Představte si muže, který velel celé armádě a současně vlastnil statky o rozloze malého státu. Jeho jméno se dokonce objevilo v literatuře jako symbol krutého šlechtického tyrana. Nejde však o postavu z románu, ale o skutečného historického aristokrata: arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský, jeden z nejmocnějších a nejbohatších mužů habsburské monarchie.
Bedřich Rakousko-Těšínský se narodil roku 1856 do habsbursko-lotrinské dynastie. Od mládí byl vychováván nejen pro vojenskou dráhu, ale také k převzetí správy obrovských rodových majetků. Po svém strýci arcivévodovi Albrechtovi zdědil roku 1895 Těšínské knížectví a rozsáhlá panství na Moravě i v Uhrách. Na počátku 20. století mu patřilo téměř 200 000 hektarů půdy, což z něj činilo jednoho z největších pozemkových vlastníků ve střední Evropě; jeho bohatství pramenilo především z těžby uhlí ve Slezsku a z provozu Třineckých železáren, kde byl významným akcionářem. Některé zdroje dokonce uvádějí, že jeho soukromé jmění převyšovalo bohatství samotného císaře.
Jako mnoho Habsburků zahájil Bedřich vojenskou kariéru velmi brzy – v pouhých 15 letech nastoupil k tyrolským myslivcům jako poručík. Díky svému postavení i schopnostem rychle postupoval v hodnostech: už ve 26 letech byl jmenován generálmajorem a později velel armádnímu sboru v Prešpurku (Bratislavě). V roce 1914, po sarajevském atentátu a vypuknutí první světové války, jej císař František Josef I. jmenoval vrchním velitelem celé rakousko-uherské armády s hodností polního maršála. Přestože formálně stál v čele milionové armády, faktické strategické řízení ponechával na náčelníkovi generálního štábu, generálu Franzi Conradovi von Hötzendorf.
Koncem roku 1916, po nástupu nového císaře Karla I., byl Bedřich z funkce odvolán (mladý panovník převzal vrchní velení osobně) a na rozloučenou jej ceremonálně vyznamenal – tím Bedřichova aktivní vojenská kariéra fakticky skončila ⚔.
Rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918 znamenal pro arcivévodu Bedřicha dramatický zlom. Nově vzniklé státy – Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko a další – zkonfiskovaly většinu jeho majetků. Bedřich tak přišel o Těšínské knížectví, panství Frýdek, Židlochovice, Víglaš i jiné rozsáhlé pozemky s průmyslovými podniky. V poválečném Rakousku mu zůstalo jen několik nemovitostí, které však záhy postihla pozemková reforma a také mimořádná majetková dávka – tato jednorázová daň dosáhla astronomické výše 530 milionů korun a prakticky pohltila zbytek jeho jmění. Z kdysi nejbohatšího velkostatkáře se tak stal téměř nemajetný šlechtic.
V roce 1921 přesídlil s rodinou do Maďarska, kde mu zůstala část panství. Poslední těšínský kníže zemřel 30. prosince 1936 v Mosonmagyaróváru (Uhry) ve věku 80 let a byl pohřben v tamní rodinné hrobce.
Jméno arcivévody Bedřicha vstoupilo i do české literatury. Slezský básník Petr Bezruč jej ve svých Slezských písních vykreslil pod přezdívkou „markýz Géro“ jako krutého utlačovatele slezského lidu. Ve skutečnosti však Bedřich patřil k těm aristokratům, kteří prosazovali modernizaci a sociální odpovědnost. Ve svých podnicích zaváděl pokrokové technologie – například jako první v Evropě začal vyrábět parní pluhy – a zřizoval podpůrné fondy pro vdovy a sirotky zaměstnanců; v beskydských pralesích Mionší a Salajka dokonce založil jednu z nejstarších přírodních rezervací. Byl znám také jako mecenáš umění – spravoval proslulou vídeňskou galerii Albertina a výrazně ji obohatil o cenné sbírky.
Osud mu tedy přihrál pověst literárního padoucha, avšak z historického pohledu jde o výraznou osobnost – schopného hospodáře a jednoho z nejvyšších vojenských představitelů monarchie s pozoruhodným životním příběhem.
Zdroj fb Zuckerberg
Žádné komentáře:
Okomentovat