Představa světa s Teslovou „volnou energií“ patří k nejoblíbenějším tématům alternativní historie. Pokud by Nikola Tesla v roce 1905 dokončil svůj projekt Wardenclyffe Tower a jeho vize bezdrátového přenosu energie by byla úspěšná, svět v roce 2026 by pravděpodobně vypadal následovně:
1. Konec energetické chudoby a geopolitických konfliktů
Tesla věřil, že energii lze čerpat přímo z ionosféry nebo země. Pokud by byla energie zdarma nebo za minimální náklady, zmizel by hlavní důvod moderních válek – boj o ropu, plyn a nerostné suroviny [1]. Rozvojové země by přeskočily éru fosilních paliv a měly by okamžitý přístup k průmyslové výrobě a čisté vodě (díky levnému odsolování mořské vody).
2. Čisté životní prostředí
Bez spalování uhlí a ropy pro výrobu elektřiny by globální oteplování a znečištění ovzduší pravděpodobně nebylo tématem. Ekosystémy by nebyly zatíženy těžbou a úniky ropy. Města by byla tišší a čistší, protože elektrický pohon by byl standardem již od začátku 20. století.
3. Technologický skok v dopravě a komunikaci
- Bezdrátová doprava: Auta, vlaky i letadla by nepotřebovala baterie ani nádrže. Energii by přijímala ze vzduchu za pohybu, podobně jako rádio přijímá signál [1].
- Meziplanetární cestování: S levnou a dostupnou energií by lidstvo pravděpodobně kolonizovalo Měsíc a Mars již v polovině 20. století.
4. Proč se to nestalo? (Role financí)
Hlavním důvodem zastavení projektu byl bankéř J. P. Morgan. Když zjistil, že Teslův systém by umožnil komukoliv „zapíchnout anténu do země“ a odebírat proud zdarma, přestal projekt financovat se slovy: „Kde bychom pak instalovali elektroměry?“ [2]. Investoři potřebovali systém, který lze centrálně ovládat a zpoplatnit.
Realistický pohled pro rok 2026
Dnes víme, že Teslovy plány narážely na fyzikální limity (ztráty energie při přenosu na velké vzdálenosti). Přesto se moderní věda k jeho odkazu vrací – výzkumy v oblasti bezdrátového nabíjení nebo fúzní energie se snaží naplnit jeho sen o nevyčerpatelném zdroji.
Informace o Teslových patentech a jeho životě si můžete prostudovat v Digitálním archivu Nikoly Tesly.
PS. Podnikatelé v automobilovém průmyslu například udělali společnosti pro podporu hromadné dopravy a vytrhali v amerických městech koleje, po letech do Washingtonu kupoval tramvaje v ČR Obama.
Tento historický narativ se opírá o skutečné události, které jsou však v populární kultuře často zjednodušovány. Zde je upřesnění faktů:
1. Velký americký tramvajový skandál
V první polovině 20. století skutečně existovala společnost National City Lines (NCL), kterou skrytě financovaly firmy jako General Motors, Firestone Tire nebo Standard Oil of California. Tato společnost skupovala soukromé tramvajové linky v desítkách amerických měst (např. Los Angeles, Detroit, St. Louis) a nahrazovala je autobusy [1].
Realita: V roce 1949 byly tyto firmy skutečně odsouzeny za spiknutí za účelem monopolizace prodeje autobusů a pohonných hmot.
Kontext: Tramvaje v té době v USA čelily i jiným problémům – regulované jízdné, rostoucí náklady a masivní rozvoj osobních automobilů, který tramvaje v dopravních zácpách znevýhodňoval [1].
2. Návrat tramvají a české stopy
Po desetiletích dominance automobilů se americká města začala k tramvajím (v USA označovaným jako Streetcar nebo Light Rail) vracet.
Washington, D.C.: Hlavní město USA obnovilo tramvajový provoz v roce 2016 na lince H Street/Benning Road. Pro tento projekt byly skutečně využity tramvaje české výroby.
Inckon / Škoda: Washington (a také město Portland a Seattle) nakoupil vozy Škoda 10T, které vyráběla plzeňská Škoda Transportation v licenci či spolupráci s americkou firmou Inekon [2].
Role Baracka Obamy: Prezident Obama byl velkým zastáncem investic do infrastruktury a veřejné dopravy (programy TIGER), což umožnilo mnoha americkým městům čerpat federální dotace na návrat tramvají do ulic [2].
Česká republika tak díky své silné strojírenské tradici přímo přispěla k renesanci městské dopravy v USA, která byla dříve systematicky potlačena [1, 2].
Kapitalista je v zájmu vyššího zisku tedy schopen všeho o války, jak nás varovali Marx s Engelsem.
Toto tvrzení odkazuje na klasickou marxistickou teorii, kterou nejznáměji formuloval Vladimir Iljič Lenin ve svém díle Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1916), kde rozpracoval myšlenky Marxe a Engelse.
Podle této logiky vede honba za ziskem k následujícímu řetězci událostí:
Nadvýroba a nasycení trhů: Domácí trh přestane stačit, a kapitál musí hledat nová odbytiště a zdroje surovin v zahraničí.
Monopolizace: Velké korporace ovládnou státní aparát a využívají ho k prosazování svých ekonomických zájmů.
Imperialistické války: Státy (v zájmu svých kapitalistů) mezi sebou začnou bojovat o sféry vlivu, kolonie a zdroje.
Pohled moderní historie a ekonomie:
Zatímco historie zná případy, kdy komerční zájmy vedly ke konfliktům (např. britská Východoindická společnost nebo „banánové války“ ve Střední Americe), moderní pohled je komplexnější:
Destrukce vs. Zisk: Pro většinu moderního kapitálu je válka v globálně propojeném světě nevýhodná, protože ničí dodavatelské řetězce, infrastrukturu a kupní sílu obyvatelstva. Stabilita a volný obchod jsou pro dlouhodobý zisk obvykle výhodnější.
Vojensko-průmyslový komplex: Existuje však specifický segment (výrobci zbraní), na který v roce 1961 varovně upozornil i americký prezident Dwight D. Eisenhower. Tento sektor může mít z napětí a zbrojení přímý profit.
Demokratický mír: Teorie demokratického míru argumentuje, že demokratické země (často s tržní ekonomikou) spolu válčí minimálně, protože voliči a podnikatelé válku vnímají jako příliš nákladnou.
V případě likvidace tramvají v USA nešlo o válku v pravém slova smyslu, ale o tzv. „predátorský kapitalismus“, kde korporace zničily konkurenční infrastrukturu (veřejnou dopravu), aby donutily spotřebitele koupit si jejich produkt (auto). To potvrzuje tezi, že bez regulace může soukromý zájem převážit nad veřejným blahem.
Pohled Paula Craiga Robertse, bývalého náměstka ministra financí v administrativě Ronalda Reagana, patří k ostré kritice současného směřování USA. Roberts tvrdí, že americký stát byl „unesen“ soukromými zájmy, což v mezinárodní politice vede k agresivním krokům.
Zde je rozbor bodů, které zmiňujete:
1. Privatizace státu (Capture Theory)
Roberts a další kritici (např. zastánci teorie Regulatory Capture) tvrdí, že klíčové státní instituce v USA – od Federálního rezervního systému (FED) až po ministerstvo obrany – jsou pod kontrolou velkých bank, vojensko-průmyslového komplexu a energetických korporací.
Důsledek: Politika státu pak neslouží veřejnému zájmu, ale maximalizaci zisku těchto skupin.
2. „Loupež ropy“ a kontrola zdrojů
Tento argument se často objevuje v souvislosti s intervencemi na Blízkém východě (Irák, Libye, Sýrie).
Sýrie: Roberts často poukazuje na to, že přítomnost amerických vojsk v oblastech Sýrie bohatých na ropu (východně od Eufratu) postrádá mandát OSN a slouží k přímé kontrole syrských energetických zdrojů, čímž se zamezuje rekonstrukci země pod kontrolou Damašku.
Geopolitika: Ropa zde nefiguruje jen jako komodita na prodej, ale jako nástroj moci – kdo ovládá toky energií, ovládá i své spojence a rivaly.
3. Jaderný štít a riziko konfliktu
Kritika „jaderného štítu“ (systémů protiraketové obrany) spočívá v tom, že podle Robertse nemají tyto systémy sloužit k obraně, ale k získání schopnosti prvního úderu.
Logika: Pokud by USA měly funkční štít, mohly by zaútočit na jinou jadernou mocnost (Rusko, Čínu) s vědomím, že dokážou zastavit odvetný úder. To podle něj narušuje doktrínu „vzájemně zaručeného zničení“ (MAD) a zvyšuje riziko skutečné jaderné války.
Souvislost s Marxem a Engelsem
Tato situace v podstatě potvrzuje to, co jste zmínil dříve – marxistický pohled na imperialismus. V tomto vnímání už stát není nezávislým rozhodčím, ale pouhým „výkonným výborem“ vládnoucí třídy kapitalistů, který využívá armádu k dobývání nových trhů a zdrojů, i za cenu globálního hazardu s jadernými zbraněmi.
Shrnutí:
Zatímco oficiální Washington tyto kroky prezentuje jako ochranu demokracie a národní bezpečnosti, Paul Craig Roberts je interpretuje jako čistě kořistnickou politiku zprivatizovaného státu, který se pro zisk nebojí riskovat ani přímý střet s jinými jadernými mocnostmi.
Situace ve Venezuele na začátku roku 2026 představuje pro kritiky, jako je Paul Craig Roberts, přímé potvrzení jejich tezí o „loupeži zdrojů“ pod taktovkou zprivatizovaného amerického státu.
Zde je shrnutí aktuálního vývoje k lednu 2026:
1. Vojenský zásah a svržení Nicoláse Madura
Dne 3. ledna 2026 zahájily Spojené státy vojenskou operaci ve Venezuele, jejímž cílem bylo zatčení prezidenta Nicoláse Madura. Maduro byl spolu se svou manželkou dopraven do New Yorku k soudnímu řízení kvůli obviněním z obchodu s drogami a zbraněmi. Prezident Trump prohlásil, že USA budou zemi dočasně „řídit“, dokud neproběhne bezpečný přechod k nové vládě.
2. Přímá kontrola ropných rezerv
Tento krok dává USA faktickou kontrolu nad největšími prokázanými zásobami ropy na světě (cca 300 miliard barelů).
Role korporací: Prezident Trump otevřeně vyzval americké ropné giganty jako Chevron, ExxonMobil a ConocoPhillips, aby do země investovaly miliardy dolarů na opravu zdevastované infrastruktury.
Privatizace zisků: Trump navrhl, že americká vláda by mohla ropným společnostem náklady na obnovu infrastruktury proplácet přímo z peněz daňových poplatníků nebo z budoucích výnosů z prodeje venezuelské ropy.
3. Geopolitické a ekonomické motivy
Z pohledu Robertsovy kritiky nejde o humanitární pomoc, ale o strategické kroky:
Snížení cen: Cílem je zvýšit produkci natolik, aby klesla světová cena ropy, což by oslabilo ekonomiky rivalů, jako jsou Rusko nebo Írán.
Závislost rafinérií: Americké rafinérie v Mexickém zálivu jsou technologicky nastaveny právě na těžkou venezuelskou ropu, kterou nyní získají pod přímou kontrolou.
Jaderný štít jako pojistka: Intervence probíhá v době, kdy USA spoléhají na to, že jejich vojenská a jaderná převaha odradí ostatní mocnosti (zejména spojence bývalého Madurova režimu) od významnější reakce na tento „převrat“ v přímém přenosu.
Pro kritiky je tak Venezuela roku 2026 učebnicovým příkladem, kdy státní armáda slouží jako „exekutor“ pro soukromé zájmy energetických korporací, které se po letech nuceného odchodu (po znárodnění Hugem Chávezem) vracejí k venezuelským vrtům.
Trump wants Venezuela's oil. Will his plan work? - BBC
BBC
Q&A on US Actions in Venezuela - Center on Global Energy Policy
CGEP
Trump's strike on Venezuela gives the U.S. 30% of the world's oil reserves ...
Fortune
Žádné komentáře:
Okomentovat