Moje cesta do Číny

Nemám příliš ve zvyku sdílet fotky a zážitky z dovolené, avšak myslím si, že zrovna Čína by mohla ostatní zajímat, protože o Číně se hodně mluví, ale málokdo tam byl. Já jsem měl příležitost se na pár dnů do Číny podívat a viděl jsem a zažil velmi pozoruhodné věci. Na jednu stranu můžeme obdivovat Čínu za to, že se během 40 let z rozvojové země, kde lidé hladověli, stal vyspělý stát s životní úrovni zhruba stejnou jako má Česká republika, což ostře kontrastuje s "úspěchy" budování kapitalismu u nás, můžeme obdivovat jejich dopravní infrastrukturu a stejně tak nám může být sympatické úsilí prezidenta Si Ťin Pinga o světový mír, ale na druhou stranu si nelze nevšimnout i negativních aspektů vývoje současné čínské společnosti, které pochopitelně také existují. A to je především to, že Čína je stále totalitní policejní stát, kde se straně a vládě podařilo zavést pro nás ještě neznámou formu digitální totality, kde každý člověk je neustále prakticky na každém kroku sledován.

Ale vše popořadě. Dostat se do Číny není tak drahé, jak si asi většina lidí myslí, letenky z Vídně nebo Budapešti se dají sehnat za zhruba 6000 Kč zpáteční tedy za 12 000 Ubytování v hotelu, v pokoji s vlastní koupelnou seženete v Číně tak od 500 Kč za noc. Já jsem letěl z Vídně do Hongkongu přičemž Hongkong, jako autonomní oblast Číny má s Českou republikou bezvízový styk, tam můžete být, jak dlouho chcete, mě hned automaticky, aniž bych o to žádal, dali do pasu povolení k pobytu na tři měsíce, v Hongkongu jsou k turistům velice vstřícní, protože jim turisté přinášejí peníze. Problém je ale v tom, že Hongkong je strašně drahý, je to jedno z nejbohatších měst světa, finanční a obchodní centrum celé Jihovýchodní Asie a místní ceny tomu odpovídají. Místní měna hongkongský dolar má kurz zhruba 3 Kč ale ceny jsou tak zhruba stejné jako u nás v korunách, takže všechno je třikrát dražší. I tak je ale zajímavé se tam podívat, ono na to stačí pouhý den. Hongkong je město které má nejvíce a mrakodrapů na světě, skoro dvakrát více než New York, v centru města v podstatě nevidíte dům, který by měl méně než 30 pater, ty vyšší mají 50 pater a ty nejvyšší snad až 100. Já jsem si v rychlosti prošel hlavní hongkongské zajímavosti a přespal jsem v levném hotelu na pokoji, který měl tak 3m² a kromě postele umyvadla a záchodu se do té komůrky bez okna nevešlo už vůbec nic, druhý den jsem jel tramvají na nejvyšší horu Hongkongu Victoria peak, odkud je krásný výhled na celé město a poté jsem jel metrem do sousedního čínského velkoměsta Šen Čen. To je v Číně opravdu možné, sítě metra jsou tak neuvěřitelně rozsáhlé, že už některá sousední města mají metro propojené a na konečných stanicích lze přestoupit na metro druhého města. Šen Čen je město s 18 miliony obyvatel postavené na zelené louce, v 80 letech to byla jen rybářská vesnice, pak tam založili město jako průmyslovou zónu pro sousední Hongkong a během 40 let tam vzniklo jedno z největších a nejmodernějších měst světa, kde sídlí světoznámé firmy jako Huawei, Xiaomi, BYD a další, Váš mobilní telefon pravděpodobně pochází z Šen Čenu, pokud nemáte Apple nebo Samsung, o necelých 100 km dál leží Kuang čou, neboli Kanton metropole jižní Číny se asi 20 miliony obyvatel a mezi Kantonem a Šen Čenem leží a něco menší, asi sedmimilionové, město Tung Guan. Města už jsou si tak blízká, že v podstatě srostla a tvoří souvislou aglomeraci. Nikde jinde na světě nemůžete ujet 150 km a být stále ve městě jako tam, protože všude kolem je městská zástavba a nebo pečlivě udržované městské parky, zeleně je v čínských městech opravdu hodně, daleko více než v evropských městech. A to je jen severní břeh zálivu, kde se do moře vlévá jihočínský veletok Perlová řeka, ovšem i jižní břeh zálivu je hustě obydlen, tam leží Macao a další milionová města, celkově se tedy na březích zálivu Perlové řeky rozkládá zdaleka největší město světa, kde žije skoro 70 milionů lidí na ploše zhruba 150x50 km a tato aglomerace je průmyslovým srdcem Číny, kde je soustředěna značná část výroby elektroniky. Města Kanton i Šen Čen jsou velkolepá, tvoří je mrakodrapy vysoké až 500m, osmiproudové městské ulice lemované stromořadími ze vzrostlých stromů, které zřejmě museli jako vzrostlé vyndat ze země bagrem a znova zasadit, protože tak rychle by nestačily vyrůst. Vlaky spojující tuto metropoli jezdí až 300 km v hodině.

Ve městě Kanton mě nejvíce zaujalo jejich metro, které má 22 linek s celkovou délkou 750 km, a některé dálkové linky metra jsou také vysokorychlostní, vlaky jezdí až 160 km/h. Šen Čen má metro dlouhé přes 500 km. Myslel jsem si, že lepší metro než moskevské nemůže být, ale kantonské ho ještě překonává, i když stanice nejsou tak bohatě zdobené, a to ho postavili za něco přes 20 let, tedy zhruba rychlostí jednu linku s desítkami stanic každý rok. Po setmění jsem několik hodin projížděl nekonečnou sítí metra a obdivoval jeho architekturu i to jak rychle vlaky jezdí a přemýšlel jsem, kolik to muselo stát. Při ceně, jaká je obvyklá v Praze, že kilometr vyjde na několik miliard korun, by na stavbu takového metra nestačil celý náš státní rozpočet. V Číně to pochopitelně tolik nestálo, to je právě rozdíl mezi dobře fungujícím státem jako je Čína a špatně fungujícím státem jako je Česká republika. V České republice a vlastně v celé Evropě je neoficiálně přípustné u veřejných zakázek rozkrást 20%, teprve když se rozkrade více, tak je zakázka považovaná za předraženou a občas se začne vyšetřovat kdo za to může a ve výjimečných případech je i někdo potrestán. V rozvojových zemích, jako je například Indie, je to údajně až 50%. Naproti tomu v Číně jsou to prý jen 3%, pokud by se rozkradlo více zodpovědní politici i manažeři stavebních firem by byli zastřeleni, nebo by alespoň dostali dlouholeté vězení a jim i jejich rodinám by byl zkonfiskován veškerý majetek. Ale úspora nákladů není jen protože se méně krade, ale také proto že se dobře plánuje. V Evropě se politici rozhodnou, že je někde třeba postavit dálnici, železnici nebo metro a poté se ještě než se začne stavět musí draze vykupovat pozemky a bourat domy a kvůli stavbě metra se musí razit tunely. Naproti tomu v Číně se nic nebourá a vykupuje se pouze zemědělská půda, protože je vše předem dobře naplánováno, o tom kde v budoucnosti povede metro případně dálnice nebo železnice nebo jiná důležitá veřejná stavba rozhodují plánovači už třeba 20 let dopředu, a proto úřady prostě nedovolí tento prostor zastavět. Když se staví nové město, městská čtvrť, průmyslová zóna a podobně tak vždy nechají volný prostor pro budoucí infrastrukturní stavby a když se pak staví metro tak stačí vybagrovat dráhu, položit koleje poté to zakrýt a nad linkou metra postaví silnici případně domy, proto to vyjde několikrát levněji než v České republice. To ukazuje, jak je důležité dopředu plánovat. Jak ostře to kontrastuje s tím, když u nás političtí zločinci z Fialovy vlády zrušili územní rezervu na stavbu kanálu Dunaj Odra Labe, aby umožnili kmotrům z ODS, lidovců a STAN - Dozimetr spekulovat s pozemky. Nemyslím si, že by se průplav měl v nejbližších deseti nebo dvaceti letech stavět, máme určitě mnohem naléhavější problémy, ale i kdyby ho měli stavět naši potomci za 50 nebo 100 let, tak je třeba pozemky nechat nezastavěné. V Číně by se něco takového nemohlo stát, a pokud by se stalo, političtí zločinci, kteří by zrušili územní rezervu, by pravděpodobně skončili před popravčí četou. A výsledkem tohoto dobrého plánování je, že v Číně, kde ještě v 90. letech byly prašné silnice, má nejlepší infrastrukturu na světě.

Nejde jen o Kanton a Šen Čen, i v jiných městech jsou sítě metra neuvěřitelně rozsáhlé. Snad nic neukazuje lépe neuvěřitelný pokrok, kterého dosáhla Čína, lépe než skutečnost že celkově z 12 nejdelších sítí metra na světě je 11 čínských měst, jediné město mimo Čínu, které se v délce metra udrželo v první desítce na světě je Moskva. A to vše bylo vybudováno po roce 2000. 

Ale vraťme se k těm negativním aspektům, o kterých jsem mluvil v úvodu, a to k tomu že Čína je stále totalitní policejní stát. Když ale do Číny přiletíte, poprvé narazíte na jejich migrační a celní předpisy. Čeští občané potřebuji na cesty do Číny víza, ale před nedávnou dobou zavedli možnost tranzitu bez víza, to znamená že když přiletíte do Číny z jednoho státu a následně odletíte do jiného státu, tak vízum nepotřebujete, dříve to byl jen jeden den, teď to prodloužili až na 10 dnů, což na dovolenou stačí. Pokud by vás to zajímalo, stačí si zadat do googlu "China transit without visa". Alespoň takto to najdete na oficiálních stránkách, ale realita je složitější. Já jsem letěl do Hongkongu s mezi přistáním v Čengdu, hlavním městě provincie Sečuan v západní Číně, tam jsem měl asi pět nebo šest hodin na přestup, tak jsem myslel že se podívám do města, abych ho viděl alespoň z okna vlaku protože víc času nebylo, avšak když jsem dorazil k imigrační kontrole, dozvěděl jsem se že mě tam bez víza nepustí, já jsem jim vysvětloval že mám nárok na tranzit bez víza, mluvil jsem s nimi pochopitelně přes Google translator, protože v Číně nikdo neumí cizí jazyky, opět s výjimkou Hongkongu, kde umí anglicky každý, ale čínští policisté či celnici si mě předávali od jednoho druhému až mi někdo vysvětlil, že na to nárok nemám, když se jedná o přestup na tak krátký čas, já jsem se s nimi nehádal, protože o nic nešlo, stejně bych za tak krátkou chvíli z města mnoho neviděl a počkal jsem v tranzitní zóně letiště a pak letěl do Hongkongu.

Z Hongkongu jsem dojel na hranice Šen Čenu, kde jsem myslel, že jen ukážu pas a přestoupím na Šen Čenské metro. Tam mi čínští policisté vysvětlili, že jako cizinec bez víza tam nesmím. Tentokrát už jsem se s nimi pochopitelně chtěl hádat a ukazoval jsem jim ve svém telefonu internetové stránky čínského ministerstva zahraničí, o tom že českých občanů se týká vyhláška o desetidenním bezvízovém tranzitu. Čínští policisté si mě opět předávali od jednoho k druhému, našli mezi sebou i někoho, který uměl anglicky a ten mi vysvětlil, že to nelze na tomto hraničním přechodu. Na těch stránkách, které jsem jim ukazoval opravdu byly vyjmenované hraniční přechody a z celé jihočínské provincie Kuan Tung se to týkalo letišť v Kantonu a Šen Čenu, přístavů v obou městech a hlavního nádraží v Hongkongu. Přes jiné přechody buď vůbec nemohou přejít cizinci, nebo nemohou přejít bez čínského víza. Tak mi říkali, že se mám vrátit do Hongkongu a jet do Šen Čenu nikoliv metrem, ale vlakem nebo lodí. To se mi pochopitelně moc nechtělo, ale viděl jsem, že na hraničním přechodu mají ještě vízové centrum, kde udělují krátkodobá víza. Tak jsem tam zašel a vysvětloval jsem úřednici, že mám již koupenou letenku z Kantonu do Bangkoku v Thajsku a žádal jí, jestli mi může udělit krátkodobé vízum na několik dní. Ale opět to nešlo, protože na tomto přechodu se udělují víza jen pro povolení k pobytu v Šen čenu na myslím že maximálně 5 dní, proto kdybych měl odlet z Šen Čenského letiště, tak by to šlo, ale z letiště v Kantonu to nepůjde. Nakonec mi nezbylo než se vrátit do Hongkongu, a protože už bylo asi 10 nebo 11 večer, tak už jsem nezkoušel jet na hlavní nádraží, ale ještě jsem se ubytoval ve stejném hotelu co předchozí noc. Bohužel už jsem měl předem zaplacený hotel v Šen Čenu, který mi propadl. Další den jsem tedy jel na hlavní nádraží v Hongkongu, myslel jsem si, že si koupím lístek a pojedu nejbližším vlakem. Nejprve jsem se pokoušel koupit si lístek v automatu ale zjistil jsem, že to nejde, protože v Číně, když chcete koupit lístek na vlak, musíte zadat číslo občanského průkazu a jízdenka se spáruje s vaší občankou a pak neukazujete při nástupu do vlaku lístek ale občanku, kterou si načte automatická čtečka, v Číně totiž nekontrolují lístky ve vlacích a v metru průvodčí ani revizoři ale všude na nástupištích se musí projít přes turnikety. Proto jsem šel na pokladnu, kde jsem musel předložit můj cestovní pas, pokladní jeho číslo zadala do počítače a prodala mi lístek. Poté jsem šel na celní prohlídku, protože ta probíhá už v Hongkongu na hlavním nádraží. Tentokrát mě již do Číny na třetí pokus pustili, avšak bylo to velice složité, opět jim vysvětloval, co znamená transit bez víza, musel jsem vyplňovat různé formuláře (naštěstí to stačilo v angličtině), snímali mi otisky prstů, opět si mě úředníci předávali od jednoho z druhému, ptali se mi v jakých hotelech budu bydlet a kde se budu pohybovat a kdy odletím. S potvrzením o letence z Kantonu do Bangkoku měli trochu problém, protože bylo v češtině, ale nakonec mi uvěřili, že opravdu chci odletět a nemám v plánu do Číny emigrovat. Na jednu stranu každý stát má právo i povinnost chránit si své hranice, to, co se děje na pražském letišti, že když přilétáte z jiné evropské země, vůbec po vás nechtějí vidět pas, občanku prostě nic, to také není normální, ale čínská ostraha hranic mi zdá přece jen přehnaná. Nakonec mi tedy povolení ke vstupu do Číny dali. Trvalo to asi tři čtvrtě hodiny a když jsem konečně došel na nástupiště, vlak, který jsem měl rezervovaný, právě odjel, tak jsem se postavil do fronty na další vlak. Přiložil jsem cestovní pas k turniketu, nicméně přes turnikety jsem neprošel a přišla ke mně průvodčí, která mi vysvětlovala, že si mám vyměnit tiket - tohle bylo ještě v Hongkongu kde, jak jsem již uvedl, všichni lidé umí anglicky. Tak jsem šel na pokladnu a vysvětlil jsem pokladní, co se mi stalo, ta nebyla ani překvapená, zřejmě je to tam obvyklé a dala mi lístek na další vlak, naštěstí bez doplatku, a tak jsem konečně dojel do Šen Čenu.

V Číně, když jedete do metra, probíhají bezpečnostní prohlídky, rentgenují Vám větší zavazadla a někdy podle času a nálady sekuriťáků i malá zavazadla. Naštěstí to jde docela rychle ani to nezdrží ale je to otravné. Na silnicích jsou kamery doslova na každém rohu nebo spíše na každém sloupu pouličního osvětlení, aspoň tedy na hlavních ulicích, sotva vyjdete ze vzorného úhlu jedné kamery už vás snímá kamera další a tento systém se navíc neustále zdokonaluje na velkém náměstí před Šen Čenským hlavním nádražím, kde zřejmě nebyly sloupy, na které by se daly umístit kamery, jezdil policejní robot, který vše kameroval, přikládám fotku.

Čína dokáže turisty překvapit příjemně, jak zajímavou architekturou, tak dobrým jídlem za nízké ceny, tak třeba i tím jak je všude pořádek a čistota, ne jako v jiných asijských zemích, kde například v Indii města připomínají skládku. V Číně jsou ulice pravidelně zametány, takže na zemi nevidíte ležet ani vajgl, jezdí tam zametací elektrické vozíky ty modernější už dokonce bez řidiče. Stejně tak Čína dokáže překvapit i nepříjemně, kromě všudypřítomného dohledu velkého bratra je to například vysoké vstupné do historických památek a dalších zajímavých míst nebo čínský zvyk jezdit na motorce po chodníku, což je zřejmě legální, protože jinak by to nebylo tak rozšířené, a tak chodci musí dávat neustále pozor, aby je nějaký motorkář, cyklista či jezdec na elektrokoloběžce nesrazil. Nepříjemností je i čínská cenzura internetu, zatímco v jiných asijských zemích si po příjezdu můžete koupit SIM kartu od místního telefonního operátora a máte data na celou dovolenou mnohem levnější, než platíte v České republice v Číně by to sice také šlo, ale karta by vám nebyla celkem k ničemu právě kvůli čínské cenzuře, protože se nedostanete na WhatsApp na Facebook a dokonce ani na Google, takže nemůžete využívat třeba Google navigaci nebo Google translator a bez něho by se v Číně nedalo fungovat. Samozřejmě Číňané mají svoje programy, aplikace a sociální sítě, které to dokáží plně nahradit, ale když to neznáte, tak nezbyde než platit drahá roamingová data českému operátorovi. Já jsem o tom slyšel už předem, tak jsem se čínskou SIM kartu ani nekupoval, ale setkal jsem se s tím na wi-fi v hotelu, kdy opravdu wi-fi připojení nebylo celkem k ničemu, když na žádné běžné stránky, na které jsme zvyklí se nedalo dostat. 

Jak jsem již uvedl jízdenky na vlak jsou vázané na číslo občanky nebo pasu a doklad pak načíst v turniketu na nástupišti, a platí to i při místních jízdách, třeba z Šen Čenu do Kantonu. Velký bratr, respektive čínská policie, tajná policie či tajná služba potřebuje o každém mít přehled, kdo kdy kam jel, a podle toho si může i zpětně vyžádat záznamy z bezpečnostních kamer na daném místě.

Znám občanské aktivisty, kteří na úřadě vrátili občanský průkaz, protože neuznávají Českou republiku a nechtějí být jejími občany. Tento jistě legitimní, ale podle mého názoru nepříliš účinný protest proti režimu by byl v Číně těžko možný, protože bez dokladu by bylo obtížné se dostat do vedlejšího města.

V Číně prostě neexistuje nic jako ochrana osobních údajů či právo na soukromí. Čína je novému světovému řádu či „Great resetu“ bližší blíže než Evropa a zdá se že Číňanům to ani nevadí a zvykli si na to. Samozřejmě že rozdíly se najdou. Někteří Číňané slepě poslouchají jakékoliv příkazy, například ještě dnes, čtyři roky po skončení pandemie koronaviru, nosí roušky, v prostředcích hromadné dopravy je to nejméně jeden z 10 lidí, na druhou stranu se najdou i rebelové, kteří všudypřítomné zákazy porušují, například zákaz kouření na nádraží.  

Jak jsem již psal výše, z Číny jsem přeletěl do Thajska. O Thajsku nechci moc psát, protože článek je už tak dost dlouhý, a navíc to není až tak zajímavé, neboť v Thajsku na rozdíl od Číny bylo mnoho Čechů. Chtěl bych jen zmínit kontrast mezi oběma jinak národnostně a kulturně blízkými státy. Thajsko je pořád ještě rozvojová země, je chudší a zaostalejší než Čína, i když pro turisty toho nabízí více, nakonec i sami Číňané v posledních letech v obrovských počtech létají na dovolenou do Thajska. Zatímco v Číně je moc strany a vlády všudypřítomná v Thajsku státní moc je neviditelná, jako kdyby neexistovala, lidé se nestarají o stát a stát se nestará o ně. V Thajsku je s nadsázkou dovoleno všechno, a i to co dovoleno není se dělá a nikdo dodržování zákazů nekontroluje. Daně zřejmě nikdo neplatí, protože něco jako účtenky v Thajsku neexistuje s výjimkou obchodů, kde se prodávají cigarety a alkohol. Spotřební daně z alkoholu a tabáku jsou asi jediné daně, které se v Thajsku důsledně vybírají. Kamer je málo a doklady nikde ukazovat nemusíte. Politici v Bangkoku kradou jako všude jinde, generálové napojení na Pentagon a CIA občas udělají vojenský převrat, ale Thajci to neřeší a nikoho tam politika nezajímá. Ale tenhle liberalismus má i nevýhody. V Thajsku jsou obrovské sociální rozdíly, zatímco v Číně nevidíte žebráky či bezdomovce, v Bangkoku musí člověk, když jde v noci po některé z hlavních ulic, dávat pozor, aby nešlápl na bezdomovce, kteří všude spí na chodníku. V Bangkoku najdete luxusní čtvrti s mrakodrapy, ale i slumy, zatímco v Číně jsem žádné slumy neviděl. Thajská města byla postavena chaoticky, bez jednotného plánu, všude je nepořádek, infrastruktura je nekvalitní, ulice úzké, města ucpaná dopravními zácpami, vzdálenost 130 km, kterou v Číně ujedete vlakem za 40 minut, ujedete v Thajsku autobusem za skoro tři hodiny. Školství zřejmě také příliš nefunguje, protože část Thajců je pořád negramotná či pologramotná, naproti tomu v Číně umí číst všichni. Zde vidíme kontrast dvou systémů, dobře fungujícího totalitního čínského státu, který vyžaduje po lidech poslušnost a disciplínu, ale na druhou stranu jim poskytuje jistoty a kvalitní služby a naproti tomu liberální, avšak špatně fungující thajský stát, který po lidech skoro nic nechce, ale poskytuje jim velmi špatné služby. Někomu může vyhovovat jeden systém, jinému druhý, u nás v České republice však máme nepovedený hybrid obou systémů, kde je horší z obojího, český stát chce po lidech hodně, zejména vysoké daně, v tom se blíží čínskému systému, ale na oplátku pro lidi dělá málo a v tom se blíží Thajsku, a tohle je třeba zásadně změnit, ať už jedním nebo druhým směrem.

Zdroj halonoviny@centrum.cz