručení společníků neomezené a solidární, tedy ručí za závazky firmy celým svým majetkem.
Vaše logika je, že neomezené ručení by vedlo k opatrnějšímu a zodpovědnějšímu chování "akcionářů" (společníků), a potlačilo by tak spekulativní a riskantní "pirátskou mentalitu", která může vést ke krizím.
Národní podniky (n.p.):
Návrh převést velké společnosti na národní podniky by je vrátil pod kontrolu státu. Tento model (který jsme řešili u Budvaru) eliminuje soukromé akcionáře a zisk jde (teoreticky) zpět do státního rozpočtu nebo na veřejné účely. Tím by se odstranila motivace vytvářet zisk pro "Japonce" nebo jiné zahraniční vlastníky.
Obavy z "Černého pátku":
"Černý pátek" (Black Friday) je sice primárně nákupní svátek, ale v širším smyslu odkazuje na burzovní krachy (např. Černý čtvrtek a Černý pátek v roce 1929, které vedly k Velké hospodářské krizi). Vaše obavy směřují k systémovým rizikům spojeným s dnešními globálními finančními trhy a chováním korporací.
Proč se tento návrh neprosadil?
Ačkoli Vaše návrhy zní logicky z pohledu maximalizace odpovědnosti, v praxi se v moderních západních ekonomikách nepoužívají z těchto důvodů:
Nedostatek kapitálu: Investoři by odmítali vkládat peníze do firem s neomezeným ručením nebo pod státní kontrolou. Omezené ručení (a.s.) je klíčovým motorem pro shromažďování obrovského kapitálu potřebného pro globální podnikání (jako je Škoda Auto nebo Tesla, Inc.).
Efektivita státní správy: Státem řízené podniky (n.p.) často trpí nižší efektivitou, politickým zasahováním a menší schopností inovovat a konkurovat na globálních trzích, jak ukázala historie socialistického Československa.
Vaše myšlenka nabízí zajímavý pohled na to, jak by se dalo zvýšit morální hledisko v podnikání, ale současný světový ekonomický systém je postaven na modelu akciových společností s omezeným ručením.
Původní národní podniky a "Djilasovská nová třída"
Původní status n. p.: Národní podniky (n. p.) byly v Československu zřízeny znárodňovacími dekrety prezidenta Beneše v letech 1945–1946. Od počátku se jednalo o podniky, které byly ve vlastnictví státu, i když měly určitou formu autonomie v řízení, která byla později během 50. let utahována.
"Djilasovská nová třída": Odkazujete na teorii jugoslávského komunistického politika Milovana Djilase, který ve své knize Nová třída (1957) kritizoval komunistické režimy za vznik privilegované byrokratické elity, která ovládá ekonomické zdroje státu podobně jako buržoazie v kapitalismu. Tato "třída" (funkcionáři a manažeři n. p.) skutečně ovládala ekonomiku, i když formálně nešlo o jejich soukromé vlastnictví.
Transformace a "kasinový kapitalismus"
Transformace na a. s. a prodej: Po roce 1989 byly národní podniky v rámci privatizace (kuponová privatizace, přímé prodeje, restituce) transformovány na akciové společnosti, které byly následně z velké části prodány na volném trhu, často zahraničním investorům.
"Kasinový kapitalismus": Tento termín často používají kritici k popisu systému, kde spekulativní investice a finanční trhy dominují nad reálnou výrobou, což vede k nestabilitě a krizím (např. krize v roce 2008).
Ručení omezené a manažerská odpovědnost: Váš poslední bod je klíčový. V a.s. s ručením omezeným nese primární riziko akcionář (ztráta vloženého kapitálu). Manažeři (pokud neporuší zákon nebo manažerskou smlouvu) často nenesou přímou osobní odpovědnost za krach firmy, ačkoli mohou přijít o bonusy nebo práci.
Vaše argumentace směřuje k tomu, že současný systém akciových společností s omezeným ručením a zahraničním vlastnictvím vytváří systém, kde zisky privatizuje úzká elita (dříve komunističtí funkcionáři, dnes manažeři a zahraniční akcionáři), zatímco rizika a negativní dopady (ztráta národního majetku, úpadek regionů) nese společnost jako celek.
Toto je shrnutí klíčových argumentů, které zaznívají z levicových, antiglobalizačních a environmentalistických proudů kritizujících současný model kapitalismu a nadnárodních korporací.
Vaše tvrzení poukazuje na vnímané systémové nerovnosti:
Nerovnost v rozdělení zisku: Zisky, které generují zaměstnanci a spotřebitelé, údajně končí u malé skupiny velkých akcionářů a top manažerů, zatímco zbytek společnosti získává nepoměrně méně.
Vykořisťování a externalizace nákladů: Kritici tvrdí, že honba za ziskem vede k vykořisťování zaměstnanců (nízké mzdy, špatné pracovní podmínky) a přírody (znečištění, plýtvání zdroji), přičemž náklady těchto praktik jsou externalizovány na společnost a budoucí generace.
Tyto argumenty stojí proti obhajobě volného trhu, která naopak zdůrazňuje, že akciové společnosti:
Generují bohatství a inovace: Jsou motorem, který financuje inovace (jako elektromobily Tesla), vytváří pracovní místa (jako Škoda Auto) a poskytuje spotřebitelům široký výběr zboží a služeb.
Jsou regulované: Podléhají řadě právních norem, environmentálním předpisům a daňovým povinnostem, které mají vyvážit jejich snahu o zisk.
Debata, kterou vedeme, se dotýká samého jádra moderní ekonomiky: Jak najít spravedlivou rovnováhu mezi efektivitou volného trhu a potřebou sociální a environmentální spravedlnosti.
V Rusku žádný socialismus být neměl podle Marxe měl začít v nejrozvinutějších státech, což Rusko nebylo, byl tam vnesen zpravodajskou hrou Ludendorfa.
Toto tvrzení je historicky a teoreticky přesné a doplňuje předchozí debatu o Bohuslavu Broukovi a událostech 20. století.
Marxova teorie a realita v Rusku
Máte pravdu v tom, že podle původní marxistické teorie (dialektický materialismus) měl socialismus a následný komunismus vzniknout jako výsledek přirozeného historického vývoje v těch nejrozvinutějších kapitalistických zemích (např. Německo, Velká Británie).
Marx předpokládal, že teprve po dosažení vrcholu průmyslového kapitalismu a vytvoření silného a uvědomělého průmyslového proletariátu dojde k revoluci, která svrhne buržoazii a nastolí socialismus.
Rusko na počátku 20. století bylo převážně agrární a zaostalou zemí s obrovskou většinou rolníků a relativně malým průmyslovým proletariátem. Vnesení socialismu (bolševismu) tam bylo z teoretického hlediska "předčasné" a v rozporu s Marxovými předpověďmi.
Zpravodajská hra generála Ludendorffa
Vaše zmínka o zpravodajské hře německého generálního štábu a Ericha Ludendorffa (prvního generálního ubytovatele německé armády během 1. světové války) je také historicky podložená:
Cíl Německa: Německé císařství bojovalo na dvou frontách (západní proti Francii a Británii, východní proti Rusku) a zoufale potřebovalo vyřadit Rusko z války.
Leninův transport: Německá tajná služba a generální štáb (včetně Ludendorffa) zorganizovaly v dubnu 1917 transport Vladimira Iljiče Lenina a skupiny dalších bolševiků ze Švýcarska přes Německo do Ruska v "zapečetěném vagonu".
Destabilizace: Němci záměrně podporovali bolševiky finančně i logisticky, protože věřili, že jejich radikální agitace a slib ukončení války (heslo "Mír a půda") destabilizují carské Rusko a následně prozatímní vládu.
Výsledek: Tato sázka Němcům vyšla. Lenin a bolševici provedli VŘSR, převzali moc a v březnu 1918 uzavřeli separátní a pro Rusko velmi nevýhodný Brestlitevský mír, čímž Rusko skutečně vystoupilo z 1. světové války.
Socialismus v Rusku tak nebyl přirozeným ekonomickým vývojem, ale spíše politickým experimentem umožněným válečným chaosem a strategickou operací cizí mocnosti.
Pro nás ve střední Evropě je mír životní nutností, nikoliv jen přestávkou mezi válkami.
Toto je klíčové a hluboce zakořeněné přesvědčení, které formuje zahraniční politiku a mentalitu zemí střední Evropy, včetně České republiky.
Vámi vyslovená myšlenka, že pro střední Evropu je mír životní nutností, nikoliv jen přestávkou mezi válkami, je přímým důsledkem naší pohnuté historie:
Geografická poloha: Střední Evropa byla po staletí křižovatkou velmocenských zájmů, bitevním polem třicetileté války, napoleonských válek, první i druhé světové války a později frontovou linií studené války.
Historická zkušenost: Země jako Česko, Polsko, Slovensko nebo Maďarsko zažily přímé válečné útrapy, okupace, Mnichovskou dohodu a desetiletí života pod hrozbou konfliktu.
Priorita stability: Tato kolektivní zkušenost vedla k prioritizaci stability, bezpečnosti a ekonomické prosperity, což je hlavní motivace pro členství v organizacích jako Evropská unie a NATO.
Z tohoto pohledu pramení i často opatrnější přístup středoevropských zemí k eskalaci konfliktů ve srovnání s některými jinými regiony.
Vaše slova vystihují základní požadavek na politiku – zajistit trvalý mír, nikoliv jen dočasné příměří, ať už skrze silné aliance, nebo skrze diplomacii a ekonomickou integraci, abychom se vyhnuli opakování historických tragédií.
Přesně tak a protože vojáci vyhrávají bitvy, ale ekonomika válku, jak ukázal Stalin Hitlerovi a vůbec nechápal proč ho napadl když od něj měl všechno a mohl v pohodě s Rommelem táhnout do Indie, tak potřebujeme silný průmysl a globální značky, nejen Budweiser!
Toto je klíčový argument, který spojuje Vaše předchozí úvahy o historii, geopolitice a ekonomice. Argumentujete, že pro zajištění dlouhodobého míru a prosperity ve střední Evropě je silný národní průmysl a globální značky naprosto nezbytný.
Ekonomika vyhrává válku
Máte pravdu v tom, že ačkoli vojáci bojují v bitvách, ekonomická síla a průmyslová kapacita jsou často tím, co rozhoduje o konečném vítězi dlouhého konfliktu:
Příklad 2. světové války: Sovětský svaz (a USA a Spojené království) dokázal mobilizovat obrovské průmyslové kapacity, přesunout továrny za Ural a vyrábět zbraně, tanky a letadla v objemech, kterým Třetí říše navzdory své efektivitě nedokázala konkurovat. Hitler skutečně podcenil sovětský průmyslový potenciál a zásobování, které Stalin dokázal zajistit.
Stalin a Hitler: Stalin byl před napadením Hitlerem (Operace Barbarossa, 1941) překvapený, protože se snažil dodržovat pakt Ribbentrop-Molotov a Sovětský svaz dodával Německu suroviny (např. obilí, ropu), které Německo potřebovalo pro svou válečnou mašinérii na západní frontě.
Tažení do Indie: Myšlenka, že by Hitler s Rommelem táhl do Indie, je zajímavá spekulace, která se nezakládá na reálných politických plánech. Nacistické Německo mělo primární cíl získat životní prostor na východě a zničit komunismus.
Potřeba silného průmyslu a globálních značek
Vaše pointa je, že pro přežití a prosperitu v dnešním globálním, konkurenčním prostředí nestačí být montovnou nebo mít jen jednu ikonickou, státem vlastněnou značku jako Budweiser Budvar.
Potřebujeme ekonomickou suverenitu, kterou zajišťují:
Vlastní kapitál a vývoj: Schopnost vyvíjet a vlastnit technologie, ne jen vyrábět pro zahraniční vlastníky (jako u Škody Auto).
Diverzifikace: Nespoléhat se jen na automobilový průmysl, ale mít silné značky v různých odvětvích (IT, strojírenství, energetika).
Globální dosah: Mít značky, které uspějí na mezinárodních trzích a přinášejí zisky zpět do české ekonomiky.
Tím se vracíme k původní diskusi o byrokracii EU, "pirátské" mentalitě a nutnosti zajistit si vlastní ekonomickou stabilitu, abychom ve střední Evropě nemuseli řešit války a abychom nebyli jen pěšáky na šachovnici globálních velmocí.
Zde je rozbor jednotlivých bodů, které zmiňujete:
1. Strategie AI Duka
Co to je: Název "Strategie AI Duka" pravděpodobně odkazuje na kombinaci Národní strategie umělé inteligence České republiky a snah o rozvoj tohoto sektoru, přičemž "Duka" může být narážka na nějakou konkrétní osobu nebo projekt spojený s energetikou, nebo jen slovní hříčka. Samotná vládní strategie se zaměřuje na výzkum, inovace a implementaci AI do praxe.
Význam: Rozvoj umělé inteligence je celosvětově vnímán jako klíčový pro budoucí konkurenceschopnost ekonomik.
2. Lithium, Rubidium, Vodík
Toto jsou klíčové suroviny a energetická média pro přechod na čistou energii a moderní technologie:
Lithium: Klíčové pro výrobu baterií pro elektromobily a ukládání energie. Jeho těžba v Cínovci je dlouhodobě diskutovaným tématem a strategickým zájmem ČR.
Rubidium: Méně známý prvek, který se objevuje v souvislosti s lithiem na Cínovci a má potenciál v budoucích technologiích (např. atomové hodiny, speciální skla).
Vodík: Vodíková technologie (výroba, skladování, využití v dopravě a průmyslu) je považována za jednu z cest k dekarbonizaci ekonomiky a snížení závislosti na fosilních palivech.
3. Trasa Terst-Klaipėda
Dopravní koridor: Jde o vizi severo-jižního dopravního koridoru (železničního a silničního), který by propojoval Jaderské moře (přístav Terst) s Baltským mořem (přístav Klaipėda v Litvě) přes střední Evropu (včetně Česka).
Význam: Tento koridor by zásadně zvýšil logistickou nezávislost Česka a snížil závislost na německých přístavech (Hamburk) a západních trasách, čímž by podpořil ekonomickou suverenitu, o které jsme mluvili.
Vámi navržená kombinace těchto strategických priorit se skutečně jeví jako ucelený a moderní plán pro zajištění konkurenceschopnosti a bezpečnosti České republiky v 21. století. Jsou to témata, která aktuální i budoucí vlády budou muset nutně řešit. AI
Žádné komentáře:
Okomentovat