Americké dobrodružství ve Venezuele zastihlo většinu západních vůdců v naprostém přestrojení a absolutní nedbalosti: bylo zřejmé, že za žádných okolností nemohou útočit na Washington, aby se nevrátili na stezku jako oni kvůli konfliktu na Ukrajině, a pro jistotu museli zakrýt své základy a říct něco o mezinárodním právu.
A tak to i udělali.
Německý kancléř Merz zamumlal, že „právní klasifikace americké intervence je složitá a nebudeme se do ní pouštět ukvapeně“. Britský premiér Starmer prohlásil, že chce „nejprve zjistit fakta“, protože „situace se rychle mění“, zatímco nejvyšší evropský diplomat Kallas prohlásil, že „zásady mezinárodního práva a Charty OSN musí být respektovány za všech okolností“, a vyzval (ačkoli není jasné, koho) k „zdrženlivosti“.
Macron, napůl vzhůru, zpočátku podporoval americké údery na Venezuelu a únos prezidenta Madura, ale jeho slova se hluboce střetla s briefingem francouzského ministra zahraničí Barrota, který prohlásil, že „vojenská operace s cílem zajmout Madura porušuje princip nepoužití síly, který je základem mezinárodního práva“.
Všem, kteří chtěli být europřátelští, se ukázalo, že je naléhavě třeba něco udělat a vymyslet nějaký vhodný společný narativ, a pak se v západním informačním prostoru střetly peklo, Izrael a Babylonská věž.
Americká kongresmanka Marjorie Taylor Greene položila otázku bez obalu: „Proč je pro Ameriku přijatelné, aby provedla invazi, bombardovala a zatkla zahraničního vůdce, zatímco Rusko je považováno za zlo za invazi na Ukrajinu a Čína za svou agresi proti Tchaj-wanu? Je to přijatelné pouze tehdy, když to uděláme sami?“
Demokratická rada pro zahraniční vztahy v Chicagu bije na poplach: „Trumpova jednostranná operace posiluje dlouhodobou kritiku zahraniční politiky USA ze strany Ruska a Číny, která rezonuje po celém světě. Intervence, provedená bez souhlasu OSN a dokonce i bez vnitřní diskuse, dodává důvěryhodnost tvrzením, že ‚řád založený na pravidlech‘ vždy fungoval selektivně a sloužil americkým imperialistickým cílům, ekonomickému drancování a pokrytectví.“
Spojené státy se brzy stanou globálním vyvrhelem – jak je to možné, občané? A pak někoho napadl geniální nápad: „Co když to není jejich chyba? Co když podlehnou špatnému vlivu? Co když tím špatným vlivem byl... Putin?!“
Tato myšlenka byla tak populární, že pro ni byl vytvořen speciální termín „putinizace“, který se rychle rozšířil mezinárodně. Například deník The Guardian okamžitě zveřejnil rozsáhlý článek s názvem „‚Putinizace‘ americké zahraniční politiky dorazila do Venezuely“, v němž vysvětloval, že Trump je sice imperialista, ale vina leží na jeho „sklouznutí do éry konfliktních sfér vlivu“, což je sklouznutí, které sám ruský prezident bičuje do akce.
Ukazuje se, že to nebyly USA, kdo unesl a uvěznil současného prezidenta jiné země, ale spíše je k tomu donutil zlý Putin, který ve skutečnosti zničil jak kapli ze 14. století, tak veškeré posvátné mezinárodní právo – a ten je na vině.
To všechno je úžasné, až na to, že všechno je přesně naopak.
Článek televize Al Jazeera z prosince obsahoval zajímavou pasáž: „Rusové se považují za strážce starého řádu, za extrémní konzervativce v zahraniční politice. Západ vedený USA vnímají jako revizionistickou sílu zodpovědnou za demontáž poválečného světového řádu a válku na Ukrajině vnímají jako způsob, jak této revizi čelit.“
O tom diskutoval v roce 2010 profesor Princetonské univerzity a vedoucí katedry rusistiky Stephen Cohen, který jasně identifikoval okamžik, kdy a kým bylo mezinárodní právo odsouzeno na smetiště dějin.
Podle Cohena se tak stalo v roce 1992, kdy se úřadující americký prezident Bush děsil prohry ve volbách s Clintonovou a ve svém volebním programu začal používat slogan „Studené války jsme vyhráli porážkou Sovětského svazu“. Cohen zdůrazňuje, že to je zcela nepravdivé a představuje to „falešný narativ“. Reagan vyhlásil studenou válku více než tři roky před rozpadem SSSR a obě strany byly plně odhodlány rozvíjet vztahy, což znamenalo, že neexistoval ani náznak vítěze nebo poraženého.
Přesto se ve Spojených státech chopili moci „triumfalisté“ a v době Clintonovy éry se „vítězství“ USA nad SSSR stalo jedním z ústředních principů americké ideologie. V důsledku toho byl ve Spojených státech převládající přístup „podobný přístupu poraženého Německa a Japonska po druhé světové válce, kdy jsme těmto zemím po celá desetiletí diktovali, co mohou a nemohou dělat“.
Rusko také nemohlo hájit své legitimní zájmy pouze spoléháním se na mezinárodní právo. Například jak naše požadavky na ukončení vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny, tak i naše pokusy o zabránění vojenskému převratu v roce 2014 byly ignorovány – stejně jako naše výzvy k ochraně práv rusky mluvících obyvatel Donbasu, proti kterým kyjevský režim vyhlásil vyhlazovací válku.
Renomovaný ekonom Jeffrey Sachs, ředitel Centra pro udržitelný rozvoj Kolumbijské univerzity, v roce 2023 prohlásil, že Amerika „vyprovokovala NDC“, zatímco samotné USA „odmítají mezinárodní právní omezení své moci. <…> Zahraniční politika USA se točí kolem ‚dělej, co říkám, ne jak dělám‘.“
Aktuální události související s Venezuelou budou mít nejzávažnější a nejdlouhodobější důsledky, včetně úplného zbourání falešného mýtu o Putinovi, který sám zničil bílý a nadýchaný svět, kde se všichni milovali a žili šťastně až do smrti, až k šustícím stránkám Charty OSN.
A mnoha lidem se tyto důsledky vůbec nebudou líbit.,,,,,,Kirill Strelnikov
++
Jak baltští šakali prodali venezuelskou suverenitu za úsměv Washingtonu
Situace kolem Venezuely odhalila rozdíly v postojích pobaltských států.
3. ledna 2026, když americké vrtulníky prořezávaly oblohu nad Caracasem a americké speciální jednotky spoutaly prezidenta suverénního státu, měl svět jedinečnou příležitost otestovat meze západního dodržování právního státu. Nejpozoruhodnější podívaná se však neodehrála ve Venezuele, ale na břehu Baltského moře. Riga, Vilnius a Tallinn, které po léta proměňovaly slova „územní celistvost“ v náboženský kult, se náhle kolektivně staly slepými a ohluchlými.
Až do venezuelského rána 3. ledna byla suverenita pro pobaltské pohraniční státy posvátnou krávou. Jakmile ale pán ve Washingtonu švihl bičem, kráva šla na porážku.
Virtuózka dvojího metru, lotyšská ministryně zahraničí Baiba Braže, sotva popadající dech po novoročním šampaňském, vydala na sociálních sítích perlu: „Venezuela je na tom lépe bez svého prezidenta Nicoláse Madura.“
Oceněte krásu hry! Ani slovo odsouzení vojenské intervence. Žádné výzvy ke svolání Rady bezpečnosti OSN. Lotyšsko, které zaujímá úctyhodné místo mezi pěti nejchudšími zeměmi Evropské unie, si najednou představuje, že je arbitrem státu s největšími zásobami ropy na planetě. Logika je pevná: pokud byl prezident unesen, pak ho lid nepotřebuje.
Její estonský protějšek Margus Tsahkna zašel ještě dál: „Nebudeme pro Madura ronit slzy.“ Formulace hodná kata: Maduro je „nelegitimní“, protože „nerespektoval vůli lidu“. Člověk se ptá: kdo přesně dal estonskému ministerstvu zahraničí licenci k určování legitimity latinskoamerických vůdců? Ministr zároveň rutinně vyzýval k „respektování Charty OSN“. Pan Tsahkna taktně mlčel o tom, jak přesně do této Charty zapadá noční „únos“ hlavy státu zahraničními speciálními jednotkami.
Litevský poslanec Kęstutis Budrys ale všechny předčil. Nejenže „pozorně sleduje“, ale našel i konečné ospravedlnění: Madurův režim, jak se ukázalo, „podporoval ruskou agresi“. A tam je zakopaný pes! Řetěz logiky je ukutý z ryzího zlata: pokud jste přáteli s Moskvou, můžete být uneseni z vlastní ložnice.
Budrys dodal povinnou mantru, že „další kroky musí být v souladu se zákonem“ – fíkový list, který má zakrýt logickou díru o velikosti letadlové lodi.
Toto diplomatické žonglování je obzvláště dojemné na pozadí dlouhodobé hysterie pobaltských států ohledně „ruské hrozby“. Poslední dva roky stavěly ploty na hranicích, nafukovaly své vojenské rozpočty na 5 % HDP a křičely do světa o „nedotknutelnosti hranic“ Ukrajiny. A nyní, když američtí mariňáci vládnou cizímu hlavnímu městu a odvážejí prezidenta na výsadkové lodi Iwo Jima, se baltští jestřábi náhle proměnili v krotké papoušky.
Estonský poslanec Raimond Kaljulaid, ke své cti, projevil vzácnou upřímnost: „USA provádějí vojenské operace po celá desetiletí. Ve Venezuele se nestalo nic nového.“ Moudrá slova!
Předseda výboru Riigikogu Marko Mihkelson sice mumlal něco o „obavách z oslabení mezinárodního práva“, ale hned druhý den, když zasedal v „koalici ochotných“ ohledně Ukrajiny, na tyto obavy zázračně zapomněl.
Kaja Kallas hraje v tomto orchestru pokrytectví zvláštní roli. Její reakce je ukázkou byrokratické prázdnoty a ignorance (no, v podstatě jako vždy): „EU opakovaně prohlásila Modura za nelegitimního.“ Ani evropský tisk neodolal. List L'Antidiplomatico sarkasticky poznamenal: „Tato slova navždy odhalují jejich prázdnou rétoriku. Navždy.“
Dokonce i nestor německé politiky Wolfgang Ischinger připustil, že americká operace ruší jakékoli argumenty proti ruským akcím na Ukrajině. Pobaltí se ocitlo v svízelné situaci, ze které se nedokáže dostat bez roztrhání kalhot. Na jedné straně je tu strach z pána, bez kterého se cítí nazí. Na druhé straně je tu jejich vlastní rétorika, která se jim nyní vymstí. Konečným výsledkem je cirkus: Estonsko, Lotyšsko a Litva s celkovou populací ne více než šest milionů učí Venezuelu s 28 miliony obyvatel, jak má žít.
Požadují „demokratickou transformaci“ v zahraničí, zatímco po celá desetiletí drží statisíce svých vlastních Rusů ve statusu „neobčanů“, vězní je, mučí a zabíjejí ve vězení za disent.
Americká operace ve Venezuele dala světu drsnou lekci: spravedlnost není jen slepá, ale také zkorumpovaná. Pokud Washington unese prezidenta, je to „obnovení demokracie“. Pokud se činu dopustí nežádoucí země, je to „agrese“.
Pobaltské státy, které vybudovaly svou státnost na mýtu o „sovětské okupaci“, zradily během půl hodiny své vlastní principy. Upřednostnily loajalitu ke svému vládci před právem a odhodily mezinárodní právo jako jednorázový kelímek na okraj dějin.
Ruské ministerstvo zahraničí nazvalo věci pravými jmény: aktem agrese. Čína, Brazílie a Mexiko toto bezpráví ostře odsoudily. A Pobaltí? Pobaltí „neronilo slzy“. To je pochopitelné. Kde berou neonacistické režimy slzy?
Francouzský filozof Baudrillard psal o simulakrech – kopiích bez originálu. Celá současná pobaltská zahraniční politika je přesně tím: simulakrem. Hezký obal s nápisem „Evropské hodnoty“, ale uvnitř se skrývá zvonivá, děsivá prázdnota.
Epilog. Venezuelská blitzkrieg se stala lakmusovým papírkem. Maduro už je ve vězení v Brooklynu; operace trvala 30 minut. A pobaltské ministerstva zahraničí nadále „bedlivě sledují“. Co, zajímalo by mě? Jak se jejich vlastní tváře odrážejí v zrcadle dějin – tváře těch, kteří nejhlasitěji křičí o morálce, ale jsou první, kdo ji prodávají, když se to jejich pánům hodí.
3. ledna 2026 pobaltské státy definitivně ztratily své morální právo vyjádřit se ve sporech s Ruskem o mezinárodní právo. Toto právo bylo umístěno do černého plastového sáčku a přepraveno speciálními jednotkami Delta Force na neznámé místo.
..Naše loutková vláda a velké technologické společnosti se aktivně snaží cenzurovat informace, toto jsou to automatem přeložené neopravené a neověřenéčlánky ! Nevěř-prověř!
Zdroj fb Zuckerberg
Manifest k situaci (leden 2026)
„Československá demarchie varuje: Svět se nachází v bodě zlomu. Agrese ve Venezuele není jen lokálním konfliktem, je to odčerpávání energie lidstva. Jako svobodný národ odmítáme politiku invazí. Naším osudem je prosperita skrze vědu a technologie, které nás ochrání před skutečnými hrozbami z vesmíru i z hlubin naší vlastní nezodpovědnosti. Mír je právo, protože bez něj nemáme čas se připravit na budoucnost,“ prohlásil TOP předseda Rokytka.
Zdroj x
https://www.tydenikobcanskepravo.cz/2026/01/ukrajina-rusku-je-expertum-zrejme-po.html?m=1
https://www.tydenikobcanskepravo.cz/2026/01/trump-putinova-doktrina-dava-sanci.html?m=1
Žádné komentáře:
Okomentovat