Oči
krásnější než studánky
i než nebe
chrpy z kterých zebe
Básníku
proč chystáš živou skutečnost
do sítě mrtvých slov?
Tvořím skutečnost nejskutečnější
ty jeden hlupáku zítřejší!
V němém údivu tu postávám
zpívám
jak jinak své city vyřknout mám
Nepoznatelnému bohu
Tato báseň je stručným, ale intenzivním dialogem o podstatě umělecké tvorby a neschopnosti jazyka plně zachytit krásu světa. Lze ji rozdělit do tří rovin:
1. Rozpor mezi prožitkem a slovem
První sloka nasazuje tón klasické milostné lyriky (přirovnání očí k nebi a chrpám). Vzápětí však přichází kritická otázka: Proč se básník snaží živou, pulzující realitu polapit do „sítě mrtvých slov“? Autor zde tematizuje věčné dilema literátů – slovo je statické, zatímco skutečnost je v neustálém pohybu.
2. Básníkova obhajoba
Odpověď v třetí sloce je úsečná a sebevědomá. Básník odmítá, že by slova byla mrtvá. Naopak tvrdí, že skrze umění vytváří „skutečnost nejskutečnější“. Tím odkazuje na myšlenku, že teprve umělecké ztvárnění dává chaosu světa řád, hloubku a trvalou hodnotu. Oslovení „hlupáku zítřejší“ naznačuje, že smysl poezie často pochopíme až s odstupem času.
3. Pokora a úžas
Závěr básně se vrací k emocionalitě. Autor přiznává „němý údiv“. Zpěv (poezie) zde není volbou, ale nutností – jedinou cestou, jak vyjádřit city, které jsou jinak nesdělitelné.
Shrnutí:
Text je moderní, civilní a vyhýbá se zbytečnému patosu, i když pracuje s tradičními motivy. Silnou stránkou je dynamika mezi skepsí (slova jsou mrtvá) a tvůrčím zápalem (tvořím nad-realitu). Je to oslava tvůrčího procesu, který i přes svou nedokonalost zůstává nejvyšším projevem lidského citu.
Žádné komentáře:
Okomentovat