Týká se zákaz propagace komunismu i zákazu propagace Václava Havla?

Václav Havel kdysi ještě jako federální prezident oznámil veřejnosti skutečnost, která mnohé šokovala. Přiznal, že byl ve svazcích Státní bezpečnosti veden v jedné z kategorií spolupracovníků, konkrétně jako kandidát tajné spolupráce. Toto sdělení však nebylo z jeho strany žádným přiznáním spolupráce, ale předem promyšleným manévrem, který měl od tohoto faktu naopak odvést pozornost. Měl neutralizovat budoucí podezření a zároveň vytvořit alibi v podobě tvrzení o nespravedlnosti a nepřesnosti lustračních mechanismů. Richard Sacher sice při skartování materiálů kolem disentu hned v lednu 1990 odvedl poměrně pečlivou práci, ale nikdo z chartistů si nemohl být jistý, že jeho svazek nemá někde v nedohlednu nějakou další a kvalitní kopii. Ostatně tehdejší předseda lidové strany Josef Bartončík by o tom mohl vyprávět své. Když se na veřejnosti (náhodně) objevil právě jeho svazek, dostal z toho málem infarkt. Havel se tak stylizoval do role oběti systému, nikoli jeho součásti. Vždyť on, prezentovaný jako morální autorita nového režimu, přece s komunistickou politickou policií spolupracovat nemohl. Ještě krátce předtím by každý, kdo by něco takového vyslovil, byl jeho fanatickými příznivci okamžitě rozcupován a označen buď za blázna, nebo za estébáka.

Jenže čas plyne, informace se hromadí a archivy se postupně otevírají, často i nelegální cestou. Právě v těchto archivech se nacházejí odpovědi na otázky, které jsou pro pochopení současnosti zásadní. A právě tyto dokumenty jsou pro mnohé lidi mimořádně nepohodlné.

A samozřejmě se to týká i ikony liberální demokracie Václava Havla.

Autentický záznam 1. odboru II. správy ministerstva vnitra ze dne 24. června 1964 uvádí, že Václav Havel byl v rámci akce s krycím názvem „PROFESOR“ rozpracováván jako styk objektu. V této souvislosti obdržel poštou fotokopii protistátního letáku nazvaného „Národně demokratické sdružení“. Leták byl odeslán z Pardubic na adresu Havla do Divadla Na zábradlí, kde byl zaměstnán jako dramaturg. Havel leták neodmítl, nezničil ani neskrýval, ale odevzdal jej přímo Krajskému výboru KSČ v Praze. Tento krok byl okamžitě využit k jeho nakontaktování. K rozhovoru došlo 23. června 1964 v jeho bytě a účastnil se jej mimo jiné kapitán Činka z 8. odboru II. správy MV, který měl na starosti problematiku letáků.

Havel během rozhovoru odpovídal ochotně, bez vytáček a s viditelnou snahou vyhovět. Uvedl, že autorem letáku by mohl být starší člověk, což zdůvodnil konzervativním jazykem a stylem odpovídajícím době první republiky. Současně otevřel možnost, že by autorem mohl být někdo z emigrace, kde podle něj český jazyk ustrnul. Na přímou otázku ohledně emigrantů ze svého okruhu poskytl detailní informace.

V témže roce byl služebně v NSR a Rakousku. V Německu měl strýce, který emigroval a žil v Mnichově, kde provozoval restauraci. Popsal jeho životní poměry, zmínil jeho přání vrátit se nebo alespoň navštívit Československo a zdůraznil, že prostředí, ve kterém žije, mu je cizí. Dále uvedl, že mluvil se dvěma dalšími emigranty, přáteli svého strýce, kteří se zajímají pouze o obchod a politika je nezajímá. Tyto osoby včetně strýce označil za nevhodné kandidáty na autory protistátních letáků. Současně hodnotil život v NSR, který označil za materiálně vysoce zabezpečený, avšak morálně prázdný, protože podle jeho slov lidé spatřují smysl života pouze v plném žaludku a automobilu.

Havel se rovněž otevřeně rozpovídal o problémech s cestami do zahraničí, které mu ministerstvo vnitra opakovaně zamítalo. Popsal projednávání této záležitosti v komisi při Městském stranickém výboru za účasti pracovnice MV a vyjádřil spokojenost s tím, že s ním bylo jednáno otevřeně a že mohl své názory svobodně vyjádřit. Výsledek byl pro něj příznivý. Od té doby již s cestami do zahraničí žádné potíže neměl. Upozornil také na to, jak západní tisk okamžitě využil situace, když mu nebyla povolena cesta na premiéru hry „Zahradní slavnost“ v západním Berlíně a rozpoutal mediální kampaň o nesvobodě v Československu.

Během rozhovoru Havel aktivně pomáhal orgánům při pátrání po autorovi letáku. Jmenoval konkrétní osoby ze svého okolí z Pardubic, Brna i Gottwaldova, a to z řad herců, dramaturgů i příbuzných. Tyto osoby sám politicky hodnotil, rozlišoval, kdo se o politiku zajímá a kdo ne. Jeho vystupování bylo hodnoceno jako otevřené a upřímné. Bez vyzvání přiznal, že svého strýce v NSR osobně navštívil. Jeho vyjadřování svědčilo o snaze „napravovat nedostatky“ a o loajálním vztahu k tehdejšímu režimu. V oblasti kultury dokonce prohlásil, že se žádný kapitalistický stát nemůže Československu rovnat. Jeho vztah k socialistickému zřízení byl dokonce vyhodnocen jako vysoce kladný.

Záznam dále detailně popisuje jeho bydliště na nábřeží Bedřicha Engelse č. 78, byt ve čtvrtém patře obývaný s manželkou a pravděpodobně i otcem. Rozhovor probíhal v prostorné pracovně s výhledem na nábřeží, zařízené starým nábytkem, s velkými pohovkami a množstvím knih. Předsíň byla zaplněna nábytkem, byt působil dojmem přestavby. Manželka se omlouvala za nepořádek. Další místnosti nebyly zjištěny, protože návštěva byla okamžitě uvedena do pracovny.

Rozhovor byl ukončen s tím, že v případě potřeby bude Havel znovu kontaktován. S tím souhlasil a uvedl, že je rád, že k rozhovoru došlo, a že jej považuje za inspiraci pro další literární tvorbu.

Závěr záznamu je jednoznačný. Havel je označen jako vhodný agenturní typ, se kterým bude udržován pravidelný styk, a je navrženo založení svazku kandidáta agenta. Dne 4. srpna 1964 kapitán Karel Odvárka zakládá svazek KA 24 486 a konstatuje, že Havel je vhodným kandidátem k případnému úkolování v rámci rozpracování akce „PROFESOR“ a jeho pražských kontaktů s cílem odhalení protistátní činnosti. Krycí jméno „PROFESOR“ označovalo G. L. Klinea, kterého StB evidovala jako rozvědčíka USA.

Havlův pozdější údiv nad tím, že byl veden jako kandidát tajné spolupráce tak působí nepřesvědčivě, účelově a spíše až absurdně. Buď si bývalý prezident nepamatoval vlastní minulost, nebo se ji snažil překrýt. Zda jeho chování od roku 1964 představovalo spolupráci s komunistickou státní bezpečností, nechť si už každý vyhodnotí sám. Faktem zůstává, že Havel o svém životě popsal tisíce stran, avšak tyto skutečnosti se neobjevily ani v jedné.

Z výše uvedeného vyplývá zcela jasný závěr. Právě tyto skutečnosti vysvětlují, proč Václav Havel po svém dosazení k moci v roce 1989 nikdy nezakázal Komunistickou stranu Československa. Pro agenta StB by takový krok znamenal přímé ohrožení. Postavení KSČ mimo zákon by otevřelo prostor pro odvetu ze strany jeho řídících důstojníků. Stačilo by vytáhnout neskartovaný svazek vedený pod krycím jménem „Profous“ z let 1964 až 1977 a následně „Tomis“ z období 1977 až 1989. Nešlo o to, že by o tom nevěděly západní rozvědky nebo americké zednářské struktury. Šlo o to, že by se to dozvěděl obyčejný lid (celého světa) a pochopil, koho si to zvolil za symbol údajné demokracie.

Dohoda byla jednoduchá. Havel byl spolu se západními rozvědkami a většinou domácího disentu dlouhodobě podporován a vydržován. Protihodnotou bylo, že ve správný okamžik nechá komunistické struktury v klidu. Tento okamžik pak nastal v listopadu 1989.

Současné stavění symbolů komunismu na roveň symbolům nacistickým nepředstavuje nic jiného než rafinovaně převlečenou perzekuci každého, kdo si dovolí kritizovat liberálně demokratický režim a to samozřejmě včetně lidí s komunistickým smýšlením a světonázorem. Nejzvrácenější na celé věci je však fakt, že ačkoliv tento zákon přijala ještě Fialova vláda, nová vláda s ním nic neudělá. Zákon tak už zůstane v platnosti napořád.

Jediným viditelným výsledkem tedy bude, že české, moravské a slezské věznice se pouze rozšíří o nové politické vězně.

Zdroj fb Zuckerberg