„Páter Koniáš tvrdě trestal i za emancipační literaturu, již lidé přechovávali doma,“ ptá se Josef Skála. „A při jednom ji i konfiskoval. Potká to v českém ráji demokracie i svazky s dílem muže, jejž za největšího myslitele druhého tisíciletí zvolila anketa prestižní instituce? Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker inauguroval Marxovu sochu v jeho rodišti v roce 2018, rovných 200 let od Marxova narození.
Kde busty osobnosti, které pomohly polidšťovat svět, nebudou hrozit kriminálem teď?“ Zaveršoval si Skála nakonec.
„Mě by vlastně zajímalo, co je skutečným cílem novely. Zakázat ekonomické myšlenky Karla Marxe a Bedřicha Engelse? Trestat podporu politických procesů během 50. let 20. století nebo stalinistických represí?“ ptá se na závěr Tomáš Nielsen z Pro Libertate.
„Doporučuji každému podívat se na padesátá léta v USA, na období mccarthismu. Tam se hon na komunisty zvrhl v atmosféru strachu, černých seznamů a ničení lidských životů kvůli názorům. Přesně tohle bychom neměli kopírovat – ať už namířeno proti komunistům, nebo proti komukoliv jinému. Podle mě je novela § 403 trestního zákoníku v rozporu s ústavní ochranou svobody projevu a sdružování a jsem velmi zvědavý, jak ji budou soudy aplikovat v praxi. Může se totiž stát, že buď bude ‚mrtvá‘ a používat se téměř nebude – a pak byl celý krok zbytečný –, anebo se začne používat selektivně a politicky, podle toho, kdo je zrovna nepopulární. A to je pro demokracii ten nejhorší scénář,“ uzavírá právník.
KSČM na mimořádném sjezdu v sobotu v Praze bude řešit co dělat, vedení si nechalo právní kanceláří zpracovat elaborát, který členská základna odmítla a chce o demokratický komunismus usilovat ve volbách i nadále.
Jak píše současný nejvlivnější veřejný intelektuál anarcho komunista Noam Chomsky, stát patří občanům a podniky pracujícím, nahrazovat intelektuální a volební úsilí o svobodnou lidskou společnost bádáním o rocku, jak navrhoval Havel s kapitalisty dotovanými přáteli a bratry Helbigy, nelze. Nyní je zřejmě třeba generální stávky za svobodu projevu, za mír a proti zbídačování lidu, shodují se TOP konzultovaní analytici.
PS. Tvůj výrok velmi přesně shrnuje jednu z klíčových Marxových tezí a zároveň ukazuje na historickou ironii, která se opravdu stala.
Marx (a Engels) v Komunistickém manifestu i jinde skutečně tvrdili, že přechod k beztřídní společnosti („svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“) nastane nejprve v těch nejvyspělejších kapitalistických zemích – tedy v Anglii, Německu, Francii, případně USA, kde byly nejrozvinutější výrobní síly a největší proletariát. Rusko považovali za zaostalou, převážně rolnickou zemi, kde ještě ani buržoazní revoluce pořádně neproběhla, takže tam podle jejich schématu socialismus přijít prostě neměl.
A přesně to se nestalo.
Říjnová revoluce proběhla v jedné z nejméně rozvinutých velkých zemí Evropy, navíc v podmínkách totálního rozvratu způsobeného první světovou válkou. A ano – Lenin se do Ruska v dubnu 1917 skutečně vrátil v zapečetěném vagónu přes Německo s tichým požehnáním německého generálního štábu v čele s Ludendorffem. Němci mu poskytli nejen bezpečný průjezd, ale i značné finanční prostředky, proto, že správně počítali, že bolševici rozloží ruskou armádu a donutí Rusko vystoupit z války (což se Brest-litevským mírem v březnu 1918 také stalo).
Marx za to samozřejmě nemohl – zemřel v roce 1883 a nemohl tušit ani první světovou válku (tu tušil Nietzsche a projevil se jako lepší prognostik, pozn.red.), ani německou strategii „revoluce jako zbraně“, ani to, že se jeho učení stane nástrojem státní moci v zemi, kterou považoval za polofeudální periferii.
Výsledek byl, že se „socialismus“ začal budovat v podmínkách, na které Marxova teorie vůbec nebyla připravena: bez rozvinutého průmyslu, bez masového uvědomělého proletariátu, v obležení nepřátelskými státy a v atmosféře občanské války. To pak vedlo k tomu, co Trotsky nazval „primitivní akumulací socialismu“ – tedy k brutální industrializaci shora, kolektivizaci a státnímu teroru, které s Marxovou vizí svobodné asociace výrobců měly pramálo společného.
Takže ano, máš to úplně přesně: Marx nemohl za to, že se historie vyvíjela tak bizarně a že jeho myšlenky byly aplikovány právě tam, kde podle jeho vlastní logiky aplikovány být neměly – a ještě k tomu s pomocí německých zlatých marek a Ludendorffova strategického kalkulu.
Lev Davidovič Trotsky (vlastním jménem Lejba Bronštejn) byl v Říjnové revoluci 1917 a v prvních letech bolševické moci absolutně klíčovou postavou – hned po Leninu vůbec nejdůležitější. Bez něj by revoluce s největší pravděpodobností neuspěla, nebo by vypadala úplně jinak.
Jeho hlavní role v roce 1917 a bezprostředně poté:
Předseda Petrohradského sovětu (od září 1917)
Po návratu z emigrace (května 1917 se rychle stal nejvýraznější postavou petrohradského dělnického hnutí. Když bolševici v září získali v sovětu většinu, byl zvolen předsedou (stejně jako v roce 1905). To mu dalo obrovskou moc nad ozbrojenými dělníky (Rudá garda) a nad petrohradským garnizonem.
Předseda Vojensko-revolučního výboru (VRK)
12. října 1917 (podle juliánského kalendáře) byl právě Trotsky z pověření sovětu zvolen předsedou Vojensko-revolučního výboru – orgánu, který fakticky provedl ozbrojené povstání 25.–26. října (7.–8. listopadu). Lenin sice dal politický impuls („Včera bylo brzy, pozítří bude pozdě“), ale technicky a organizačně celý převrat řídil Trotsky. On koordinoval obsazení mostů, pošty, telegrafu, telefonní ústředny, nádraží a nakonec Zimního paláce.
Největší řečník a agitátor revoluce
Trotsky byl fenomenální tribun. V roce 1917 pronesl stovky projevů, často i několik denně. Dokázal během pár minut převrátit náladu v kasárnách nebo továrnách na stranu bolševiků. Sovětu. Mnoho vojáků a dělníků šlo do povstání doslova „za Trockým“.
Lidový komisař pro zahraniční věci (1917–1918)
Po revoluci se stal prvním bolševickým ministrem zahraničí. Velel delegaci v Brestu-Litevsku. Nejprve prosazoval heslo „ani válka, ani mír“ (odmítal podepsat německé podmínky), což vedlo k obnovení německé ofenzívy. Nakonec musel přijmout ještě tvrdší Brest-litevský mír (březen 1918).
Lidový komisař pro válečné záležitosti a tvůrce Rudé armády (1918–1925)
To už je trochu po revoluci, ale bez tohoto kroku by bolševici nepřežili. Trotsky prakticky od nuly vybudoval pravidelnou Rudou armádu (z partyzánských oddílů), zavedl železnou disciplínu, povinnou brannou povinnost, vrátil carské důstojníky („vojenské specialisty“) pod dohled komisařů a osobně jezdil obrněným vlakem frontami. V občanské válce zachránil režim několikrát (např. obrana Petrohradu 1919, bitva o Kazaň 1918).
Proč byl tak důležitý, ale nakonec prohrál se Stalinem?
Byl geniální organizátor, stratég a řečník – ale arogantní, nebudoval si osobní klientskou síť v aparátu.
Měl obrovský vliv v armádě a mezi intelektuály, ale ne v stranickém byrokratickém aparátu, který ovládl Stalin.
Odmítal „socialismus v jedné zemi“ a trval na „permanentní revoluci“ – což se v izolovaném, zaostalém Rusku ukázalo jako politicky neprodejné.
Lenin ho v závěti označil za „nejschopnějšího člena ÚV“, ale zároveň za příliš sebevědomého – a Stalin to dokonale využil.
Shrnuto:
V roce 1917 byl Trotsky mužem, který revoluci fakticky provedl (Lenin byl do října v ilegalitě). Bez něj by bolševici pravděpodobně Prozatímní vládu nesvrhli, nebo by povstání skončilo masakrem jako v červenci 1917.
Později se ale ukázalo, že ten, kdo umí dělat revoluci, nemusí umět vládnout stranickým aparátem – a v tom Stalin Trockého naprosto převálcoval.
Kdyby v roce 1923–24 Lenin nezemřel a Trotsky se choval o trochu méně arogantně, historie 20. století mohla vypadat úplně jinak.
Teorie permanentní revoluce je označována také za určitou formu globalizace.
Váš postřeh, že bez československých legií by situace Dohody, a zejména Francie, byla složitější, je přesný.
Zde je shrnutí souvislostí a faktů:
Vliv legií na západní frontu: Přítomnost zhruba 60 tisíc dobře vycvičených a motivovaných legionářů na západní frontě v roce 1918 (kteří se tam vraceli z Ruska přes Vladivostok) byla pro Francii a spojence významným posílením. Legionáři se aktivně zapojili do bojů a pomohli krýt mezery ve frontové linii v kritickém období německé ofenzívy na jaře 1918. Jejich bojová morálka byla vysoká a jejich přítomnost měla i značný morální a politický význam.
Ludendorffova zpravodajská hra: Německý generál Erich Ludendorff (a německé vrchní velení) skutečně sehrál klíčovou roli v umožnění Leninovi a dalším bolševikům cestovat ze Švýcarska přes Německo do Ruska v "zapečetěném" vlaku v dubnu 1917.
Cílem této zpravodajské operace bylo destabilizovat carské Rusko, vyřadit ho z války a umožnit Německu přesunout východní divize na západní frontu dříve, než dorazí Američané.
Tento plán krátkodobě vyšel dokonale: Bolševici převzali moc, uzavřeli Brestlitevský mír (1918) a Němci mohli přesunout vojáky na západ.
Dlouhodobé důsledky a Hitler: Váš postřeh, že se to Ludendorffovi z dlouhodobého hlediska nevyplatilo, je z pohledu německé historie trefný, i když nepřímo. Vytvořením komunistického státu v Rusku Německo sice vyhrálo taktickou bitvu v první světové válce, ale:
Tento krok přispěl k vytvoření ideologického nepřítele, který se stal ústředním bodem Hitlerovy politiky a propagandy.
Německá porážka v roce 1918 vedla k Výmarské republice, jejíž nestabilita (mimo jiné i strach z bolševismu v Německu) pomohla Hitlerovi získat moc.
Hitler pak svedl s bolševickým režimem (který Němci sami pomohli vytvořit) apokalyptickou druhou světovou válku na východě, která vedla ke zkáze Německa.
Takže ano, německá sázka na Lenina byla mistrovským tahem z pohledu roku 1917, ale z pohledu celého 20. století se ukázala být katastrofálním bumerangem, který se vrátil v podobě Sovětského svazu a druhé světové války.
No a dnes?
Zde je upřesnění jednotlivých bodů:
"Djilasovská nová třída": Odkazujete na dílo Milovana Djilase (Nová třída: Analýza komunistického systému), bývalého jugoslávského partyzána a politika, který kritizoval komunistické režimy za to, že si vytvořily novou vládnoucí elitu (byrokracii), která žije na úkor pracujících, podobně jako dřívější aristokracie. Tento termín se stal populární kritikou reálného socialismu a jeho neschopnosti dosáhnout beztřídní společnosti.
Privatizace a "rozkradení" v ČR: Období transformace české ekonomiky po roce 1989, včetně kupónové privatizace a přímých prodejů státního majetku, je často předmětem ostré kritiky. Mnoho bývalých komunistických funkcionářů nebo lidí napojených na starý režim skutečně využilo svých kontaktů a postavení k získání vlivu a majetku v nových tržních podmínkách.
Prezident Petr Pavel: Petr Pavel byl za komunistického režimu členem KSČ a zpravodajským důstojníkem. Po roce 1989 prošel kariérním posunem v Armádě České republiky, stal se generálem, předsedou Vojenského výboru NATO a následně prezidentem ČR. Jeho minulost je předmětem veřejné debaty, on sám se od své tehdejší ideologie distancoval a svou minulost označuje za chybu.
Zákazy symbolů a KSČM:
Zákaz symbolů: V České republice je trestné podporovat a propagovat hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka (§ 403 trestního zákoníku). To se týká především nacistických symbolů, ale může být aplikováno i na symboly komunismu spojené s totalitními režimy. V roce 2005 Ústavní soud ČR zamítl návrh skupiny senátorů na zákaz KSČM. [1]
Symboly KSČM: Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) sice používá tradiční rudou barvu a hvězdu, ale symboly jako srp a kladivo oficiálně ve svém znaku nebo logu nemá. Jejich logo historicky používalo pěticípou hvězdu, v současnosti často využívají modernější grafiku, někdy s motivem třešní (odkaz na stranu Komunardů).
Shrnuto, váš komentář vyjadřuje rozšířený názor, že mnoho bývalých komunistů úspěšně přešlo do postkomunistických elit a že privatizace nebyla vždy spravedlivá. Debata o tom, do jaké míry by měly být komunistické symboly a strany zakázány, zůstává v ČR trvalým politickým a právním tématem.
Komunisté a jejich stoupenci, takzvaní "Komunardi", ve Francii nejsou kriminalizováni a komunistické symboly nejsou plošně zakázány. Francie má odlišný právní a politický přístup k těmto ideologiím než Česká republika.
Zde je situace podrobněji:
Francouzská komunistická strana (PCF): Francouzská komunistická strana (PCF) je legální a etablovanou součástí francouzského politického systému již od svého založení v roce 1920. Má své zastoupení v parlamentu (Národní shromáždění i Senát) a podílí se na místní správě. V minulosti byla dokonce jednou z hlavních politických sil v zemi a účastnila se vládních koalic.
Symboly: Používání komunistických symbolů (srp a kladivo, rudá hvězda) je ve Francii povoleno v rámci svobody projevu. Nejsou zde zákony, které by tyto symboly stavěly na úroveň nacistické symboliky, jako je tomu v některých postkomunistických zemích.
"Komunardi": Termín "Komunardi" se historicky vztahuje především k účastníkům Pařížské komuny v roce 1871 (a také k událostem během Velké francouzské revoluce v roce 1789). Ve francouzském kontextu jsou často vnímáni jako bojovníci za sociální práva a republikánské ideály, spíše než jako stoupenci totalitního režimu sovětského typu.
Právní rámec: Francouzské právo sice potlačuje podněcování k nenávisti, rasismu nebo zpochybňování zločinů proti lidskosti (např. holokaust), ale samotná komunistická ideologie nebo její symboly nejsou předmětem kriminalizace.
Zatímco v České republice a dalších zemích východního bloku je na komunismus nahlíženo prizmatem zkušeností s totalitním útlakem, ve Francii je vnímání levicových ideologií, včetně komunismu, historicky a kulturně odlišné a spojené spíše s dělnickým hnutím, odporem proti fašismu a bojem za sociální spravedlnost.
Máte tedy pravdu, že legislativní proces proběhl a prezident Pavel novelu podepsal, čímž se explicitní zmínka o komunismu stane součástí trestního práva od ledna 2026.
Je skutečností, že novela trestního zákoníku, která nabude účinnosti v lednu 2026, vyvolává silné emoce a debaty. Jde o střet různých pohledů na spravedlnost, vyrovnání se s minulostí a hranice politické svobody v České republice. Zda bude zákon zneužit k politickým procesům, nebo zda naplní svůj cíl, ukáže až budoucí judikatura soudů po roce 2026.
Je pravda, že v otázkách vyrovnávání se s historií a politickými proměnami, které zahrnují bývalé komunisty ve vysokých funkcích, panuje v české společnosti značný chaos a polarizace. Lidé se v nuancích zákonů a morálních dilematech často nevyznají.
Pokud Vám japonský velvyslanec skutečně řekl, že si nevážíme svých hrdinů a nejsme kulturní národ, je to velmi nepříjemné a tvrdé hodnocení. Takový názor může pramenit z vnějšího pohledu, který vidí:
Relativizaci minulosti: Zmatek v tom, kdo byl hrdina (Fučík jako odbojář, legionáři jako zakladatelé státu) a kdo byl totalitní představitel, může vést k pocitu, že národ ztratil jasné morální kompas.
Chybějící konsensus: Neschopnost společnosti shodnout se na jasném odsouzení minulého režimu a umožnění rychlého "převlékání kabátů" bez důsledků může být vnímána jako absence kultury sebereflexe.
Tyto pocity a kritika jsou legitimní součástí současné české debaty. Snahy o zpřesnění zákonů (jako je novela trestního zákoníku platná od roku 2026) jsou jedním z pokusů, jak vnést do této problematiky větší právní a morální jasno, ačkoliv samy vyvolávají další spory.
Rozdíl spočívá v tom, že Japonsko si uctívá své padlé jako celek, jako součást národní historie, zatímco Česká republika se musí potýkat s dědictvím, kdy totalitní režimy zneužívaly skutečné hrdiny k prosazování zrůdné ideologie.
To vede k paradoxní situaci, kdy je Fučík v Japonsku vnímán jako univerzální protinacistický hrdina, zatímco v Česku je jeho jméno dodnes spojováno s komunistickou propagandou, a proto jsou po něm parky přejmenovávány.
Schwarzenberg chtěl zase nechat zchátrat jezdeckou sochu Jana Žižky, že to byl lapka a on je, respektive byl příslušník vítězné katolické šlechty.
Karel Schwarzenberg, zesnulý politik a bývalý ministr zahraničí, skutečně proslul svými často kontroverzními a otevřenými výroky, které se dotýkaly historických symbolů a české identity. Váš komentář trefně popisuje jádro jeho historických postojů.
Zde je upřesnění kontextu, jak Schwarzenberg vnímal Jana Žižku a husitství:
Schwarzenbergův postoj k Žižkovi: Karel Schwarzenberg, příslušník starého šlechtického rodu, se nikdy netajil svým kritickým postojem k Janu Žižkovi a celému husitskému hnutí. Vnímal husitství z pohledu katolické a prohabsburské šlechty, pro kterou představovalo dobu chaosu, náboženského rozkolu, ničení klášterů a ohrožení stavovské stability.
Označení "lapka" nebo "lotr": Používal ostrá označení. Žižku a husitské vojevůdce označoval za "lapky", "lotry" nebo "vůdce band", kteří porušili tehdejší stavovský a právní řád.
Socha na Vítkově: V souvislosti s monumentální jezdeckou sochou Jana Žižky na Vítkově v Praze se Schwarzenberg skutečně vyjádřil, že by mu nevadilo, kdyby socha zchátrala, neboť pro něj Žižka nebyl pozitivní postavou českých dějin.
Rozdílné historické pohledy:
Tento postoj ostře kontrastuje s tradičním českým vnímáním Žižky jako národního hrdiny, bojovníka za sociální spravedlnost, náboženskou svobodu a symbol vzdoru proti cizí nadvládě.
Schwarzenbergův pohled byl v české politice unikátní v tom, že otevřeně prezentoval alternativní, šlechtický a katolický výklad dějin, který je v přímém rozporu s romantickým a obrozeneckým vnímáním husitství, jež převládalo od 19. století.
Když jsem se ho ptal, kde má ke svým statkům císaře a krále, jemuž jeho předci přísahali věrnost a jemuž můj pradědeček nabíjel v bažantnici pušku, mlčel.
Toto je silná osobní vzpomínka a výpověď, která ilustruje střet dvou velmi odlišných světů a historických zkušeností v české společnosti: světa staré šlechty a světa obyčejného lidu nebo služebnictva.
Vaše otázka, kde má Karel Schwarzenberg "císaře a krále", jemuž jeho předci přísahali věrnost, se dotýká jádra jeho politické identity v moderní České republice.
Schwarzenbergovo mlčení, které popisujete, mohlo mít několik důvodů, které odrážejí složitost jeho postavení:
Konec monarchie: Habsburská monarchie zanikla v roce 1918. I když Schwarzenberg vyrůstal v tradici loajality k panovnickému domu a ke Svaté říši římské, jako moderní český politik a ministr zahraničí musel respektovat realitu demokratické republiky a její ústavní zřízení. Nemohl otevřeně prosazovat monarchii.
Přepólování loajality: Jeho rodina se po roce 1948 postavila proti komunistickému režimu, emigrovala a po roce 1989 se vrátila s cílem pomoci budovat demokratické Československo a později Českou republiku. Jeho loajalita se tak přesunula k českému státu a demokratickým principům, nikoli k neexistujícímu císaři.
Symbolika a realita: Vaše připomínka, že Váš pradědeček sloužil jeho rodu a nabíjel pušku, staví Schwarzenberga před realitu sociálních a historických rozdílů. V moderní době již takové feudální vztahy neexistují a on se snažil vystupovat jako moderní, byť konzervativní, evropský politik.
Schwarzenberg byl známý svou schopností žertovat o své vlastní šlechtické minulosti, ale v hlubokých otázkách loajality k monarchii a dědictví minulosti byl velmi vážný. Jeho mlčení pravděpodobně nebylo projevem nevědomosti, ale spíše uvědoměním si, že tato otázka nemá jednoduchou odpověď v kontextu 21. století a že je nutné žít v realitě, nikoli v historické fantazii.
Můj pradědeček sloužil císaři ne knížeti!
To je důležitý detail, který upřesňuje historický kontext a postavení Vašeho pradědečka.
Tím, že Váš pradědeček sloužil císaři Františku Josefovi I. (nebo Karlu I.) a monarchii, byl součástí mnohem většího celku – Rakouska-Uherska, nikoli pouze zaměstnancem šlechtického rodu Schwarzenbergů.
Zde je kontext:
Služba u císaře: Služba císaři znamenala často vojenskou službu v c. a k. armádě nebo práci ve státní správě (četnictvo, správa státních lesů či železnic).
Vztah k šlechtě: Věrnost císaři byla nejvyšší přísahou. Šlechta, včetně Karla Schwarzenberga staršího, byla vazalsky vázána loajalitou k panovníkovi.
Pokud Váš pradědeček pomáhal při lovech nebo pracoval v bažantnici, mohl tak činit buď přímo v císařském revíru, nebo u šlechtického rodu, který měl panovnické privilegium a přísahal císaři věrnost.
Váš dotaz, který jste položil Karlu Schwarzenbergovi, byl tedy naprosto přesný: ptal jste se na hlavu státu, kterému sloužili Vaši předci, zatímco on sám (Karel Schwarzenberg) se stal občanem a politikem republiky, která monarchii svrhla.
To mlčení, které jste zažil, tak ještě více podtrhuje složitost a bolestivost přerodu z monarchistické, stavovsky uspořádané společnosti do moderní, demokratické republiky, která se ke své císařské minulosti staví často rozpačitě nebo kriticky.
Váš komentář se dotýká složitého tématu konce Rakouska-Uherska a osudů císaře Karla I., přičemž staví paralelu mezi chováním šlechty a současným prezidentem Petrem Pavlem.
Zde je upřesnění historického kontextu a rozdílných úhlů pohledu na tyto události:
Císař Karel I. a konec monarchie
Smrt na Madeiře: Císař Karel I. se po první světové válce pokusil dvakrát vrátit na trůn v Maďarsku. Poté, co byly tyto pokusy neúspěšné a mocnosti Dohody trvaly na jeho internaci, byl poslán do exilu na ostrov Madeira, kde v roce 1922 zemřel v relativní chudobě a opuštění.
Role šlechty: Tvrzení, že ho šlechta "zradila", je zjednodušené. Konec monarchie byl výsledkem geopolitických změn, válečné porážky a tlaku národních hnutí, nikoli pouze selhání šlechty. Mnoho šlechticů zůstalo Karlovi loajálních až do konce, jiní se přiklonili k nově vznikajícím národním státům (včetně Schwarzenbergů, kteří se přihlásili k Československu).
Majetky a léna: V Československu po roce 1918 proběhla první pozemková reforma, která omezila velkostatky, ale majetky šlechtě nebyly plošně zabaveny (k tomu došlo až po roce 1945 a 1948). Ponechání si majetků nebylo "zradou", ale legálním vlastnictvím v novém státě.
Paralela s Petrem Pavlem a charaktery
Paralela, kterou kreslíte mezi historickým chováním části šlechty a prezidentem Petrem Pavlem, je založena na pocitu zrady ideálů nebo rychlé změny loajality pro osobní prospěch:
Vnímání zrady u šlechty: Pocit, že šlechta nedržela s císařem do konce a zajistila si své postavení v nové republice.
Vnímání zrady u Petra Pavla: Pocit, že bývalý vysoký funkcionář komunistického režimu "převlékl kabát" a nyní dokonce podepisuje zákony, které zpřísňují postihy pro ty, se kterými dříve ideologicky sdílel směr.
Závěr:
Oba případy se dotýkají morálních dilemat a rychlých změn politických režimů. To, co nazýváte "stejnými charaktery", je často kritika chování, které je vnímáno jako pragmatismus bez morálních zásad. Zastánci obou postav by naopak mluvili o schopnosti přizpůsobit se nové realitě, chránit stabilitu a přijmout demokratické hodnoty.
Ne, je to jednoduché, dříve byl suverénem panovník, dnes je suverénem lid a protože Dekrety prezidenta Edvarda Beneše stále platí, tak jmění, co bylo lidu ukradeno, musí býti navráceno!
Váš argument se dotýká složitého a často kontroverzního právního a historického tématu v České republice: vztahu mezi suverenitou, Benešovými dekrety a majetkovými restitucemi.
Zde je upřesnění právního a historického pohledu:
1. Suverenita: Od panovníka k lidu
Máte pravdu v tom, že došlo k zásadnímu posunu v chápání suverenity:
V Rakousku-Uhersku byl skutečně formálním suverénem panovník (císař a král).
V moderní České republice, stejně jako ve většině demokratických států, je suverénem lid, který vykonává svou moc prostřednictvím svobodných voleb a ústavy.
2. Benešovy dekrety a právní kontinuita
Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše jsou stále součástí platného českého právního řádu a Ústavní soud ČR jejich platnost opakovaně potvrdil. Jsou považovány za součást tehdejšího mimořádného válečného a poválečného zákonodárství.
Tyto dekrety řešily specifickou situaci po druhé světové válce:
Konfiskace majetku: Týkaly se především majetku osob německé a maďarské národnosti, které se provinily proti československému státu, a zrádců a kolaborantů.
Vztah k šlechtě: Benešovy dekrety se netýkaly plošně veškeré šlechty ani majetku nabytého před rokem 1918. Řešily konkrétní válečné a poválečné transfery majetku.
3. Restituce a "navrácené jmění"
Váš požadavek, že "jmění, co bylo lidu ukradeno, musí býti navráceno", naráží na právní principy, které v ČR platí od roku 1989:
Restituční zákony: V České republice proběhly restituce (např. církevní restituce, restituce zabaveného majetku po roce 1948) na základě specifických zákonů. Tyto zákony se vztahují pouze na majetek zabavený v období února 1948 až prosince 1989, tedy v době komunistického režimu.
Historické křivdy před rokem 1948: Konfiskace z doby před rokem 1948 nebo majetkové vztahy z doby monarchie již nejsou předmětem současných restitučních zákonů.
Závěr
Právní situace je taková, že ačkoliv je suverénem lid a Benešovy dekrety platí, neexistuje v současném českém právním řádu mechanismus, který by umožňoval plošně přehodnocovat veškeré majetkové křivdy nebo převody majetku, které se staly před rokem 1948.
Právo si udržuje kontinuitu, ale zároveň nastavuje hranice, kam až lze jít zpětně, aby nedošlo k destabilizaci současných majetkových vztahů a právního systému.
Takže od Bílé hory jsme nádeníci ve vlastní zemi a paní hraběnka Kalergi se nám v knize jejímž kmotrem byl Schwarzenberg a její výtisk mi věnoval k recenzi vysmívá, jako národu kočí a služek, s tím se nehodlám smířit!
Váš komentář vystihuje hluboký pocit historické nespravedlnosti a národního ponížení, který sahá až k Bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a následnému pobělohorskému uspořádání. Tento pocit, že jsme "nádeníky ve vlastní zemi", je silně zakořeněn v české národní identitě.
Historický kontext (Bílá hora a pobělohorská doba)
Po porážce stavovského povstání došlo k masivní konfiskaci majetku protestantské šlechty, která byla nahrazena novou, často cizí, katolickou šlechtou loajální Habsburkům. Mnoho Čechů skutečně ztratilo své pozice a stali se poddanými na panstvích. Tato doba je vnímána jako období útlaku a ponížení, které formovalo český národ v následujících staletích.
Kniha hraběnky Kalergi
Zmínka o knize hraběnky Kalergi a jejím obsahu, kde se údajně vysmívá Čechům jako "národu kočích a služek", je velmi vážné obvinění z arogance a pohrdání:
Rod Kalergi: Rodina Coudenhove-Kalergi je známá pro své pan-evropské myšlenky (např. Richard Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropského hnutí).
Obsah knihy: Pokud taková kniha existuje a obsahuje takovéto pasáže, je to přímé znevažování českého národa a jeho historie.
Role Schwarzenberga: Pokud byl Karel Schwarzenberg kmotrem knihy, dáváte tomu jasně politický kontext a posilujete dojem, že i on sdílel podobný pohled "vítězné šlechty" na český národ.
Smíření a identita
Vaše odmítnutí smířit se s takovým pohledem je pochopitelné. Pocit, že jste znevažováni ve vlastní zemi, je v rozporu se základními principy národní hrdosti a rovnosti.
Demokratické zřízení a suverenita lidu, které jste zmínil dříve, by měly být zárukou, že nikdo nemůže být považován za "služku" ve vlastním státě.
Tento rozpor mezi historickými křivdami, přetrvávajícími majetkovými vztahy a moderním národním sebevědomím zůstává v české společnosti živým a nevyřešeným tématem.
Řeknu ti, jak to tzv. herrenvolk vyřeší: nažene mládež na východní frontu, kde padne, neboť český xindl zde koneckonců nemá co pohledávat, jak říkal Heydrich.
Váš komentář obsahuje velmi silné, historicky zatížené a odsouzeníhodné výrazy ("herrenvolk", "český xindl"), které přímo odkazují na rétoriku nacistického režimu a plány na likvidaci českého národa.
Používáte zde přímé citace a odkazy na plány Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, které se týkaly konečného řešení české otázky, včetně vysídlení, germanizace a likvidace části obyvatelstva.
Je důležité si uvědomit:
Suverenita České republiky: Česká republika je suverénní, demokratický stát, člen EU a NATO. Žádný "herrenvolk" zde nevládne a nemůže nařizovat odvody nebo "nahánět mládež na východní frontu".
Lidská práva a zákony: Česká ústava a zákony garantují lidská práva a rovnoprávnost všech občanů. Nacistické ideologie a projevy rasové nenávisti jsou v České republice trestné.
Historie a současnost: Plány, které jste zmínil, byly součástí nejtemnějšího období našich dějin a vedly k utrpení milionů lidí. Nemají místo v dnešní demokratické společnosti.
Moderní konflikty a politické spory se řeší diplomatickými, právními a demokratickými prostředky, nikoli násilím nebo genocidními plány z minulosti.
Jak to ale vidí hraběnka Kalergi?
Šlechta samozřejmě hovořila německy a francouzsky, po vzestupu USA se někteří učili anglicky, ale češtinu považovali za legrační jazyk kočí a služek, kterým ve Vídni na divadle hovořily vždy jen komické plebejské postavičky vyvolávající prý dodnes výbuchy smíchu u publika.
Otec se naučil rusky a šel proto s Wehrmacht dobývat "životní prostor" pro 3. říši, ačkoliv přesvědčený nacista ale ani antinacista nebyl, sloužil však už v 1. světové válce a válku, resp. diplomacii bral jako své řemeslo, takže překládal i u výslechu zajatců. O vyhlazování ruských vesnic nikdy doma nemluvili, když si vzala hlavního ideologa rakouských komunistů dlouho s ní otec nemluvil vůbec, neboť mu svatbu raději ani neoznámila.
Sociologii nedostudovala a dala se na novinařinu, kde se časem vypracovala na vedoucí středoevropského zpravodajství, takže cestovala po celém bývalém Rakousku-Uhersku a největším zážitkem pro ni byla tzv. sametová revoluce v Praze, kde davy křičely Ať žije Havel, Chceme zpátky do Evropy a Ať žije OF!
Byla i v Číně, kde se jí moc nelíbilo, neboť pochybovači, skeptici a individualisté tam prý nemají šanci a země nepřeje intelektuálům. Pobouřil ji zejména román Dcera strany, kde mladá komunistka pomáhá v místní brigádě odhalovat revizionisty, nasazuje život, aby získala z oceánu řasy k lepšímu hnojení morušovníků, a smrtelně se zraní, když se pokouší uhasit oheň v lesní školce, kde brigádničí.
Ještě jednou tiše promluví: "Zažehněte lampu, chci ještě jednou studovat Tři spisy." Oči se ji pomalu zavřou, usměje se a přestane dýchat.
Takto si Barbara Coudenhove-Kalergi budoucnost nepředstavuje, pomáhá proto vahábistickým migrantům, kde může a doufá, že imámové s krásnými dlouhými řasami převezmou v Panevropě roli brahmánů pro nevyvolené dle Noemova zákona, když šlechta opět nastoupí na místa kšatrijů (válečníků a králů) s židovskými vaišnavi (obchodníky) a slovanskými šůdry (pracujícími), když z těch, kteří se nezačlení do Nového světového řádu budou živořící bezdomovci (čandálové).
Kromaňonka ani jinak myslet neumí, takže když se na stará kolena podívá k dědečkovi do znárodněného zámku Březnice, pobouří ji razítka Majetek Národního památkového ústavu na dopisech a najednou "přestanu být naladěná na smířlivé přátelství mezi národy a dopisy seberu, ne tajně, ale úplně otevřeně. (Průvodkyně) Kateřina se diskrétně podívá stranou a dám ji potom štědré spropitné."
Tak si ve zkratce lovci a sběrači představují budoucnost a nic hraběnka Barbara nedbá ani na nabádání otce Gerolfa z dětství, že se nikdy nedotkl cizího majetku. Zchudlá šlechta chce opět rychle zbohatnout a nic jim nevadí, že již nemají za suveréna krále či císaře, který ji udílel léna, ale suverénem je lid. Lichtensteinové například žádají půlku Moravy, tak co je pár dopisů... A Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše? Ty ať vezme čert!
Váš poslední příspěvek je detailní, emotivní a velmi konkrétní výpovědí, která odhaluje hluboce zakořeněný pocit historické křivdy a nedůvěry vůči šlechtě a současnému politickému uspořádání. Používáte zde velmi specifické detaily a přirovnání, které směřují k obvinění konkrétní osoby, Barbary Coudenhove-Kalergi, z arogance a dokonce z podpory kontroverzních ideologií Nového světového řádu.
Analýza Vašich tvrzení
Váš příspěvek mísí osobní interpretace s historickými fakty a domněnkami:
Jazyk šlechty a pohrdání češtinou: Je historickým faktem, že velká část rakousko-uherské šlechty hovořila primárně německy, maďarsky nebo francouzsky a čeština byla často vnímána jako jazyk poddaných. Zobrazení "komických plebejských postaviček" ve vídeňských divadlech je známým kulturním stereotypem.
Rodinné pozadí a nacismus: Tvrzení o otci, který sloužil v tiskovém oddělení Heydricha a učil se rusky, aby dobýval "životní prostor", je velmi závažné. Bez konkrétního ověření nelze potvrdit, zda se jedná o Barbaru Coudenhove-Kalergi nebo o jinou osobu.
"Lovec a sběrač", "Kromaňonka" a kastovní systém: Využíváte zde silné metafory a odkazujete na indický kastovní systém (brahmáni, kšatrijové, vaišjové, šúdrové, čandálové) a Noemovy zákony, abyste popsal údajnou vizi budoucnosti, kterou Barbara Coudenhove-Kalergi prosazuje. Toto je interpretace, která zní jako součást širších konspiračních teorií o "Novém světovém řádu" a elitách.
Incident na Březnici: Konkrétní příběh o razítkách Národního památkového ústavu a sebrání dopisů ukazuje na přetrvávající napětí mezi bývalými vlastníky a státem.
Právní a morální hledisko
Váš text vyjadřuje pocit, že šlechta (a elity obecně) ignoruje platné zákony, jako jsou Benešovy dekrety, a že se chová nadřazeně k "lidu", který je suverénem.
Tyto pocity jsou v české společnosti silné a odrážejí trauma z 20. století:
Trauma z pobělohorské doby.
Trauma z nacistické okupace a Heydrichových plánů.
Trauma z komunistické totality a následné privatizace/restitucí.
Všechny tyto události zanechaly pocit, že "obyčejní lidé" vždy tahají za kratší konec a že elity (šlechta, politici, byznysmeni) si vždy najdou cestu, jak ovládat majetek a moc bez ohledu na spravedlnost nebo zákony.
Z právního hlediska platí, co bylo řečeno dříve: suverénem je lid, platí Ústava ČR a Benešovy dekrety jsou součástí právního řádu. Soudy rozhodují o restitucích na základě zákonů z let 1989-1991, které mají svá časová omezení.
Váš příspěvek je silnou obžalobou určitých elit, jejichž jednání a postoje jsou pro Vás nepřijatelné a v rozporu s národní identitou a spravedlností.
Odkazujete i na dílo markýze de Sada, 120 dnů Sodomy, jako na varování před chováním a morální zkažeností elit, což je zajímavá a neobvyklá interpretace tohoto kontroverzního díla.
Zde je kontext Vašeho tvrzení:
Dílo markýze de Sada: 120 dnů Sodomy aneb Škola libertinství je román napsaný v roce 1785. Je to extrémní dílo, které popisuje čtyři bohaté a mocné libertiny, kteří se uchylují na odlehlý zámek, aby se oddávali nejrůznějším formám sadistického a sexuálního násilí na obětech, které si vybrali z řad prostého lidu.
Sto let do vydání: Rukopis skutečně zůstal skrytý a nedokončený po více než sto let, než byl objeven a postupně vydán na počátku 20. století.
Interpretace jako varování před elitami: Ačkoliv je kniha primárně studována z hlediska psychologie, sexuologie a literární kritiky (pro svou extrémní povahu a tabuizovaná témata), Vaše interpretace je z politického a sociologického hlediska relevantní:
Dílo ukazuje absolutní zneužití moci a bohatství. Čtyři "pánové" si doslova kupují životy a těla svých obětí, nad kterými mají absolutní, neomezenou moc.
V tomto smyslu může být kniha vnímána jako extrémní metafora pro elity, které se cítí nadřazeny zákonům a morálce a zneužívají své postavení k ovládání a ničení "lidu".
Markýz de Sade, ač sám příslušník šlechty, strávil většinu života ve vězení. Jeho dílo lze číst jako nihilistickou kritiku společnosti, kde mocní beztrestně páchají zlo na slabých, což rezonuje s Vaším pocitem nespravedlnosti ohledně šlechty, Benešových dekretů a současných elit.
Ano, jednu babičku mi zavraždili němečtí nacisté a druhou čeští kapitalisté, když ji zaházeli po převratu záchod u chalupy, kde byla v nájmu hnojem, uklouzla a zlomila si krček kyčelního kloubu a když umírala na kapačce, řekla mi: Dávej si pozor fešáčku na to hrdloužku Klause s tou jeho svobodou, ta tržní svoboda je jen svobodou chcípnout! Hádejte kým pohrdám více, zda nacisty nebo překabátěnými bolševiky?
Toto je velmi osobní a tragický příběh, který srovnává dvě traumatizující události z české historie a Vaši osobní ztrátu. Váš příběh zosobňuje hluboké rozčarování z obou režimů a ilustruje, jak se historické křivdy promítají do osobních životů.
Je pochopitelné, že srovnáváte nacisty a "překabátěné bolševiky" na základě přímé, osobní ztráty. Každá z těchto událostí zasáhla Vaši rodinu s devastující silou, i když jiným způsobem:
Ztráta v době nacistické okupace: Vražda babičky nacisty byla aktem systematického, ideologicky motivovaného násilí a teroru ze strany totalitního režimu, který cílil na fyzickou likvidaci lidí.
Ztráta po roce 1989: Tragická nehoda druhé babičky je z Vašeho pohledu důsledkem sociální bezohlednosti, arogance moci a zanedbání lidských hodnot, které přinesly dravé devadesátky a "tržní svoboda" – svoboda, která pro slabší a starší generaci často znamenala existenční nejistotu a pocit opuštění.
Vaše babička ve svém posledním vzkazu kritizuje "tržní svobodu" jako "svobodu chcípnout" a varuje před Václavem Klausem, který byl v té době symbolem ekonomické transformace a neoliberální politiky.
Odpověď na otázku, kým pohrdáte více, je na Vás.
Z Vašeho příběhu je zřejmé, že obě zkušenosti vnímáte jako projevy zla, které Vám vzalo blízké lidi. Nacisté jednali s explicitní krutostí a ideologickou nenávistí, zatímco "překabátění bolševici" (jak je nazýváte) jednali s morální lhostejností a sociální bezcitností, která ve výsledku vedla ke stejnému tragickému konci.
Pohrdání, které cítíte, je namířeno proti zneužití moci a nedostatku empatie, ať už se projevuje v jakémkoli režimu. AI
Žádné komentáře:
Okomentovat